Lidská důstojnost a soukromý majetek jsou nedotknutelné! To je základním principem naší křesťanské civilizace. Kdo tento princip poruší, vede národ do pekla temnot nenávisti (“třídní boj“), pokrytectví (“vedoucí úloha dělnické třídy“), závisti (“třídní uvědomění“), masových krádeží gigantických rozměrů (“znárodňování“), nesmyslného vraždění (“socialistická revoluce“) a otroctví (“osvobození od vykořisťování“).

Buďme upřímní: Základním neštěstím osudů naší státnosti je vratká základna křesťanské demokracie. Nemáme a od roku 1918 jsme nikdy nedisponovali masovou silou křesťansko-demokratického hnutí. Jeho neexistence je nosným pilířem našich národních tragédií.

Stát, který ponouká svůj národ, aby se odpoutal od Boha, ho vede na cestu selhání. Ježíš Kristus: “Když slepí vedou slepé, všichni spadnou do jámy.“ Kolikrát jsme už do té pomyslné jámy od roku 1918 spadli? Naši vůdcové většinou nastupovali do úřadu presidenta republiky poté, co opustili brány kriminálů nebo nuceného vyhnanství. Výjimku tvoří Emil Hácha (ten se za mříže dostal až v roce 1945) a Václav Klaus (už zde není nikdo, kdo by ho mohl zavřít).

Náš národ oplývá nekonečnou řadou mučedníků, ale chybí nám myslitelé, kteří by vedli lidové masy ke křesťanské demokracii. Zde je nutné hledat kámen úrazu, abychom se v rámci civilizačního pokroku posunuli o krůček vpřed. Naši německy mluvící sousedé a dokonce Poláci, jsou na tom v tomto směru o poznání lépe, ale doposud jsme tuto skutečnost spíš ignorovali, než abychom z ní čerpali ponaučení. T.G. Masaryk a Václav Havel nejsou žádní hlupáci, ale křesťanští demokraté to také nejsou. Ten první byl zaměřen vyloženě sekularizačně se silným zaujetím proti katolické církvi, aniž by přesně věděl proč, a ten druhý je především národním hrdinou v boji proti sovětskému totalitnímu komunizmu. Jediným záchytným bodem se mi zdá být Jan Amos Komenský, ale to bychom zapadli hluboko do 17. století.

Vznik ČSR v roce 1918 nebyl žádným aktem osvěty, jak se nám to snaží namluvit mocenská historiografie první republiky. Úkolem reforem s jasně socialistickým zaměřením bylo okrádat šlechtu a katolickou církev o jejich majetky.

Šlo hlavně o to, oslabit vliv katolické církve na minimum a šlechtu eliminovat jako reprezentaci národní elity. Z hlediska politické ideologie bylo nutné katolicismus definovat ve smyslu nositele “habsburského dědictví“. V roce 1919 nově vzniklou Československou stranu lidovou (ČSL) bylo nutné nechat vegetovat pouze na hranici parlamentní existence a nedopustit, aby se jí podařilo vybudovat masové křesťansko-demokratické hnutí. Národ byl tedy namířen na pochod cestou ke komunizmu.

Vznikla morální a společenská propast. Měla ji nahradit tzv. “Církev Československá“ a mystifikace husitského hnutí, tak jak si ho vymyslel František Palacký.

Hora však porodila myš.

Vyfabulovaná “Církev Československá“ neměla ani minimální historické kořeny a legendární “historik“ (zdobící dnes tisícikorunovou bankovku) nevládl žádnou společenskou ani vědeckou autoritou. Kdo lhal, až se trámy prohýbaly, tomu se v době I. republiky začalo říkat: “Kecáš jako Palacký!“

Jaké byly následky tohoto politického diletantizmu?

