Archiv článků: duben 2015

26. 04.

Proč Beneš trval na „osvobození“ ČSR armádou SSSR?

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 8616 krát

Když se mě řídící Josef Novák coby školáka jednotřídky v obci Miletín (okr. Kutná Hora) v roce 1955 zeptal: „Kdo osvobodil naší vlast?“, odpověděl jsem stručně: „USA!“. Řídícímu spadla brada. Vzápětí jsem dodal: „Ano, USA. Jde o zkratku - Udatná Sovětská Armáda!“. Sdělení nemělo žádné další politické důsledky a můj dědeček, bydlící ve vedlejší vesnici Rozkoš (zvané „Kocanda“), k výslechu na StB tentokrát nemusel...

Sotva něco bylo v našich novodobých dějinách tak standardizováno jako vstup spojeneckých armád na území bývalého protektorátu Böhmen und Mähren a Slovenského státu. Zahnízdilo se jednorozměrné politické heslo „Osvobození Rudou armádou“.

Václav Havel o politickém fenoménu jednorozměrnosti říká: „Standardizovaný život vytváří standardizované občany bez osobité vůle. Plodí zestejněné lidi se zestejněnými příběhy. Je velkovýrobcem banality.“

Onou hlavní banalitou bylo neustálé omílání mystifikace, že „naši vlast osvobodila Rudá armáda“. Zde nešlo o to, kdo které území protektorátu či Slovenského státu 1945 obsadil. Zde šlo hlavně o to, vytvořit standardizovanou, banální mytologii: jediný, kdo smí osvobozovat je sovětská Rudá armáda! Ozbrojené síly USA a Velké Británie jsou pouze „imperialisté“, „zrádci dělnické třídy“, „zaprodanci kapitálu“, „zarytí nepřátelé SSSR“ atd. do nekonečna...

Na první pohled by se mohlo zdát, jako by patřil tento vokabulár do slovní pokladnice bolševické propagandy rudého Kremlu, ale při bližším zkoumání není tomu úplně tak. Podobná stanoviska začal nenápadně formulovat i president Edvard Beneš od prosince roku 1943.

De facto „osvobození“ se dopouští ten, kdo přináší svobodu. Jinak by výrok neměl vlastní obsah a byl pouze tím, co nazývá Havel „institucionalizovaná lež“. Abych byl konkrétní a uvedl realitu výroku „osvobození“ do praxe, vypadá to následovně: Rudá armáda pouze vytlačila nacistické ozbrojené síly z území protektorátu a Slovenského státu, ale žádné „osvobození“, tedy svobodu, s sebou nepřinesla. Naopak hnědá diktatura nacistů byla nahrazená rudou diktaturou komunistů a to zdaleka nikoli jenom u nás. Skutečnou svobodu mohly s sebou přinést pouze armády USA a Spojeného království, i kdyby na našem území obsadily pouze jednu jedinou samotu!

Uvědomoval si Beneš tento reálný fakt, když jednostranně žádal, aby území bývalé ČSR bylo „osvobozeno“ Rudou armádou a náš osud byl vložen do sféry vlivu komunistické SSSR? Zcela určitě!

Podívejme se na jeho návštěvu Moskvy v prosinci 1943. Zde je Benešův rozhlasový projev:

„Mluvím k vám dnes z Moskvy, jako jsem dříve k vám mluvil z Londýna... A speciálně, jsa dnes v Moskvě, zdůrazňuji, že s Moskvou a se Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní – i v tom je tato nynější moje oficiální návštěva Sovětského svazu symbolická a mohu říci historická...

Jaké to zadostiučinění naší politice, když nyní opět zde obnovujeme a podpisujeme svou spojeneckou smlouvu, která nadále zůstane doopravdy jedním z hlavních pilířů nového vítězství a nové naší bezpečnosti! A jaké to zadostiučinění Sovětskému svazu a nám v této chvíli, kdy s námi jdou opravdu více než čtyři pětiny celého světa v linii a za cíli, které jsme dvacet let hájili, které jsme zde... smluvně potvrdili a jejichž vítězství v krátké už době budeme všichni slavit a upevňovat ve svých osvobozených domovech a za hrozného pádu a zkázy všech svých odpůrců!

