Když se mě řídící Josef Novák coby školáka jednotřídky v obci Miletín (okr. Kutná Hora) v roce 1955 zeptal: „Kdo osvobodil naší vlast?“, odpověděl jsem stručně: „USA!“. Řídícímu spadla brada. Vzápětí jsem dodal: „Ano, USA. Jde o zkratku - Udatná Sovětská Armáda!“. Sdělení nemělo žádné další politické důsledky a můj dědeček, bydlící ve vedlejší vesnici Rozkoš (zvané „Kocanda“), k výslechu na StB tentokrát nemusel...

Sotva něco bylo v našich novodobých dějinách tak standardizováno jako vstup spojeneckých armád na území bývalého protektorátu Böhmen und Mähren a Slovenského státu. Zahnízdilo se jednorozměrné politické heslo „Osvobození Rudou armádou“.

Václav Havel o politickém fenoménu jednorozměrnosti říká: „Standardizovaný život vytváří standardizované občany bez osobité vůle. Plodí zestejněné lidi se zestejněnými příběhy. Je velkovýrobcem banality.“

Onou hlavní banalitou bylo neustálé omílání mystifikace, že „naši vlast osvobodila Rudá armáda“. Zde nešlo o to, kdo které území protektorátu či Slovenského státu 1945 obsadil. Zde šlo hlavně o to, vytvořit standardizovanou, banální mytologii: jediný, kdo smí osvobozovat je sovětská Rudá armáda! Ozbrojené síly USA a Velké Británie jsou pouze „imperialisté“, „zrádci dělnické třídy“, „zaprodanci kapitálu“, „zarytí nepřátelé SSSR“ atd. do nekonečna...

Na první pohled by se mohlo zdát, jako by patřil tento vokabulár do slovní pokladnice bolševické propagandy rudého Kremlu, ale při bližším zkoumání není tomu úplně tak. Podobná stanoviska začal nenápadně formulovat i president Edvard Beneš od prosince roku 1943.

De facto „osvobození“ se dopouští ten, kdo přináší svobodu. Jinak by výrok neměl vlastní obsah a byl pouze tím, co nazývá Havel „institucionalizovaná lež“. Abych byl konkrétní a uvedl realitu výroku „osvobození“ do praxe, vypadá to následovně: Rudá armáda pouze vytlačila nacistické ozbrojené síly z území protektorátu a Slovenského státu, ale žádné „osvobození“, tedy svobodu, s sebou nepřinesla. Naopak hnědá diktatura nacistů byla nahrazená rudou diktaturou komunistů a to zdaleka nikoli jenom u nás. Skutečnou svobodu mohly s sebou přinést pouze armády USA a Spojeného království, i kdyby na našem území obsadily pouze jednu jedinou samotu!

Uvědomoval si Beneš tento reálný fakt, když jednostranně žádal, aby území bývalé ČSR bylo „osvobozeno“ Rudou armádou a náš osud byl vložen do sféry vlivu komunistické SSSR? Zcela určitě!

Podívejme se na jeho návštěvu Moskvy v prosinci 1943. Zde je Benešův rozhlasový projev:

„Mluvím k vám dnes z Moskvy, jako jsem dříve k vám mluvil z Londýna... A speciálně, jsa dnes v Moskvě, zdůrazňuji, že s Moskvou a se Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní – i v tom je tato nynější moje oficiální návštěva Sovětského svazu symbolická a mohu říci historická...

Jaké to zadostiučinění naší politice, když nyní opět zde obnovujeme a podpisujeme svou spojeneckou smlouvu, která nadále zůstane doopravdy jedním z hlavních pilířů nového vítězství a nové naší bezpečnosti! A jaké to zadostiučinění Sovětskému svazu a nám v této chvíli, kdy s námi jdou opravdu více než čtyři pětiny celého světa v linii a za cíli, které jsme dvacet let hájili, které jsme zde... smluvně potvrdili a jejichž vítězství v krátké už době budeme všichni slavit a upevňovat ve svých osvobozených domovech a za hrozného pádu a zkázy všech svých odpůrců!

...Moje dnešní cesta do Moskvy...není tudíž pro mne nějaké okamžité a příležitostné oportunní gesto válečné politiky, která se dalšími událostmi změní; tato cesta je mi samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením naší politiky celého století, umožněným právě jen ruskou revolucí z poslední války, skvělým upevněním sovětského státu...

Je to jasná formulace zásady, že Sovětský svaz pro budoucnost nikdy už německý „Drang nach Osten“ nepřipustí. Je to řečeno jasně a pevně po prvé a jsem přesvědčen, že to je ukazatelem celé Evropě a celému světu...

Nedbejte tudíž u nás doma, v Praze, v českých zemích a na Slovensku té štvavé propagandy, která tak hloupě hlásá, že nás Sovětský svaz chce pohltit, neberte však ohledu na tuto propagandu ani z hlediska vnitropolitického. Náš stát, který si hned po této válce vytvoří svůj politický režim, se zcela omezeným počtem politických stran – já sám osobně bych si přál jen tři...

Náš stát také hospodářsky a sociálně provede řadu změn: přijme pro svou politiku a své hospodářství systém plánování...a budu usilovat o to, aby celá naše poválečná rekonstrukce politická, hospodářská a sociální, a zejména i národnostní našeho státu byla provedena velmi rychle, ale zejména podle předem připraveného programu naší soustavně, dobře promyšlené a vědecky připravené první pětiletky...

Tato smlouva se vším tím, co se vyvine z této války ve spolupráci Sovětského svazu, jednou provždy zabrání, aby se mohl opakovat Mnichov... To je jeden z hlavních úkolů a cílů této smlouvy – říkám to jasně a otevřeně. Jinými slovy: je to, co zde nyní děláme, jedno z hlavních zajištění existence sjednoceného národního státu československého Čechů, Slováků a lidu karpatoruského pro celou naši dohlednou budoucnost...bratrské přijetí všeho lidu československého vším lidem Sovětského svazu. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších okamžiků mé politické činnosti a mého politického života... Je to stát ohromný, silný, konsolidovaný, vojensky dnes neporazitelný, hospodářsky na válku až do vítězného konce dokonale připravený, s možnostmi a prostředky nevyčerpatelnými... Ať se děje, co děje, Československo je na správné cestě a ve správném táboře.“

Nyní nejde o pouze o patolízalský Benešův projev vůči Stalinovi, neboť postoje např. ministra zahraničí Jana Masaryka jsou v tomto směru ještě servilnější a vůči komunistickému diktátorovi ještě oddanější. Zde se jedná o rozhodnutí Beneše a tím londýnské exilové vlády o dobrovolné zařazení budoucí ČSR do sféry vlivu komunistické Moskvy.

Učebnicová standardizace o sférách vlivu na Jaltě 1944 a Postupimi 1945, kam jsme prý byli zařazeni na nátlak Stalina, je historickým nesmyslem. Dovolte mi, abych opět citoval Havla: „Lze říci, že nuda přeskočila z učebnic dějepisu do reálného osudu národa...“

Na obou konferencích se jednalo o “zařazení“ do sfér vlivů poražených a nikoli vítězů. Jedinou výjimkou bylo Polsko, neboť mělo dvě vlády. Jednu v Londýně a druhou v Moskvě. Spojenci se mezi sebou hádali, která z těchto dvou vlád bude uznána jako legitimní. Nakonec se prosadil Stalin.

Na již zmíněných konferencích o ČSR nepadlo ani slovo a ani nemohlo, protože jsme byli vítěznou mocností 2. světové války a tím nikdo nemohl o nás bez nás rozhodovat, kam budeme „zařazeni“. O tom jsme mohli rozhodnout jenom my sami.

Již v prosinci 1943 jsme se tedy rozhodli, že navážeme na smlouvu z roku 1935 a do budoucna vyrazíme společně a nerozlučně se Sovětským svazem „na věčné časy“ - tedy rovnýma nohama do pekla... Ale, pozor! Ačkoli se to z dnešního hlediska zdá jako naprosté šílenství, zralé na svěrací kazajku, tehdy tomu tak zdaleka nebylo. Zde jsou příčiny:

Presidentu Benešovi šlo v první řadě o uchování ČSR v hranicích z roku 1937 („...zajištění existence sjednoceného národního státu československého“). To mu mohl slíbit a zajistit pouze Stalin. USA a Velká Británie by rozdělily celek na Český a Slovenský samostatný stát, přičemž považovaly Slovenský stát za spojence Hitlera a tím za poraženou mocnost, spadající do mocenské sféry SSSR. Nikoli však Česko mající svojí legitimní vládu v Londýně.

