Vážení a milí,
v atmosféře, kdy se Miloš Zeman vrací, zemřeli Vojtěch Cepl a Ivan Medek, zmiňovaný billbord "Václave jsme s tebou" stále ještě visí a náš kraj se ponořil do sněhu a mrazu (bude to tak prý po celý leden), vysekávám si v ledu zespoda díru a snažím se opět nadechnout. Tentokrát píšu o Portugalsku. Jestli máte zájem, zkuste dýchat se mnou, kyslíku je snad pořád ještě dostatek...



VLÍDNÉ PORTUGALSKO

Také Portugalsko bývalo „ostrovní zemí“. Z jedné strany obklopeno Atlantským oceánem, z druhé Španělskem. Říkávalo se tu, že jediný rozdíl mezi oceánem a Španělskem je v tom, že po Španělsku se špatně pluje na lodi...

Dneska už to neplatí, obě země k sobě mají mnohem blíž než dříve, jenže Portugalci cítí po staletí větší příbuznost s Anglii či Brazílii než se svými bezprostředními sousedy, s nimiž mají asi 1200 kilometrů dlouhou společnou hranici. A to bývaly časy, kdy vůbec jako by žili obráceni k Evropě zády; veškeré jejich naděje se upíraly k oceánu a zámořským územím. Lisabon tehdy býval jedním z hlavních měst světa a Tordesillaskou smlouvou si Portugalci rozdělili se Španěly sféry zájmů na zeměkouli na dvě poloviny. Ovládali kolonie v Americe, Africe, Asii i Oceánii...

Zatímco my Češi se můžeme pyšnit dvěma krásnými gotickými mosty, Portugalci mají na dvě stě mostů postavených Římany. Je to mimochodem země s třetí nejstarší univerzitou v Evropě a úplně nejstarší nezměněnou státní hranicí na tomto kontinentě. Portugalsko v sobě obsahuje tradici a kulturu iberskou, keltskou, fénickou, kartaginskou, římskou, arabskou, řeckou, vizigótskou a další a další, a to vynechávám dědictví stavitelů asi šest tisíc let starých kromlechů a menhirů a malíře nejstarších známých jeskynních maleb na světě v údolí Cȏa.

Že o tom všem u nás moc nevíme, je naše škoda, ale můžeme ji poměrně snadno napravit. Portugalsko je totiž z našeho pohledu země levná a vlídná, s nízkou zločinností a širokou nabídkou pro ty, kteří chtějí poznávat a radovat se z toho...

FOTBAL, FADO, FÁTIMA...

Tři portugalská „F“ už prý nejsou tak aktuální jako dřív, ale mně se to moc nezdá. O fotbale si tady můžete vyprávět s každým a je to nejlepší začátek konverzace s lidmi jakéhokoli věku či společenského postavení. Zažil jsem dvacetiminutový monolog vesnické babky v téměř prázdné kavárničce poblíž španělských hranic. Přišla, postavila se doprostřed místnosti a provedla hluboký rozbor včerejšího zápasu mezi FC Porto a Realem Madrid. Zejména zdůraznila, že problém neúspěchu domácího týmu spočíval ve špatné přechodové fázi z obrany do útoku; když domluvila, dala si mlčky kafíčko a šla...

Stadionu Benfiky Lisabon se říká „chrám fotbalu“, ostatně odhodlání fanoušků se blíží odhodlání katolických věřících, kteří se v poutním městečku Fátima plazí přes obrovské prostranství ke kapli po kolenou. Nadšení a vášeň, s nimiž fotbaloví příznivci na stadionu vykřikují název značky piva „Sagres!!!“, si nezadá s entuziasmem návštěvníků fátimské svatyně, kteří vhazují do ohně voskové údy, srdce, játra či jiné orgány v domnění, že tak mohou zažehnat nemoci, které je sužují. Ve stáncích poblíž fotbalového stadionu si můžete zakoupit stejně podivné fetiše a suvenýry, jaké při každé cestě objevuji ve Fátimě. Co takhle růžového plyšového anděla? Neváhejte!

Fátimu i fotbal stojí za to navštívit, pokud zůstanete ve vší úctě stát opodál, abyste nerušili, když máte na věc jiný názor...