...Moje dnešní cesta do Moskvy...není tudíž pro mne nějaké okamžité a příležitostné oportunní gesto válečné politiky, která se dalšími událostmi změní; tato cesta je mi samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením naší politiky celého století, umožněným právě jen ruskou revolucí z poslední války, skvělým upevněním sovětského státu...

Je to jasná formulace zásady, že Sovětský svaz pro budoucnost nikdy už německý „Drang nach Osten“ nepřipustí. Je to řečeno jasně a pevně po prvé a jsem přesvědčen, že to je ukazatelem celé Evropě a celému světu...

Nedbejte tudíž u nás doma, v Praze, v českých zemích a na Slovensku té štvavé propagandy, která tak hloupě hlásá, že nás Sovětský svaz chce pohltit, neberte však ohledu na tuto propagandu ani z hlediska vnitropolitického. Náš stát, který si hned po této válce vytvoří svůj politický režim, se zcela omezeným počtem politických stran – já sám osobně bych si přál jen tři...

Náš stát také hospodářsky a sociálně provede řadu změn: přijme pro svou politiku a své hospodářství systém plánování...a budu usilovat o to, aby celá naše poválečná rekonstrukce politická, hospodářská a sociální, a zejména i národnostní našeho státu byla provedena velmi rychle, ale zejména podle předem připraveného programu naší soustavně, dobře promyšlené a vědecky připravené první pětiletky...

Tato smlouva se vším tím, co se vyvine z této války ve spolupráci Sovětského svazu, jednou provždy zabrání, aby se mohl opakovat Mnichov... To je jeden z hlavních úkolů a cílů této smlouvy – říkám to jasně a otevřeně. Jinými slovy: je to, co zde nyní děláme, jedno z hlavních zajištění existence sjednoceného národního státu československého Čechů, Slováků a lidu karpatoruského pro celou naši dohlednou budoucnost...bratrské přijetí všeho lidu československého vším lidem Sovětského svazu. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších okamžiků mé politické činnosti a mého politického života... Je to stát ohromný, silný, konsolidovaný, vojensky dnes neporazitelný, hospodářsky na válku až do vítězného konce dokonale připravený, s možnostmi a prostředky nevyčerpatelnými... Ať se děje, co děje, Československo je na správné cestě a ve správném táboře.“


Nyní nejde o pouze o patolízalský Benešův projev vůči Stalinovi, neboť postoje např. ministra zahraničí Jana Masaryka jsou v tomto směru ještě servilnější a vůči komunistickému diktátorovi ještě oddanější. Zde se jedná o rozhodnutí Beneše a tím londýnské exilové vlády o dobrovolné zařazení budoucí ČSR do sféry vlivu komunistické Moskvy.

Učebnicová standardizace o sférách vlivu na Jaltě 1944 a Postupimi 1945, kam jsme prý byli zařazeni na nátlak Stalina, je historickým nesmyslem. Dovolte mi, abych opět citoval Havla: „Lze říci, že nuda přeskočila z učebnic dějepisu do reálného osudu národa...“

Na obou konferencích se jednalo o “zařazení“ do sfér vlivů poražených a nikoli vítězů. Jedinou výjimkou bylo Polsko, neboť mělo dvě vlády. Jednu v Londýně a druhou v Moskvě. Spojenci se mezi sebou hádali, která z těchto dvou vlád bude uznána jako legitimní. Nakonec se prosadil Stalin.

Na již zmíněných konferencích o ČSR nepadlo ani slovo a ani nemohlo, protože jsme byli vítěznou mocností 2. světové války a tím nikdo nemohl o nás bez nás rozhodovat, kam budeme „zařazeni“. O tom jsme mohli rozhodnout jenom my sami.

