Jakmile se dostanete do zorného úhlu zájmu německých zpravodajských nebo bezpečnostních služeb, nedají vám po celá desetiletí pokoj. Podle mého názoru, místo, aby stíhali zločince, pronásledují fatu morgánu. A to ze dvou důvodů - buďto ze skutečné neznalosti věci, a nebo si „protivníka“ uměle vyrábějí, aby se mohly prokazovat „případy“ a tím legitimizovat svojí existenci o které se někteří, dokonce i významní občané SRN domnívají, že je zbytečná.

V době totalitní NDR tomu bylo podobně, pouze s tím rozdílem, že činnost StB byla extrémní a všudypřítomná. Dále takové orgány jako Spolkový úřad pro ochranu ústavy a BND vás nemohou v dnešní SRN zatknout. To totalitní StB v bývalé NDR mohla. Činila tak se sadistickou radostí a často. Můj přítel Bernd Eisenfeld z NDR byl východoněmeckou StB (v SRN vedenou pod pojmem “Staasi“) pronásledován na každém kroku. Po převzetí vyznamenání za chrabrost (Medaile K. Kramáře) 22. 08. 2008, z rukou předsedy vlády Mirka Topolánka se stal patrně objektem monitoringu ze strany zpravodajských služeb SRN a byl postupně společensky izolován. Eisenfeld 12. 06. 2010 podezřele náhle umírá.

Já jsem se dostal do zorného úhlu sledování zpravodajských služeb SRN až po zveřejnění mé doktorské práce “Integrace a separace sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920“ (Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920) v roce 2005. Každý doktorand, píšící doktorskou práci (Disertaci) v SRN musí mít svého důvěrníka z řad universitních profesorů. Říká se mu “Doktorvater“ (doktorský otec) a jeho pobočníka, rovněž z řad universitních profesorů, tzv. “2. Gutachter“ (druhý odborný znalec).

Mým “doktorským otcem“ se stal významný německý sociolog Prof. Dr. Bernd Rabehl a “druhým odborným znalcem“ byl politolog Prof. Dr. Helmut Wagner. Oba z bývalé západoberlínské Svobodné university Berlín (Freie Universität Berlin). Prof. Dr. Wagnera nechme prozatím stranou. Ten byl pro zpravodajské služby SRN nezajímavý. Zato však Prof. Dr. Rabehl byl sledován na každém kroku. Tento, na německé poměry, velmi odvážný, angažovaný člověk, se bohužel kdysi stal komunistou. On a legendární komunistická postava 60. let, Rudi Dutschke, byli velkými přáteli. Dutschke u něho v Západním Berlíně dokonce nějaký čas bydlel. Od té doby na Rabehla zacílil monitoring Spolkový úřad pro ochranu ústavy, což by bylo logické, pochopitelné a žádoucí.

Prof. Dr. Rabehl však časem ze svého marxistického přesvědčení vystřízlivěl. Přiklonil se ke konzervativní a pravicové scéně SRN. To mně imponovalo, neboť jsem byl přívržencem křesťanských demokratů (CDU) a finančně podporován Nadací Konrada Adenauera (Konrad-Adenauer-Stiftung). Rabehlův obrat o “180 stupňů“ zpravodajské služby SRN nějak nezaznamenaly. Poté, co začal navštěvovat Českou republiku a v Táboře na měšickém zámku přednášel v přeplněné aule českým posluchačům osvětové lekce, týkající se Evropy a Evropské unie, monitorování ještě zesílilo. Po zveřejnění mé doktorské práce v roce 2005, jsem byl do aféry vtažen i já. Zřejmě podle hesla: Když patří k Rabehlovi, tak hlídat i jeho!

Někdy koncem roku 2005 se u nás na měšickém zámku ohlásil jakýsi “Wolfgang Forster“.
Vydával se za úředníka velvyslanectví SRN v Praze a předložil dokonce diplomatický pas. Byl jsem tehdá v Rakousku, navštěvou ve Waldviertel Akademie (Waidhofen an der Thaya). Příchozího přijala na zámku moje matka Věra Berwidová-Buquoyová a JUDr. Miroslav Kopecký z Prahy. „Forster“ se vyptával na všechno možné, týkající se mé osoby a Prof. Dr. Rabehla. Po skončení konzultace žádal oba o naprostou diskrétnost a mlčenlivost. Několik dní na to, zjistil JUDr. Kopecký, že žádný muž jménem „Wolfgang Forster“ na velvyslanectví SRN zaměstnán není. Jistý Dr. Wolfgang J. Forster sice existoval, ale byl to Rakušan bydlící ve Vídni a současně v Praze, ale s případem neměl vůbec nic společného. Tím pádem se jednalo zřejmě o agenta BND (Spolková zpravodajská služba SRN) pod krycím jménem „Forster“.

Věci se daly do podivného pohybu a nabíraly záhadných rozměrů již dávno před tím. Na dálnici E 55 z Drážďan do Berlína se utvořila následkem nehody nekonečná fronta vozidel. Při první příležitosti jsem sjel z dálnice u městečka Thiendorf, abych si odpočinul, vzal tabletu na posílení srdce a trochu si na zadním sedadle schrupnul. Sotva jsem se vzadu uvelebil, na okénko začali klepat dva muži v civilu. Jsou prý od policie. Ukázali nějaké průkazy. Tvrdili, že jsem v místech, kde se smí jet pouze 30 km, jel 41 km v hodině.

To je v Německu doslova hrdelní zločin! Bez diplomatického pasu se z toho nevymotáte a já jsem ho prostě neměl.

Nebyl jsem si sice žádného překročení rychlosti vědom, ale prý jsem byl u toho fotografován. Jeden z nich se mi ptal, proč tak často jezdím do Čech. Odpověď byla stručná: “Jakýpak jezdím do Čech! My tam bydlíme od roku 1545 na zámku v Táboře-Měšicích.“

Onen policista se vrátil do auta patrně, aby to prošetřil. Hned byl zpátky s ohromujícím zjištěním: “V Táboře-Měšicích žádný zámek není! Ukažte nám zadní skladovací prostor a otevřete kufry!“ Buzerace a prohledávání trvali asi deset minut. Po ukončení mi bylo řečeno: “Dostanete od nás písemné sdělení.“

Policisté opravdu slovo dodrželi. V oznámení stálo, že mám zaplatit 15,- eur pokuty za údajné „překročení rychlosti“. Onu zmíněnou „fotografii“ jsem jaktěživ nedostal, a tím pádem ani nikdy neviděl. Historka byla patrně vykonstruovaná. Chtěli mě kontrolovat a neexistující “překročení rychlosti“ byla záminka. Policisté byli potom pouze naštváni, že u mne nic nenašli a tak si “řekli“ alespoň o 15 eur.

Nejsem včerejší! Sloužil jsem v Západním Berlině (British Army) u britské zpravodajské služby (1981-89) a jakými špinavými triky si vypomáhala bývalá NDR proti Západu, jsme znali dokonale. A zde se jednalo o bývalé území NDR.
Moje odvolání Městský soud v Riese (AG Riesa) pod jednacím číslem 7 OWi 164 Js 68175/05 AG Riesa vůbec nepřijal s odůvodněním, že “je prošlá lhůta“, a rovněž mi žádnou důkazní „fotografii“ nepředložil. Další odvolání k Zemskému soudu v Dražďanech (jednací číslo: 15 Qs 2/06 LG Dresden) mělo ten samý efekt. I tam prý došlo moje odvolání “opožděně“ a žádnou “fotografii“ mi nepředložili. Rozsudek podepsali tři soudci: Möhringová (předsedkyně senátu), Maier a Benndorf.

Aféra uvázla v písku a tak bylo nutné vynalézt něco jiného, aby mohla být moje činnost vojenského a zahraničního korespondenta českých masmédií Aktuálně.cz, iDnes.cz a později i Reflex.cz, na území SRN znemožněna. Protože mimo českého občanství mám současně občanství německé, není myslitelné, abych mohl být ze země jako osoba “nežádoucí“ (persona non grata), vykázán. A tak přišla německá zpravodajská služba na spásnou myšlenku, odebrat mi řidičský průkaz. Pravidelně monitorovali můj osobní vůz a čekali na příležitost.

Ta se naskytla v Berlíně dne 13. 03. 2008. Byl jsem se svou manželkou Bärbel Berwidovou-Buquoyovou na cestě do nemocnice ke své kardioložce MUDr. Nicole Toursarkissianové (vynikající lékařka původem z Libanonu). Šlo o běžnou prohlídku výkonu mého srdce, neboť jsem se zúčastňoval vojenského výcviku jako záložník SDaP Armády ČR a také jako záložník německého Bundeswehru. Bylo třeba zjistit jak dalece je možné můj srdeční sval zatížit tvrdým armádním výcvikem. V roce 2003 jsem totiž prodělal srdeční infarkt a dvě operace srdce.

Asi pět kilometrů před nemocnicí se utvořila nedohledná automobilová kolona. Abych se dostavil k lékařce včas, rozhodl jsem se kolonu objet postraními ulicemi. Porušil jsem zákaz odbočování a zahnul jsem doleva, kde jsem pokračoval vedlejšími ulicemi v jízdě. V ten samý okamžik vyrazilo za mnou jiné auto a učinilo totéž. V jednom okamžiku se mě pokoušelo po pravé straně předjet, potom ale prudce přibrzdilo a zezadu se mi „přilepilo na záda“. Po chvíli moje žena zbystřila pozornost. Již měla své zkušenosti: „Jendo, jsme opět sledováni. Jedou těsně za tebou.“ Protože už jsem si zvykl (bylo to takřka dennodenně a někdy i vícekrát za den), pouze jsem suše opáčil: “Kolik jich je?“ Bärbel se ještě jednou obrátila, aby viděla dozadu: “Dva muži v civilu.“ Ano, to je bezpečnostní patrola. Nikdy nejezdí v jedné osobě nebo ve třech či více.

Automobil nás sledoval až ke vstupní bráně do nemocnice. Tam mě částečně zatarasil cestu a z vozu vyskočil policejní důstojník v civilu. Vypravil ze sebe nehoráznou drzost: “Projel jste na červenou!“ Nyní již o nějaké fiktivní “fotografii“ nebyla řeč, neboť ona taktika se projevila v prvním případě jako nejapné, nikam nevedoucí idiotství. Opáčil jsem, že jsem sice nedovoleně odbočil do leva, ale o projíždění na “červenou“ mi není nic známo. Vznesl jsem dotaz: “Proč jste mě nezastavili na místě, kde jsem údajně projel na červenou? Proč až skoro deset kilometrů od údajného místa činu?“ Policejní důstojník odvětil to samé, jako jeho kolegové z bývalé NDR: “Dostanete od nás písemné sdělení!“

Dne 08. 05. 2008 jsem obdržel tzv. “Bußgeldbescheid“ (Rozhodnutí o pokutě, Der Polizeipräsident in Berlin, jednací číslo: 58.53.271660.6B). Trest byl zaplatit 148.50,- eur pokuty, zákaz jízdy na jeden měsíc a dva body ve Flensburgu (město v severním Německu, kde je vedena kartotéka bodování). Oznámení uvádělo i jména oněch dvou policejních důstojníků, kteří si všechno vymysleli: Vrchní policejní komisař Krause (POK Krause, A 13/2) a Policejní hlavní komisař Schlaak (PHK Schlaak, A 13/2).

Tito zkušení policejní důstojníci Krause a Schlaak věděli, že za pouhé nedovolené odbočení doleva, není možné nikomu odebrat řidičský průkaz. Za projetí na “červenou“ ovšem ano. Sice jenom na jeden měsíc, ale potom se uvidí, co je nutné učinit pro definitivní konfiskaci řidičského průkazu. Zpravodajské služby SRN začaly pilně pátrat a objevili “zlatý poklad“: V roce 2003 jsem prodělal těžký srdeční infarkt a musel jsem se podrobit dvěma operacím srdce. Dokonce na to pobírám invalidní důchod. To byla voda na mlýn německé úřednické demokratury. Je třeba dokázat, že jeho zdravotní stav „není způsobilý k řízení motorového vozidla“! Tím byl pověřen Zemský úřad pro občanské a pořádkové záležitosti v Berlíně (Landesamt für Bürger- und Ordnungsangelegenheiten Berlin). Jednalo se o naprostou absurditu. Řidičský průkaz jsem získal 1969 ve Vídni a do dnešní doby jsem na tomto světě nezavinil ani jednu jedinou dopravní nehodu. Jezdím tedy na zeměkouli již více než 42 let bez nehod. Snad je to důvod k vyznamenání a nebo dokonce k zápisu do Guinnessovy knihy rekordů

To v SRN nikoho nezajímalo. Místo toho jsem od jisté paní Wallstaffové (Wallstaff) pod číslem jednacím: IIIC110/260346, z výše uvedeného úřadu, dostával jednu výhrůžnou obsílku za druhou. Připomínalo mi to zuřivý štěkot vzteklého psa. Na můj telefonický dotaz, jak tomu všemu mám rozumět, jsem od jakéhosi policejního úředníka dostal otevřenou a patrně i pravdivou odpověď: “Je mi Vás upřímně a skutečně velice líto, ale vybral jste si pro svojí doktorskou práci toho nesprávného universitního profesora. Pakliže k Vám jezdí profesor Rabehl opakovaně na zámek do Tábora, máme za to, že vaše společensko-politické názory jsou totožné. Profesor Rabehl je u nás totiž veden jako pravicový radikál.“ Na můj další dotaz, co to má co dělat s neexistujícím ježděním na “červenou“, se dal policista do smíchu a položil sluchátko.

(Příští pokračování: “Jak jsem se stal obětí politického procesu v SRN aneb Armáda a Velvyslanectví ČR v Berlíně zasahují “).