Podnikatel Václav M. Havel se otáčí v hrobě rychlostí hostinského větráku…
Václav Havel byl naším nejlepším presidentem. O tom nemůže být pochyb. Jeho podnikatelské schopnosti se však rovnají nule. Moje dcera, Bc. Christiane Berwidová-Buquoyová je velikou obdivovatelkou jeho publicistického díla. O autorových literárních výkonech dokonce napsala na Humboldtově universitě v Berlíně svoji bakalářskou práci. Dílo se nachází i v „Knihovně Václava Havla“ v Praze.
Při příležitosti slavení 60. narozenin Ivana Havla v pražské „Lucerně“ 1998, za přítomnosti jeho bratra Václava, se provalilo, že jsem se v podniku Lucerna-Barrandov 1963 vyučil kuchařem. Filmový herec, Pavel Landovský, mi náhle důvěrně sdělil: „Víte, Vašek vůbec neumí vařit. Když pro nás na Hrádečku vyvářel, byly to nebezpečné pokusy na živých lidech.“ Ivan Havel se dal do smíchu. Pan president na něho vrhl uzemňující pohled, doprovázený cynickým úsměvem. Ivana okamžitě smích přešel a zdálo se, jakoby stál v pozoru. Tehdy jsem poznal, že se jedná o bratry, mezi nimiž nevládne žádný rovnocenný vztah. Za celý večer jejich manželky mezi sebou nepromluvily ani slovo. Ve světě byznysu a komerčního podnikání takovéto postoje znamenají dříve či později existenční sebevraždu. Nebožtík velkopodnikatel Václav M. Havel by zoufale lomil rukama!
S presidentem Havlem jsem se setkal při různých příležitostech celkem čtyřikrát. Vždy šlo pouze o výměnu otřepaných zdvořilostních frází. Jeho manželka Dagmar, totiž úzkostlivě dbala vždy o to, aby se mnou nemluvil déle než pět vteřin. Ačkoli nikdy ani jedním okem nevrhla pohled na hodinky, vždy se do onoho limitu přesně trefila. Podle mého názoru onu proceduru musela někde tvrdě trénovat. Proč nikdy nechtěla, aby se Václav Havel se mnou blíže seznámil, je mi dodnes nevysvětlitelnou záhadou. Můj prastrýc, ministr čs. civilního letectví 1929-38, Jan Bervida a dědeček bratří Havlů z matčiny strany, vynikající čs. diplomat Hugo Vavrečka, byli nejlepšími kamarády. Chtěl jsem na toto přátelství racionálně navázat, ale ze strany Václava Havla nepřicházela vůbec žádná reakce. To mě absolutně zaráželo.
Jinak to vypadalo v případě Ivana Havla. S ním mě seznámil signatář Charty 77 a pozdější velvyslanec ČR při radě OSN v New Yorku, Martin Palouš. Došlo k tomu v restauraci „U černého koně“ v baru zvaném „U koníčka“. Oba objekty jsou součástí komplexu „Lucerna“. Na rozdíl od prapodivných postojů Václava a Dagmar Havlových jsem si s Ivanem výborně rozuměl. Dokonce útržkovitě něco věděl i o přátelství jeho dědečka Vavrečky a mého prastrýce Jana Bervidy. Slíbil mi poskytnout o tom nějakou dokumentaci, ale nikdy jsem nic nedostal. Patrně si to nepřála jeho manželka – ostatně rovněž Dagmar. V baru „U koníčka“ se každou středu od 20 hodin scházela velice zajímavá sešlost z oblasti kultury, diplomacie a podnikání. Tak jako Václavova Dagmar dbala o to, abych s presidentem nemluvil déle než pět vteřin, dbala Ivanova Dagmar o to, abych s jejím mužem pokud možno nemluvil vůbec.
S Ivanem Havlem se „U koníčka“ výborně a věcně diskutovalo do té doby, než se dostavila jeho slovenská manželka. Potom se vše obrátilo. Nejdříve přihopsala ke stolu, kde jsem s ním seděl pohromadě, a spustila: „Musím prehovárať niečo veľmi dôležitého so svojim manželom. Sadnite si inam!“ Když jsme si společně s mým kamarádem JUDr. Miroslavem Kopeckým, přesedli v baru jinam, neprohovořovala se svým manželem nic. Chodila od jednoho stolu ke druhému a pletla se do tamních debat. Maximálně za čtvrt hodiny se jí podařilo vyvolat všude nepopsatelný zmatek. Nakonec dorazila až k nám a oslovila JUDr. Kopeckého, zdali si od ní nechce koupit kočku, že jich prý má doma asi 60…
Nechtěl bych být klamným prorokem, ale nesnášenlivost mezi Václavem a Ivanem Havlem, zdá se mi, vyvolávají jejich ženy. Pakliže jsou oni oba mimo dosah svých manželek, chovají se opravdu jako naprosto normální lidé. Skutečně! Mám pro to důkazy!
Nedovedu si představit, jak lze při takovéto kontraproduktivní konstelaci provádět rozumné a ziskové podnikání. Oba bratři získali po svém otci Václavu M. Havlovi stomilionové majetky. To znamená obrovskou zodpovědnost vůči vlastní zemi a národu. Patrně si této zodpovědnosti nejsou vůbec vědomi. Oba jsou rození antikomunisté, ale kapitalisticky žít neumějí. Být vynikajícím rebelem není pro kapitalistickou soutěž žádným konkrétním přínosem. Hrdina není podnikatel. Oba bratři žili sice v komunistické totalitě, ale doma je přeci vychovávali jejich rodiče. Václav M. Havel zemřel v roce 1979. Tedy v době, kdy Václav i Ivan byli již dávno dospělými lidmi. Kam zmizela podnikatelská krev a talent jejich otce? Palác Lucerna chátrá. Barrandovské terasy se staly naprostou ruinou. Barrandovské filmové ateliéry prosperují nikoli zásluhou Havlů, nýbrž společnosti „Barrandov Productions s.r.o.“ Prastaré české rčení „jablko nepadá daleko od stromu“ v této souvislosti rozhodně nefunguje.
Podívejme se nyní na rod podnikatelů Havlových zblízka. Václav M. Havel (1897 – 1979), postavil ve 20. letech vilovou čtvrť na Barrandově s velkým gastronomickým a oddychovým areálem pod jménem Barrandovské terasy. Jeho mladší bratr Miloš Havel (1899 – 1968) založil „Filmové továrny AB“ na Barrandově. Jejich otec, Vácslav Havel vystavěl, kromě jiného, pražský palác „Lucerna“. Nedá se říci, že jejich intelektuální potomci jsou hlupáci. Jeden z nich je světovým literátem a stal se presidentem České republiky. Ten druhý je mezinárodně uznávaným universitním docentem. Znám ho velice dobře a před jeho vědeckými výkony, klobouk dolů. Přesto, oba zdědili po svém otci a strýci majetek ve stomilionových hodnotách a nevědí si s ním rady. Bezradně na sebe hledí a nic je nenapadá. Jejich manželky se mezi sebou permanentně nesnášejí. Jakoby se jednalo o „pomocnou školu kapitalistického podnikání“. Václav Havel geniálním způsobem odsoudil a zničil komunismus. Teď hledí do tváře kapitalismu, kterému ani za mák vůbec nerozumí. Ivan Havel je na tom snad ještě hůř. Jednou mi důvěrně sdělil: „Kdybych neměl Dášu, vůbec bych si s Lucernou nevěděl rady!“ Ona si „Dáša“ sice také neví rady, ale Ivan na to patrně zatím nepřišel.
Velkopodnikatel Václav M. Havel se otáčí v hrobě rychlostí hostinského větráku…
Při příležitosti slavení 60. narozenin Ivana Havla v pražské „Lucerně“ 1998, za přítomnosti jeho bratra Václava, se provalilo, že jsem se v podniku Lucerna-Barrandov 1963 vyučil kuchařem. Filmový herec, Pavel Landovský, mi náhle důvěrně sdělil: „Víte, Vašek vůbec neumí vařit. Když pro nás na Hrádečku vyvářel, byly to nebezpečné pokusy na živých lidech.“ Ivan Havel se dal do smíchu. Pan president na něho vrhl uzemňující pohled, doprovázený cynickým úsměvem. Ivana okamžitě smích přešel a zdálo se, jakoby stál v pozoru. Tehdy jsem poznal, že se jedná o bratry, mezi nimiž nevládne žádný rovnocenný vztah. Za celý večer jejich manželky mezi sebou nepromluvily ani slovo. Ve světě byznysu a komerčního podnikání takovéto postoje znamenají dříve či později existenční sebevraždu. Nebožtík velkopodnikatel Václav M. Havel by zoufale lomil rukama!
S presidentem Havlem jsem se setkal při různých příležitostech celkem čtyřikrát. Vždy šlo pouze o výměnu otřepaných zdvořilostních frází. Jeho manželka Dagmar, totiž úzkostlivě dbala vždy o to, aby se mnou nemluvil déle než pět vteřin. Ačkoli nikdy ani jedním okem nevrhla pohled na hodinky, vždy se do onoho limitu přesně trefila. Podle mého názoru onu proceduru musela někde tvrdě trénovat. Proč nikdy nechtěla, aby se Václav Havel se mnou blíže seznámil, je mi dodnes nevysvětlitelnou záhadou. Můj prastrýc, ministr čs. civilního letectví 1929-38, Jan Bervida a dědeček bratří Havlů z matčiny strany, vynikající čs. diplomat Hugo Vavrečka, byli nejlepšími kamarády. Chtěl jsem na toto přátelství racionálně navázat, ale ze strany Václava Havla nepřicházela vůbec žádná reakce. To mě absolutně zaráželo.