Již v prosinci 1943 jsme se tedy rozhodli, že navážeme na smlouvu z roku 1935 a do budoucna vyrazíme společně a nerozlučně se Sovětským svazem „na věčné časy“ - tedy rovnýma nohama do pekla... Ale, pozor! Ačkoli se to z dnešního hlediska zdá jako naprosté šílenství, zralé na svěrací kazajku, tehdy tomu tak zdaleka nebylo. Zde jsou příčiny:

Presidentu Benešovi šlo v první řadě o uchování ČSR v hranicích z roku 1937 („...zajištění existence sjednoceného národního státu československého“). To mu mohl slíbit a zajistit pouze Stalin. USA a Velká Británie by rozdělily celek na Český a Slovenský samostatný stát, přičemž považovaly Slovenský stát za spojence Hitlera a tím za poraženou mocnost, spadající do mocenské sféry SSSR. Nikoli však Česko mající svojí legitimní vládu v Londýně.

Aby k tomu nedošlo, vydal se Beneš na milost a nemilost Stalinovi. Rozhodl se raději obětovat parlamentní demokracii a vyměnil ji za celistvost předválečné ČSR, i když za cenu totalitní diktatury. (Beneš: „Ať se děje, co děje, Československo je na správné cestě a ve správném táboře“).

Již v prosinci 1943 připravoval svým rozhlasovým projevem národ na budoucí totalitní komunismus: „…zdůrazňuji, že s Moskvou a se Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní.“
(jinými slovy: bez Stalina, ani ránu!). Co myslel Beneš „zkázou a pádem všech svých odpůrců“, nelze z textu vyčíst. Patrně jde o toto: Kdo nesouhlasí s Benešem, bude pronásledován, uvězněn, resp. dokonce popraven, což se v letech 1945 - 1948 bezezbytku často praktikovalo.

Politickou činnost bude vykonávat pouze KSČ a další dvě politické strany, které jí budou podřízené (Beneš: ... režim, se zcela omezeným počtem politických stran – já sám osobně bych si přál jen tři).

Pravicově politická činnost a její strany podléhají zákazu, kritika Stalina a SSSR je považována za „fašismus“ a trestá se smrtí (v letech 1945 - 1948 zasedalo 24 mimořádných „lidových soudů“, 23 000 odsouzených, z toho 738 trestů smrti. Popravy byly vykonávány okamžitě nebo nejpozději do dvou hodin po vynesení rozsudku). Takové praktikování politických poměrů nazývá Václav Havel kriminalizace odlišnosti. Jinými slovy: Kdo si myslí něco jiného, půjde prostě za mříže, resp. bude zastřelen!

Benešovy výroky, jako zavedení „plánovaného hospodářství“, „rekonstrukce hospodářská a sociální“ tak jako „předem připravený program první pětiletky“ neznamenají nic jiného než již v prosinci 1943 plánované krádeže soukromého majetku ve velkém pod krycími pojmy „znárodňování“ a „zestátňování“, za asistence policejních orgánů a armády.

President trpěl jakýmsi chronickým stihomamem. Domníval se, že Německo svou druhou porážku nepřijme, tak jako tomu bylo po roce 1918, a bude se připravovat na 3. světovou válku. Po zkušenostech s Mnichovskou smlouvou z roku 1938 přestal důvěřovat západním spojencům včetně USA. V případě neexistujícího „druhého Mnichova“ se spoléhal pouze a výhradně na pomoc SSSR. Stalin ho v tom utvrzoval a strašil ho, že západ ČSR opět zradí. Beneš: „Je to jasná formulace zásady, že Sovětský svaz pro budoucnost nikdy už německý „Drang nach Osten“ nepřipustí. Je to řečeno jasně a pevně po prvé a jsem přesvědčen, že to je ukazatelem celé Evropě a celému světu...“ Výrokem „ukazatel celé Evropě a celému světu“ se dokonce zdá, jako by president začal vyhrožovat i svým západním spojencům v případě, že by se pletli do rozhodnutí exilové vlády přiřadit se do sféry vlivu SSSR.

Dějiny se začaly vyvíjet jinak, než Beneš 1943 předpokládal. Místo 3. světové války se 1949 SRN, pod vedením Adenauera a Erharda, vydalo za vydatné pomoci USA, cestou „německého hospodářského zázraku“ a ačkoli nás Beneš ubezpečoval: „Nedbejte tudíž u nás doma, v Praze, v českých zemích a na Slovensku té štvavé propagandy, která tak hloupě hlásá, že nás Sovětský svaz chce pohltit“, Sovětský svaz nás nejdříve pohltil, potom strávil a v roce 1990 nás nakonec vykálel „zpátky do Evropy“. Poslední věta je poněkud ordinérní, ale odpovídá historickým faktům...

09. 04.

Má to náš pan president již definitivně vypité?

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 3730 krát

Nejdříve je třeba si uvědomit, že komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly. Miloš Zeman členem KSČ byl, a i když se nyní vydává za demokrata, navštěvujíc hrob T. G. Masaryka, jeho uvažování je přesto stále neobolševické. Typicky křivým charakterem komunisty je zrada. Dokáže zradit všechno: Svoji vlast, své spojence, své vlastní přesvědčení, svojí rodinu a dokonce i sám sebe...

Mnoho bývalých rudých kádrů se po listopadu 1989 stalo vášnivými kritiky „totalitního bolševismu“, tedy režimu, který sami vybudovali a jenž je vynesl na samé výsluní společnosti. Prostě zradili to, co léta pomáhali aktivně vytvářet a co jim v diktatuře zaručovalo úspěch, včetně vysokého životního standartu.

Náhle, z ničeho nic, obratem ruky zradili sami sebe. Navíc rudí a narudlí vlastní jedno velice pochybné nadání: Umí tak geniálně lhát, že to vypadá, jako by mluvili pravdu...

Nejúspěšnějšími představiteli tohoto druhu křivých charakterů v novodobých dějinách jsou bývalý komunista Miloš Zeman a notorický komunistický kandidát Václav Klaus. Několikrát podával přihlášku do KSČ, ale neuspěl přesto, že jeho předkové a příbuzní byli ortodoxními komunisty.

KSČ prý sice nepochybovala o komunistickém přesvědčení Klause, ale vyčítali mu jeho přílišný narcismus, aroganci, sebestřednost a jednostranné egoistické snahy po kariéře - rozuměj: všeho schopen, „chůze přes mrtvoly“.

Jednou větou: Měl tak špatné charakterové vlastnosti, že ho nechtěli přijmout ani do Komunistické strany Československa. Jeho povahové rysy byly dokonce i pro KSČ až příliš moc!

Václav Klaus po převratu založil ODS, kterou, když mu dopomohla na post předsedy vlády a presidenta ČR, posléze zradil, odvrhl a zničil.

Bývalý komunista, Miloš Zeman, se stal předsedou ČSSD a rovněž předsedou vlády. Poté, co zjistil, že již ČSSD k ničemu nepotřebuje, zradil sociální demokraty, vystoupil, založil si vlastní stranu a začal pracovat proti nim.

Komunisticky myslící individua neznají pocit vděčnosti. Neuznávají žádná morální pravidla seriózního a etického chování. Jednají pouze sami za sebe a dokonce onen extrémně osobní egoismus vydávají za „vůli lidu“ a nebo dokonce za „internacionalismus“.

Prostě „no fair play“. Často se prozradí sami svojí nevraživostí vůči USA a k zámořské „American Way of Life“. Rudým a narudlíkům je USA absolutním trnem v oku! Jde to dokonce tak daleko, že své křivácké a zrádné charaktery připisují této zemi...

Na rozdíl od Klause, coby chorobného zloděje propisovaček a plnicích per, je Zeman zase notorickým alkoholikem. Jeho nevypočitatelnost je mezitím už skoro legendární a dnes již skoro nelze určit, zdali své ostudu vzbuzující postoje, vyjadřuje v opici nebo až v kocovině. Ať tak, či onak, zdá se jako by alkohol umrtvoval jeho mozkové buňky.

Winston Churchill a Miroslav Kalousek sice také nejsou žádnými abstinenty, ale nemá (nemělo) to na ně takový zhoubný účinek jako na Zemana. Alkohol Churchilla a Kalouska spíš inspiruje. Zemana však ničí. Údajný výrok Kalouska: „Zeman prostě chlastat neumí!“ Pouze bych k tomu dodal: On toho neumí více a nejen „chlastat“.

Nevím jak dalece to má význam charakter hlavy našeho státu napravovat, ale přesto se o to pokusím, podle hesla „naděje umírá naposled“:

Uvědomte si, že nejste presidentem sám pro sebe, nýbrž pro národ jménem Češi. Jste nahoře, abyste ukazoval cestu, a ne abyste všechny přehlížel. Masmédia Vás nechtějí nikoli z politických důvodů, jak si namlouváte, ale protože jste hulvát. Presidentský úřad Vám nepatří. Jste tam pouze jak zaměstnanec, financován daňovými poplatníky.

Ať v opilství nebo v kocovině, musíte mít stále na zřeteli, že nemůžete sám za sebe zakazovat přístup na hrad našemu americkému spojenci zastupující vládu USA v Praze. To už není pouze do nebe volající ostuda, nýbrž hotové šílenství, ohrožující bezpečnost našeho státu.

Nemůžete urážet tělesně postižené osoby svými osobními názory, které jsou pro Vás jako presidenta ČR absolutně nepřípustné, neboť zastupujete národ a ne sám sebe. Jste presidentem i těch tělesně postižených a musíte jim nabídnout svojí ochranu a útěchu presidenta republiky a ne je veřejně před celým světem ponižovat.

Nemůžete se vydávat na cesty např. do Moskvy, Pekingu, na Kubu, do Hanoje a podobných lokalit, když takové pochybné návštěvy stojí v protikladu k postojům našich spojenců. Jezděte tam jako neobolševik „Zeman“, nikoli jako president ČR.

Naší zem (českou část) v květnu 1945 neosvobodili Rusové, nýbrž USA (George Patton) a Ukrajina (II. ukrajinský front). Prahu samotnou osvobodila ukrajinská armáda generála Andreje Vlasova (4. mechanizovaný sbor Kyjevského vojenského okruhu).

Transparentně jste si nějak spletl směry. Až vystřízlivíte, měl byste tedy odletět do Kyjeva nebo do Washingtonu - ale rozhodně ne do Moskvy. Co to máte prosím Vás kolem sebe za poradce, když se nevyznají ani v základních dějinných souvislostech?

Spojenecké svazky a závazky vůči naším spojencům musíte dodržovat, utužovat je a ne je permanentně zrazovat, neboť je to v zájmu bezpečnosti a životní existence našeho národa . S tím si nelze v žádném případě zahrávat.

Jakési pseudopopulární výroky o domnělé „národní suverenitě“ jsou jenom anachronickým blábolením vzdálené minulosti, protože v dnešním globalizovaném světě nic takového vůbec neexistuje! A to dokonce ani pro takové giganty jako je USA, Rusko nebo Čína...

Česko je součástí velmoci zvané Evropská unie a tím spolurozhodujeme o současnosti i budoucnosti celé této zeměkoule a jinak to ani nejde. USA je naším nejbližším spojencem a vojenským ochráncem. Díky Bohu a prozřetelnosti geniálního Václava Havla! Zloději plnicích per a alkoholičtí hulváti - ať si z toho konečně vezmou náležitý příklad!