Fado, zvláštní srdcervoucí způsob zpěvu a typický portugalský hudební styl, už je také poněkud rozprodáno turistům u jejich luxusních večeří, ale když hledáte, přece jen občas najdete neopakovatelný a hluboký zážitek. Nemáte-li čas vyčkávat v nějaké zapadlejší hospůdce v lisabonské čtvrti Bairro Alto nebo v Alfamě, než se personál rozhodne zavřít pro příchozí a pustit se do zpěvu jen tak pro vlastní potěšení, můžete se spokojit se zpěvy pro turisty.

Třeba budete mít štěstí a alespoň jeden nebo dva zpěváci z těch pěti, kteří vám zpestřují večeři, nebude žádný rutinér, ale opravdový „fadista“ z masa a kostí s hlubokým smutkem v duši a se srdcem v hlase. Bude se na vás dívat ze dvou metrů, a pokud vás nezničí, že soused u vedlejšího stolu cinká příborem o talíř nebo že ruský turista zrovna sděluje šaljapinovským basem svým spolustolovníkům patrně něco důležitého o životě nebo o penězích, odnesete si opravdu zajímavý zážitek. Kdepak, ani fotbal, ani Fátima, ani fado nejsou ještě po smrti.

PORTUGALSKÝ ČAS

Pocházíte-li ze střední či severní Evropy, budete mít v Portugalsku největší problém s vnímáním času a životního rytmu. Jsou natolik jiné, že se na to musíte připravit. Jinak totiž propadnete třeštění při první náročnější situaci – třeba když budete stát tři čtvrtě hodiny na poště, přestože jste ve frontě na pěkném třetím místě. Nesnažte se, prosím, v Portugalsku něco zařizovat nebo shánět – zkazíte si dovolenou. Každý student vyslaný na stáž do univerzitního města Coimbra, do Lisabonu, Porta či Évory vám potvrdí, že nejstrašnější zážitky v Portugalsku se týkaly pokusu otevřít si vlastní účet v bance nebo nějak jinak komunikovat s úřady.

Portugalský byrokrat je zvláštní druh živočicha, řekli byste král zvířat, kdyby ten titul nebyl přisouzen lvům. Vyhněte se mu, jak můžete, nebo vás sežere. Taktéž se nesnažte bojovat se světem, v němž se chodí neustále pozdě, nedodržují se termíny a slovo „amaňa“ neznamená „zítra“, jak se vám snaží namluvit autoři slovníku, ale musíte přistoupit na to, že správný překlad zní „až se nám bude chtít“. Jediná možnost je, že se přestanete zbytečně rozčilovat a na tento způsob života si zvyknete. Pak se vám začne v Portugalsku líbit a mohli byste ho – jako já – i začít milovat...

Čas tu plyne jinak než u nás a je i odlišně vnímán. Nejkrásnější charakteristiku mi podal portugalský spisovatel a zároveň český básník František Listopad, který tu žije přes padesát let:

„Tady je a není spěch, a když je spěch, tak je to hysterie. V podstatě tu ale není. Stres je sem pouze dovážen. Čas využíváte pro sebe. Čas je váš. Nemáte hodinky a nejste přesný, a přitom všechno vždycky nějak dopadne. Čas není vaším pánem. Když ovšem děláte nějakou kolektivní práci, není to dobré. Nikdo totiž není přesný. Jedině vlaky – víceméně. A nikdo nemá hodinky. A když je má, tak nejdou. A když jdou, tak se na ně nedívá…“

František Listopad žije v Lisabonu, ovšem v této podivuhodné zemi jsou místa, v nichž čas skutečně jako by neexistoval. V kraji Alentejo, který je určitě jedním z nejpohádkovějších koutů Evropy, existují prý jen tři rychlosti: „pomalu!“, „ještě pomaleji!“ a „stop!“. Říká se, že jedině tam je čas opravdu časem, neboť Lisabon je hlavní město a v něm „čas jsou peníze“.

KÁVA, DORTY A SPISOVATELÉ

Šárka Grauová, naše významná portugalistka, tvrdí, že kdyby se z portugalské literatury vyškrtlo všechno, co bylo napsáno po kavárnách, tak toho mnoho nezbyde. A to je prosím literatura v této zemi disciplinou na světové úrovni. Bez kaváren a cukrárniček si ovšem portugalský městský život nelze představit.

Káva se nevaří doma, neboť tak skvělé stroje si do domácnosti nekoupíte a pití tohoto nápoje je součásti každodenních rituálů velké části místní populace. Na snídani se chodí většinou do jednoho z podniků, jichž bývá v každé ulici několik. Ke kávě (o jejích druzích a úpravách by se dala napsat samostatná kniha) si dáte nezbytný dortík. Portugalské moučníky jsou rozhodně jedny z nejlepších na světě. Nejsou příliš tučné, ale křehké a vůbec – dávejte si na ně pozor, nebo získáte návyk a budete mít problémy s nadváhou!

Nejproslulejší zákusky dostanete v nádherně vyzdobené kavárně Pastelaria de Belém nedaleko skoro stejně úchvatného kláštera jeronymitů. Rozhodně nestačí prohlédnout si klášter a jít! Bez toho, abyste se na chvíli posadili v této půvabně vyzdobené cukrárně, z Portugalska neodjíždějte. Stěny jsou obloženy stovkami modrobílých dlaždic zvanými azulejos, cukrárna zároveň slouží jako malé muzeum a dortíky pastel de Belém se tu vyrábějí podle tajného receptu předávaného z generaci na generaci. Ale v podstatě každá cukrárna či kavárna v Lisabonu či v Portu stojí za návštěvu a každý druh dortu stojí za ochutnání. V tomto směru je Portugalsko skutečně nebezpečná země...

STARÁ A NOVÁ ARCHITEKTURA

Máte-li rádi architekturu, může se vám stát, že v Portugalsku propadnete zoufalství. Není totiž v lidských silách, abyste navštívili a prohlédli si všechno, co tam stojí za to. Objevíte velmi zvláštní stavby – třeba venkovské kapličky, které byly postaveny na místech dolmenů a vypadají jako z jiného světa, nebo se před vámi na nečekaném místě najednou zjeví například kostel, o němž se někteří odvážnější historici domnívají, že pochází z období vizigótské vlády v sedmém století. Na internetu ani v průvodci o něm není ani zmínky...

K nezapomenutelným stavbám patří velké katedrály (Batalha, Alcobaca aj.), templářský hrad v Tomaru, poetická Betlémská věž nebo třeba kašna či akvadukt v Évoře. Zvláštní kapitolou jsou portské mosty z konce devatenáctého století – neuvěřitelný železniční most královny Marie, který navrhl slavný Gustav Eiffel, anebo o pár stovek metrů dál vystavěný dvoupatrový železný kolos krále Ludvíka I., který dokončili počátkem devadesátých let 19. století Eiffelovi žáci a dodnes po něm velmi pomalu popojíždějí vagony metra.

Na závěr téměř každého zájezdu se vypravíme na lisabonské EXPO 98 na přehlídku té nejmodernější světové architektonické tvorby – do věhlasného Oceanária, na vlakové nádraží od španělského architekta Calatravy, na prohlídku obchodního centra Vasco da Gama a podle stejného dobrodruha pojmenovaného nejdelšího mostu v Evropě.

Prostor, v němž se koncem minulého století konala světová výstava, nezmrtvěl, právě naopak. Slouží denně nejen návštěvníkům různých expozic, ale i lidem, kteří sem chodí odpočívat, číst si, bavit se nebo se procházet s dětmi.

Mimochodem, my jsme se tenkrát jako jedna z mála zemí světové výstavy nezúčastnili, neboť předsedovi vlády Klausovi se tehdy zdálo téma moře pro Čechy neaktuální a naši účast nedoporučil. A tak je zbytečné, abyste se pouštěli do hledání našeho státního symbolu – mezi stovkou vlajek různých zemí světa sice nechybí ani slovenská, rakouská či maďarská, ale tu naši byste vyhlíželi marně.

Expo 98 byste rozhodně při své návštěvě Portugalska neměli vynechat, člověka naplňuje optimismem, že i supermoderní architektura nemusí působit chladně a odcizeně. Zvlášť když si k tomu v místní kavárně dáte nějaký ten dortík...