Když prezident dokončil telefonický rozhovor s jedním ze světových státníků a ujistil ho, že pokud se do bulváru zmínil o tom, že NATO by mělo definovat nepřítele, tak tím jeho domovinu nemyslel, s nadějí se obrátil na Mynáře.

„Tak doufám, že tenhle fígl se nám povedl, vést rozhovor jako televizní seriál, na pět pokračování, na pěti telefonech postupně.

Všechny Koudelka určitě neodposlouchává. Ten tvůj a Ovčačkův možná ano, taky jsem do něj říkal jenom zdvořilostní fráze, a ptal jsem se na zdraví a na počasí ve stolici, ale telefon sekretářky, kuchařky a mojí zlaté Ivanky, určitě neodposlouchávají. Za ty drobné komplikace bezpečnost ovšem stála. Vrať jim ty telefony, já teď budu trochu úřadovat.“

Sklonil se nad papíry, aby podepsal novelu zákona o dobrovolném přechylování mužských příjmení, takže manželka Novák může mít za manžela Novákovou, a vešel Ovčáček s krabičkou v ruce.

„Tohle je pro vás šéfe. Přinesl to sem jeden z vojáků od brány. Krabičku mu dal neznámý muž, anonymní dárce. Věnuje vám úplně nový telefon, když prý žádný vlastní nemáte.“

A podával s dobrosrdečným výrazem přístroj prezidentovi. Ten bleskurychle ucukl na bezpečnou vzdálenost a zděšeně zavolal: „A není to bomba?“

„Není, sám jsem telefon rozebral, a vypadá normálně, nic v něm netiká, a Pepa z ochranky si to taky myslí.“

„No, no dobře,“ připouštěl prezident,“ bude zřejmě od nějaké neziskovky, a co je to za značku?“

„Nevím, šéfe, to tam není. Asi ho sestavili z různých dílů pro vás, na míru.“

„Hm. A je to aspoň chytrý telefon?“

„To určitě. Dá se s ním volat, psát esemesky, má kalendář, můžete s ním fotit třeba selfíčka, a taky má budík.“

„Budík? Ten nepotřebuju. Budím se automaticky před desátou, hned, jak mi Ivanka stáhne peřinu,“ oponoval prezident.“¨

„A taky má speciální tlačítka, to běžné mobily nemají. Jedno je na policii, jedno na záchranku, další na hasiče, a poslední je neoznačené“, popisoval mluvčí přístroj.

„Neoznačené? No tak to zkusíme,“ řekl až s dětinským zájmem prezident. Tlačítko zmáčkl a místo očekávatelného hlášeni:

´Dobrý den, tady je XY, jak vám mohu pomoci?´, se ozval mužský hlas se sdělením:

´Upozorňujeme, že jako bezpečnostně rizikoví jste kontinuálně odposloucháváni. Chcete-li svůj statut změnit a být odposloucháváni jenom ve dne, zmáčkněte jedničku.

Pokud pouze v noci, zmáčkněte dvojku. Jestliže vůbec ne, zmáčkněte trojku. Každou z možných voleb ještě potvrďte zmáčknutím čtyřky. Ta vrací statut do původního nastavení… Dobrý den, upozorňujeme.“

Prezident zezelenal. Ten Koudelka! Takovou past na mě připravil. Ale já mu to nezbaštím“, zvolal odhodlaně a práskl telefonem o zem. „Nechci!“

A podepsal novelu zákona.

Bylo půl dvanácté, a to by měl zavolat do Vatikánu, slíbil Babišovi, že mu ještě do voleb sežene od Svatého otce odpustky na ty jeho žaloby. Ale Koudelka to slyšet nemusí. Jak to ale udělat? Vzpomněl si na…

„Jiří, přines mi toho starého Číňana“ přikázal Ovčáčkovi. Ten váhal.

„Tak, fofrem, ať už je tady.“

„Ale to nepůjde, on je přece..“

„Kde je? Vy jste ho někam zašantročili?“

„On je - v kriminále,“ upřesňoval mluvčí.

„V kriminále?“

„ Vašeho poradce Jie Ťien-minga přece doma zavřeli, a kdo ví, jestli ještě žije,“ vysvětloval Ovčáček.

„Ale já nemyslel jeho, ale ten starý dobrý bezpečný čínský telefon, který jsem od něj kdysi dostal, kde je?“

„No, někde se válet, ehm, někde bude. Už letím se po něm podívat, ale určitě bude mít po těch letech vybitou baterii..“