I kdybyste byl namol, tuto mocnost USA nesmíte v žádném případě zradit, protože byste tím ohrožoval samu existenci vlastního národa, pakliže vůbec považujete (podle Vašeho dosavadního chování) Čechy za národ, ke kterému patříte. Momentálně se zdá, jako by se Váš pojem „národ“ scvrkával pouze na jednu jedinou osobu, a ta se jmenuje Miloš Zeman.

Pakliže jste mezitím vystřízlivěl, uvažujte o našem postoji ke spojencům do detailu. To ostatně platí dodatečně i pro Václava Klause. Mám totiž podezření, že Vás k Vašim nepromyšleným podrazům vůči USA v době přestávky mezi dvěma krádežemi plnicích per, buď nepřímo, nebo dokonce přímo, k oněm nehoráznostem navádí. Václav Havel a T. G. Masaryk se v hrobě otáčí rychlostí hospodského větráku...

Na Vašem místě bych se velvyslanci USA, Andrew H. Schapirovi, v první řadě omluvil - tedy za předpokladu, že jste takového morálního úkonu alespoň schopen! Mám totiž obavu, že něco obdobného, jako je omluva, je Vám, coby neobolševikovi bytostně zcela cizí...

Samozřejmě, omluvu je nutné provézt za přítomnosti tlumočníka. Hrozí totiž nebezpečí, že byste si opět začal plést „mazlivou kočičku“ (pussy cat) s dámskou „kundou“. Jak jste to onehdá, bez skrupulí, před celým světem předvedl. Viz k tomu moje reportáž „Náš pan president a jeho 'kunda' “ (Parlamentní listy, 20. 02. 2015).

Vryjte si konečně do své, bohužel mezitím zalkoholizované, paměti: Jakmile islámští teroristé zadrží nějakého občana ČR (i kdyby to byl ten poslední Cikán), je to Váš občan a Vy jste jeho presidentem. Rozuměl jste!? Zde nechci slyšet žádné huhňání a blábolení, jako to vždy děláte, když jde do tuhého...

Musíte se ho z plných sil zastat a po propuštění mu okamžitě dodat sílu a naději. Popřípadě s upozorněním, aby byl příště opatrnější a raději se nepohybovaL tam, kde nemohou naše bezpečnostní a vojenské síly EU, popř. USA, dost dobře přímo zakročit.

Místo toho jste dvě české dívenky a jejich rodiny urazil, tvrzením, že „jsou si toho sami viny“ a prý zkomplikovaly život českým orgánům. Tím jste vyrobil z ubohých českých obětí pachatele a postavil jste se tím na stranu islámských teroristů, ačkoli jste k boji proti islámu nedávno velice pomateně vybízel celý širý svět. Co je to za zrůdné protiklady?

Je to asi tak, jako by někdo vyšel na ulici a čirou náhodou by ho pokousal pes. Vy byste ovšem tvrdil, že je to vina toho chodce, protože neměl vycházet na ulici a měl zůstat sedět doma. Svojí účastí na ulici zkomplikoval život policii a ošetřujícím lékařům. Prosím Vás, i když se nalézáte právě snad v kocovině, tak se proboha alespoň trošku kontrolujte!

Útokem na islámský svět se Vám podařilo vyvolávat duchy třetí světové války, samozřejmě z tupé neznalosti skutečných poměrů, protože islám není zdaleka všude extremisticky zaměřen a mnohé islámské státy vedou proti teroristům dokonce už celá desetiletí zoufalou a nekonečnou válku. Prostě opět jste se dopustil zcela transparentního fiaska vůči mírumilovným islámským oblastem, trpícím pod jařmem ozbrojených teroristických band. Vaše omyly se v tomto směru všeobecně nazývají faux pas...

Dovolte mi diskrétní dotaz: Už jste si někdy položil skromnou otázku, koho jste vlastně presidentem, kromě svého vlastního já?

Dovoláváte se sice, čas od času jaksi neprávem, T. G. Masaryka, ale já osobně mám ten dojem, že Vaším neobolševickým spojencem je patrně pouze a jedině ďábel alkohol, nekorunovaný král nechápavosti, urážek, zrady a hulvátství...

03. 04.

Zděšení levičáků aneb Proč mají Češi rádi USA

Jan Berwid-Buquoy Přečteno 4040 krát

Veškeré pokusy levicových kruhů vyrobit z českého občana nesvéprávného hlupáčka zatím selhávají. Komunisté a jím podobní se ovšem urputně snaží i nadále. Co kdyby to opět jednou znovu vyšlo? Průjezd US Army naší republikou proběhl nejen bez incidentů, nýbrž dokonce i s mohutnými oslavami. To rudí a narudlí takto nemohou potřebovat: „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje...“ (Antonín Zápotocký: „Vstanou noví bojovníci“).

Rudí a narudlí jsou zvláštním druhem homo sapiens, který se již od nepaměti sápe na majetek těch druhých. A když už nemá tu možnost majitele okrást, tak mu alespoň spílá, vyhrožuje a trpí nevyléčitelnou závistí. Když se tato individua oblbováním a podvody konečně vyintrikují k moci, nedělá jim žádný problém nastolit totalitu, masové věznění a justiční vraždy. To vše je dohromady na denním pořádku...

Rudí (např. Gottwald) a narudlí (např. Beneš) trpěli a trpí jakousi sadomasochistickou touhou o nastolení světové chudovlády. Zásadně vůbec nerozumí ekonomice. Kdyby jí rozuměli, nebyli by levičáci. Tak např. Karel Marx napsal tři tlusté svazky o kapitálu a vůbec žádný nikdy neměl. Ovšem za tuto jemu originální neschopnost neobviňuje vlastní tupost, nýbrž hospodářský systém Velké Británie.

Dnes už není cílem mezinárodních levicových selhávačů Spojené království, nýbrž především USA, tedy nejbohatší zem na světě.

To by se to kradlo, kdyby to šlo, co?

Ovšem těmto „osvoboditelům dělnické třídy“ alias notorickým zastáncům „zestátňování“ či „znárodňování“ (rozuměj: lupičům ve velkém a budoucím masovým justičním vrahům), stojí v cestě vojenská síla Spojených států. Daná skutečnost vyvolává v rudých a narudlých extrémní nelibost. Oni to považují za vrchol nespravedlnosti!

Zde naráží rudí a narudlí na nepřekonatelnou betonovou zeď americké odhodlanosti a neústupnosti. Nezbývá jim tedy nic jiného než americkému blahobytu i armádě USA náležitě spílat a pokud možno neustále nadávat. Zde jsou ony nejčastější duchaprázdné fráze: „americký imperialismus“, „světový agresor“, „američtí okupanti“, „vykořisťovatelé“ etc.

Je přesto podivné, že zastánci „socializace společnosti“ (rozuměj: rozkradení soukromého majetku a zavedení plíživého ožebračování národa) nijak zvlášť sami skromně nežijí a aktivně parazitují na blahobytu „kapitalismu s lidskou tváří“, což lze pozorovat na jejich očividné nadváze a permanentním tloustnutí...

Typickým reprezentantem v tomto ohledu je Jiří Paroubek, který se neotálel ztrapnit protiamerickou reportáží „Co vojáci snídají, obědvají, večeří... Nejde o nic jiného než o základnu USA“ (Parlamentní listy, 31.03. 2015).

Jeho názory jsou poněkud včerejší...

Onen narudlý socialista si neuvědomuje, že se mohl stát předsedou vlády, protože zde USA, Václav Havel a ostatní antikomunisté nastolili režim „kapitalismu s lidskou tváří“. V reálně existujícím totalitním socialismu by seděl patrně v kriminále nebo by byl dokonce popraven, podobně jako jeho socialistická souputnice JUDr. Milada Horáková, která - ačkoli věrná spolupracovnice s KSČ, se přesto stala obětí komunistické justiční vraždy.