Aby k tomu nedošlo, vydal se Beneš na milost a nemilost Stalinovi. Rozhodl se raději obětovat parlamentní demokracii a vyměnil ji za celistvost předválečné ČSR, i když za cenu totalitní diktatury. (Beneš: „Ať se děje, co děje, Československo je na správné cestě a ve správném táboře“).

Již v prosinci 1943 připravoval svým rozhlasovým projevem národ na budoucí totalitní komunismus: „…zdůrazňuji, že s Moskvou a se Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní.“ (jinými slovy: bez Stalina, ani ránu!). Co myslel Beneš „zkázou a pádem všech svých odpůrců“, nelze z textu vyčíst. Patrně jde o toto: Kdo nesouhlasí s Benešem, bude pronásledován, uvězněn, resp. dokonce popraven, což se v letech 1945 - 1948 bezezbytku často praktikovalo.

Politickou činnost bude vykonávat pouze KSČ a další dvě politické strany, které jí budou podřízené (Beneš: ... režim, se zcela omezeným počtem politických stran – já sám osobně bych si přál jen tři).

Pravicově politická činnost a její strany podléhají zákazu, kritika Stalina a SSSR je považována za „fašismus“ a trestá se smrtí (v letech 1945 - 1948 zasedalo 24 mimořádných „lidových soudů“, 23 000 odsouzených, z toho 738 trestů smrti. Popravy byly vykonávány okamžitě nebo nejpozději do dvou hodin po vynesení rozsudku). Takové praktikování politických poměrů nazývá Václav Havel kriminalizace odlišnosti. Jinými slovy: Kdo si myslí něco jiného, půjde prostě za mříže, resp. bude zastřelen!

Benešovy výroky, jako zavedení „plánovaného hospodářství“, „rekonstrukce hospodářská a sociální“ tak jako „předem připravený program první pětiletky“ neznamenají nic jiného než již v prosinci 1943 plánované krádeže soukromého majetku ve velkém pod krycími pojmy „znárodňování“ a „zestátňování“, za asistence policejních orgánů a armády.

President trpěl jakýmsi chronickým stihomamem. Domníval se, že Německo svou druhou porážku nepřijme, tak jako tomu bylo po roce 1918, a bude se připravovat na 3. světovou válku. Po zkušenostech s Mnichovskou smlouvou z roku 1938 přestal důvěřovat západním spojencům včetně USA. V případě neexistujícího „druhého Mnichova“ se spoléhal pouze a výhradně na pomoc SSSR. Stalin ho v tom utvrzoval a strašil ho, že západ ČSR opět zradí. Beneš: „Je to jasná formulace zásady, že Sovětský svaz pro budoucnost nikdy už německý „Drang nach Osten“ nepřipustí. Je to řečeno jasně a pevně po prvé a jsem přesvědčen, že to je ukazatelem celé Evropě a celému světu...“ Výrokem „ukazatel celé Evropě a celému světu“ se dokonce zdá, jako by president začal vyhrožovat i svým západním spojencům v případě, že by se pletli do rozhodnutí exilové vlády přiřadit se do sféry vlivu SSSR.

Dějiny se začaly vyvíjet jinak, než Beneš 1943 předpokládal. Místo 3. světové války se 1949 SRN, pod vedením Adenauera a Erharda, vydalo za vydatné pomoci USA, cestou „německého hospodářského zázraku“ a ačkoli nás Beneš ubezpečoval: „Nedbejte tudíž u nás doma, v Praze, v českých zemích a na Slovensku té štvavé propagandy, která tak hloupě hlásá, že nás Sovětský svaz chce pohltit“, Sovětský svaz nás nejdříve pohltil, potom strávil a v roce 1990 nás nakonec vykálel „zpátky do Evropy“. Poslední věta je poněkud ordinérní, ale odpovídá historickým faktům...