Jinak to vypadalo v případě Ivana Havla. S ním mě seznámil signatář Charty 77 a pozdější velvyslanec ČR při radě OSN v New Yorku, Martin Palouš. Došlo k tomu v restauraci „U černého koně“ v baru zvaném „U koníčka“. Oba objekty jsou součástí komplexu „Lucerna“. Na rozdíl od prapodivných postojů Václava a Dagmar Havlových jsem si s Ivanem výborně rozuměl. Dokonce útržkovitě něco věděl i o přátelství jeho dědečka Vavrečky a mého prastrýce Jana Bervidy. Slíbil mi poskytnout o tom nějakou dokumentaci, ale nikdy jsem nic nedostal. Patrně si to nepřála jeho manželka – ostatně rovněž Dagmar. V baru „U koníčka“ se každou středu od 20 hodin scházela velice zajímavá sešlost z oblasti kultury, diplomacie a podnikání. Tak jako Václavova Dagmar dbala o to, abych s presidentem nemluvil déle než pět vteřin, dbala Ivanova Dagmar o to, abych s jejím mužem pokud možno nemluvil vůbec.
S Ivanem Havlem se „U koníčka“ výborně a věcně diskutovalo do té doby, než se dostavila jeho slovenská manželka. Potom se vše obrátilo. Nejdříve přihopsala ke stolu, kde jsem s ním seděl pohromadě, a spustila: „Musím prehovárať niečo veľmi dôležitého so svojim manželom. Sadnite si inam!“ Když jsme si společně s mým kamarádem JUDr. Miroslavem Kopeckým, přesedli v baru jinam, neprohovořovala se svým manželem nic. Chodila od jednoho stolu ke druhému a pletla se do tamních debat. Maximálně za čtvrt hodiny se jí podařilo vyvolat všude nepopsatelný zmatek. Nakonec dorazila až k nám a oslovila JUDr. Kopeckého, zdali si od ní nechce koupit kočku, že jich prý má doma asi 60…
Nechtěl bych být klamným prorokem, ale nesnášenlivost mezi Václavem a Ivanem Havlem, zdá se mi, vyvolávají jejich ženy. Pakliže jsou oni oba mimo dosah svých manželek, chovají se opravdu jako naprosto normální lidé. Skutečně! Mám pro to důkazy!
Nedovedu si představit, jak lze při takovéto kontraproduktivní konstelaci provádět rozumné a ziskové podnikání. Oba bratři získali po svém otci Václavu M. Havlovi stomilionové majetky. To znamená obrovskou zodpovědnost vůči vlastní zemi a národu. Patrně si této zodpovědnosti nejsou vůbec vědomi. Oba jsou rození antikomunisté, ale kapitalisticky žít neumějí. Být vynikajícím rebelem není pro kapitalistickou soutěž žádným konkrétním přínosem. Hrdina není podnikatel. Oba bratři žili sice v komunistické totalitě, ale doma je přeci vychovávali jejich rodiče. Václav M. Havel zemřel v roce 1979. Tedy v době, kdy Václav i Ivan byli již dávno dospělými lidmi. Kam zmizela podnikatelská krev a talent jejich otce? Palác Lucerna chátrá. Barrandovské terasy se staly naprostou ruinou. Barrandovské filmové ateliéry prosperují nikoli zásluhou Havlů, nýbrž společnosti „Barrandov Productions s.r.o.“ Prastaré české rčení „jablko nepadá daleko od stromu“ v této souvislosti rozhodně nefunguje.
Podívejme se nyní na rod podnikatelů Havlových zblízka. Václav M. Havel (1897 – 1979), postavil ve 20. letech vilovou čtvrť na Barrandově s velkým gastronomickým a oddychovým areálem pod jménem Barrandovské terasy. Jeho mladší bratr Miloš Havel (1899 – 1968) založil „Filmové továrny AB“ na Barrandově. Jejich otec, Vácslav Havel vystavěl, kromě jiného, pražský palác „Lucerna“. Nedá se říci, že jejich intelektuální potomci jsou hlupáci. Jeden z nich je světovým literátem a stal se presidentem České republiky. Ten druhý je mezinárodně uznávaným universitním docentem. Znám ho velice dobře a před jeho vědeckými výkony, klobouk dolů. Přesto, oba zdědili po svém otci a strýci majetek ve stomilionových hodnotách a nevědí si s ním rady. Bezradně na sebe hledí a nic je nenapadá. Jejich manželky se mezi sebou permanentně nesnášejí. Jakoby se jednalo o „pomocnou školu kapitalistického podnikání“. Václav Havel geniálním způsobem odsoudil a zničil komunismus. Teď hledí do tváře kapitalismu, kterému ani za mák vůbec nerozumí. Ivan Havel je na tom snad ještě hůř. Jednou mi důvěrně sdělil: „Kdybych neměl Dášu, vůbec bych si s Lucernou nevěděl rady!“ Ona si „Dáša“ sice také neví rady, ale Ivan na to patrně zatím nepřišel.
Velkopodnikatel Václav M. Havel se otáčí v hrobě rychlostí hostinského větráku…