Levičákům, když začnou docházet finanční prostředky ožebračeného národa, mají jakési perverzní sklony se mezi sebou zavírat a věšet. Transparentním příkladem jsou Rudolf Slánský (komunista) a Milada Horáková (narudlá socialistka). Těmto lidem je tržní hospodářství naprosto cizí a bojí se ho. Začnou se vzájemně obviňovat z ideologických bludů a posléze strkají vlastní hlavu na pomyslný katův špalek...

US Army zde neprojížděla proto, aby nám „vyhrožovala“, nýbrž demonstrovala, že to, co jsme si vybudovali (blahobyt, svobodu, demokracii), jsou oni ochotny nám pomoci bránit s nasazením vlastních životů, pakliže by vojenské síly České republiky na to nestačily. Za to jim patří dík a nikoli spílání a nadávky levičáků...

Civilizovaný český občan už není žádným méněcenným idiotem, jako kdysi býval. Rudí a narudlí by si ho přáli mít pořád takového jako v době, kdy 1946 házel do urny hlasy komunistickým a socialistickým kandidátům. Ne, ty doby jsou naštěstí nenávratně za námi.
Mezitím Češi procitli a stali se uvědomělými zastánci svobody a demokracie. Pokračují v duchu odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla. Tato skutečnost způsobuje v řadách neomarxistů a zarudlých socialistů obavy i paniku. Vymysleli si potupné výrazy jako „havlisti“ a „pravdoláskaři“. Kolik by asi takových „havlistů“ a pravdoláskařů“ nechali zavřít a oběsit, kdyby to šlo!?

Češi si vybudovali režim „kapitalismu s lidskou tváří“, tedy společnost blahobytu.
Tento společenský řád samozřejmě není bez chyby. Vzniklé nedostatky jsou však problémy vysoce vyvinuté civilizované společnosti, která se svou obrovskou životní úrovní doposud v dějinách našeho národa neměla předchůdce. Tím pádem jsme o ní nejdříve museli získávat zkušenosti. Stále je co se učit, aby se vývoj sociálního tržního hospodářství nezastavil...

Jsme součástí světové velmoci zvané Evropská unie a tím spolurozhodujeme o chodu a budoucnosti tohoto světa. S výjimkou časů Rakouska-Uherska jsme sice takové dominantní postavení nikdy neměli, ale jak se zdá, zvládáme svojí novou úlohu bez závažných chyb. Vláda a armáda USA vědí tedy velice dobře, že v případě našeho ohrožení z venčí, koho a co mají bránit vojenskou silou. U nás to funguje a tak se USA u nás angažují.

Tam, kde to nefunguje (bída, úpadek, socialismus, náboženský fanatismus, nevyzrálost obyvatelstva vytvořit fungující parlamentní demokracii etc.), odtamtud USA odcházejí. Následky známe: občanské války, masová vraždění a vyvražďování, hlad a bída...

Češi mají rádi USA a zcela jasně to prokázali masovou účastí vítáním projíždějících kolon amerických ozbrojených sil. Čeští občané vědí, co mají a komu za to vděčí. Bez USA bychom se k masarykovsko-havlovské demokracii nikdy nedostali. Komunistická totalita nás uvrhla do raného středověku. Stala se pro nás dobou temna. V konstruktivní spolupráci s Bílým domem nehrozí žádné nebezpečí, že bych se tam opět vrátili. Ať si Paroubek píše, co chce. Žije ve společenském řádu, kde se může beztrestně sám sebe ztrapňovat, jak se mu zamane! Na rozdíl od socialismu ho zde nikdo ani nezavře ani nepopraví...

Můj osobní názor na průjezd US Army Českou republikou a upřímného mávání nadšených zástupů, je následující:

Oni nejsou pouze američtí vojáci - oni jsou také „Češi“ a my nejsme pouze Češi - my jsme také „Američané“. A pakliže to tak zůstane i v budoucnu, nemáme se čeho obávat...

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy