Opatrně jsem se posadil ke stolku na zahrádce Malostranské kavárny na stejnojmenném náměstí. Dovnitř už bych se neodvážil, neboť zvláštní atmosféru někdejšího kultovního místa pražské bohémy odtamtud úspěšně vypudila paní architektka XY kadidlem svých představ o soudobém interiéru. Sotva jsem si objednal espreso s mlékem, obrátila se na mne jedna ze tří starších dam indiánského vzezření ve sportovním oděvu s batůžkem na zádech: „Mohla bych si prosím zavolat z vašeho telefonu?“ zeptala se anglicky.

„Odkudpak jste?“ otázal jsem se v obavách, že si bude chtít brnknout domů, a tolik volných minut, aby to člověka finančně nepoložilo, v Evropě nikdo nemá.
„Ze Surinamu,“ odvětila bezelstně. „Ale nebojte se,“ usmála se, „potřebuji volat jen do pražské cestovní kanceláře. Nemůžeme najít náš autobus.“
Zatímco jsem jí vyťukával číslo, zeptal jsem se, co tu v Praze dělá.

„Jsme na zájezdě v Evropě. Dneska Praha, zítra Vídeň, pozítří Benátky a pak domů.“

Přepadl mne tísnivý pocit zodpovědnosti. Vždyť já budu zřejmě jediný obyčejný Čech, se kterým si na své bleskové cestě stihne promluvit! Do jak nečekaně složitých situací vystavuje turistický průmysl nás, hrdé domorodce! Neměli bychom mít nějaké rychlokursy, něco podobného civilní obraně? Každý občan by se v nich naučil odříkat základní vtipné slogany v několika světových jazycích a nosit po kapsách drobné suvenýry. V kostce by pak dokázal vysvětlil cizincům dějiny, kulturu i mentalitu našich lidí, to vše navíc tak poutavě, aby se pro ně pobyt v našem městě stal nezapomenutelným.

V cestovní kanceláři mi sdělili, že autobus čeká na horním náměstí, které se sice nachází až za chrámem svatého Mikuláše, ale jmenuje se také Malostranské. Rychle jsem dopil předražené espreso, pokusil se to nedorozumění objasnit svým Surinamským a šel je doprovodit. Rozhodl jsem se, že jim zbytek pobytu v našem městě patřičně zatraktivním, aby si ho opravdu užily. Především jsem prohlásil, že mohou být rády, že jsou v Praze jen na chvíli, protože čím by tu byly déle, tím méně by rozuměly tomu, co se tu děje.

A to prosím nemluvím o místní politice, té totiž nerozumějí ani ti, kteří tu žijí padesát let. To, že se o Praze říká, že je to město Franze Kafky, a prodávají se tu trička s jeho jménem, má své opodstatnění. Ale každopádně vás nemusí mrzet, když nevíte, kdo to ten Kafka byl, to nevadí. Stejně tak dobře může jako symbol zdejšího života posloužit hospodský obrázek dobrého vojáka Švejka a okřídlená věta To chce klid, kterou Švejk nikdy nevyslovil. Anebo třeba i postava slepého loupeživého zemana Žižky, o kterém si i herec Jan Kraus myslí, že je největší Čech. Nedoceněnou symbolickou postavou je navíc defenestrovaný místodržící Jaroslav Bořita z Martinic, kterému se – když ho naštvaní protestanti shodili z okna Pražského hradu – nic nestalo a dožil se vysokého věku na důkaz, že byrokracie je v této zemi nezničitelná.

Usměvavé turistky se se mnou vděčně rozloučily, ale bylo vidět, že jsem je nijak zvlášť neohromil. Doplnily tekutiny z nezbytných plastových lahví a jejich autobus se zvolna vydal Letenskou ulicí dál do jižní Ameriky. Mně nezbývá než doufat, že si stačily vyfotografovat aspoň Karlův most a panorama Hradčan, a až si doma udělají hezký večer, ujistí se nad fotkami, jak je ta Praha jedinečná a neopakovatelná…
Počkejte, nebyla to Vídeň?

(Psáno pro Pražský deník)