Lidové masy postrádaly původního „katolického“ Boha, kterého by se mohly zachytit při zdolávání svých existenčních problémů - a ty nebyly v té době zrovna miniaturní. Následkem neexistence uznávaných pozitivních autorit národ zpanikařil a začal krást. Masaryk musel neustále vystupovat s heslem: “Nebát se a nekrást!“ Národ se počal morálně rozkládat.

Primitivní sekularizace a antiklerikální ideologie, nedostatek příkladných osobností, jenž by mohl národ uznat jako vedoucí elitu (snad s výjimkou Tomáše Bati) způsobovalo rozčarování a pohrdání s vedením státu: “Prasata se střídají, koryto zůstává!“ Lid postřehl tendenci doby: “Ukradli majetky katolické církvi a šlechtě. Potom si je rozdělili mezi sebe!“ (tzv. “zbytkové statky “). Otázka bolševického převratu byla pouze otázkou času. Ostatně, netrvalo to ani moc dlouho. V roce 1919 se Slovensko stalo komunistickým. Sudety se radikálně bolševizovaly. Z „rudého Bavorska“ dostávali sudetoněmečtí komunisté vše, co potřebovali ke komunistickému převratu v ČSR. Kdyby včas nezasáhla francouzská soldateska s „Masarykovými legiemi“, měli bychom komunismus v ČSR již 1920 a nemuseli bychom čekat na „osvobození dělnické třídy “ (rozuměj: nastolení absolutní totality jedné politické strany) až do roku 1948 na tzv. „vítězný únor“ (rozuměj: beznadějná porážka a zotročení českého, tak jako slovenského národa do roku 1990).

Volební preference KSČ ve 30. letech silně sílily. Přesto se prý šéf čs. výzvědné služby František Moravec nechává 1936 slyšet: „Za žádných okolností nelze připustit, aby se ČSL stala stranou masovou.“

Hlavní starostí tehdejší vládní garnitury v čele s Dr. Edvardem Benešem nebyl sílící vliv KSČ, nýbrž učinit vše pro to, aby se katolíci prostřednictvím ČSL nedostali k moci.

V době, kdy byla republika sevřena ve smrtelném nebezpečí mezi nacistickým Německem a bolševickým Ruskem, proč takový extrémní strach z křesťansko-demokratického hnutí?

Z hlediska konsolidace nově vzniklého politického režimu po roce 1918 nelze nic mít proti zakládání „Církve Československé“ a oprašování mystifikačních hodnot „Církve husitské“ a i ostatních protestantských církví, kdyby nebyly tyto křesťanské instituce 1918-1938 jednostranně zaměřeny do opozice ke katolické církvi. Celá tato duchovní potence se měla právě naopak spojit v křesťansko-demokratické hnutí (včetně církve židovské, neboť základním pilířem naší civilizace je křesťansko-židovské náboženství) a tím se stát nezdolatelnou hrází proti permanentnímu tlaku německého nacizmu a ruského bolševizmu.

Takováto politika 1918 - 1938 by znamenala maximální zisk na důvěryhodnosti vůči západním velmocím a znásobila by jejich ochotu tento stát jak diplomaticky, tak vojensky bránit. Naproti tomu Benešovo koketování se Stalinovým moskevským vedením vzbuzovalo dokonce nedůvěru až v samotné USA (Joseph Kennedy: “Beneš ať udělá co chce, vždycky se rozhodne sám proti sobě. Nevím, co od Stalina očekává“) a bylo ideologickou sebevraždou.

Je třeba si ještě i dnes zcela jasně uvědomit prastarý zákon vesmíru: Bez Boha to nejde! Ten na jehož straně nestojí Bůh musí zcela zákonitě prohrát, protože vesmír oklamat nelze. Ďábel v žádném případě nahradit Boha nemůže, i když nás k tomu na každém kroku svádí.

Záleží vždy na svobodném rozhodnutí každého z nás, ke komu se přidáme. Výsledky nám potom zcela jasně ukáží, jakou cestou jsme se vydali. První krok správným směrem je následující: Lidská důstojnost a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné!