Bez strachu žít, bez strachu zemřít
Z došlé pošty
Paní Radko, Vaše dopisy jsou Ostrovy lidskosti v Moři šílenství. Moc Vám za ně děkuji.
Srdečně. Jan Hnízdil
Vážený a milý pane doktore, před časem jsem Vám poslala dopis, který jste zveřejnil na svém blogu pod názvem „Může Covidem nevyděšený člověk něco změnit? A jak?“ https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=38694
Odpověď mi před dvěma týdny přinesl sám život.
Pokud bych měla na výběr, napsání tohoto dopisu bych o pár let odložila.
Dne 6. 2. 2021 mě opustila máma. Bylo jí krásných 84 let. Čtvrtého února ještě vařila a pekla pro řemeslníky, kteří jí pokládali vysněné koberce. Protože...covid necovid, u nás doma se život nezastavil. Pátého února jsem spolu hrály hry na trénování paměti a vyměňovaly si recepty. Šestého února jsem jí zavolala v jinou hodinu, nežli bylo zvykem. Pověděla mi, že jí není moc dobře, že za hodinu zavolá. Hned jsem k ní vyjela. Než jsem v chumelenici dorazila a rozbila sklo u dveří, uplynulo dvacet minut. Už jsem ji nezastihla na tomto světě. Záchranáři dojeli pár minut po mě, dělali co mohli, už mi ji ale nevrátili. Odešla jako když se přetrhne nit v šicím stroji, který stále šije. Vím, že jsem s ní mluvila, když z ní odcházel život.
Proč to všechno píšu?
Díky tomu, že nás neovládal strach jsme byly po celý rok v normálním, nijak neomezeném kontaktu. Užily jsme si spolu zahradu, hry, povídání, tajnou návštěvu kadeřníka. Navštěvovala se s kamarádkami.
Nejde dost dobře popsat, jak jsem za to vděčná. Máma měla vystřižené Vaše srozumitelné články. Nenechala se ovlivnit tím, co se na ni hrnulo z televize.
Děkuji všem, kteří mi pomohli svou osvětou zachovat si vlastní rozum a dodali mi odvahu se podle něj řídit. Představa, že bychom byly v omezeném kontaktu...té nechci dávat energii. Jen vím zcela jistě, že by ten život byl... jak to napsat...bylo by to pěkně na hovno, pane doktore.
Teď už vím, co dělat. Prostě všechno to, co jsem dělala doposud. ŽÍT. Žít beze strachu. Nenechat se ovlivnit, nechat se zastrašit, nedávat energii všem těm nesmyslům, které se ze všech stran hrnou. Dá se brojit, aniž by člověk brojil. Stačí jít svou cestou a naslouchat. A z té cesty děkovat Vám a dalším lidem, kteří ukazují, kudy je možné jít (např. prof. Maxmilián Kašparů, MUDr. Radkin Honzák, prof. Anna Hogenová...).
Už ani nepočítám, kolik lidí se mě zeptalo, zda moje máma odešla na Covid. Odpovídám po pravdě, že odešla na věky na věk. Podle té otázky to vypadá, že před dobou covidovou se neumíralo, neb nebylo na co.
Na rozloučení, které se konalo v kapli, v ten nejmrazivější letošní den, došli nejen všichni nejbližší přátelé mámy. Došli i sousedé z její z ulice a moji přátelé, aby mě podpořili. Za to jim nepřestávám děkovat. NIKDO nemá právo říkat, jak se máme rozloučit se svými blízkými. To se totiž nedá ani odložit ani opakovat. Rodíme se, umíráme a loučíme se jen jednou. A žijeme také jen jednou. Proto je dobré žít a ne jen přežívat.
Děkuji za zveřejnění „konce jednoho příběhu.“ Věřím v návrat dobrých časů. Mějte dobré dny.
Srdečně. Svoje i Vaše Radka Gruberová
Paní Radko, Vaše dopisy jsou Ostrovy lidskosti v Moři šílenství. Moc Vám za ně děkuji.
Srdečně. Jan Hnízdil
Vážený a milý pane doktore, před časem jsem Vám poslala dopis, který jste zveřejnil na svém blogu pod názvem „Může Covidem nevyděšený člověk něco změnit? A jak?“ https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=38694
Odpověď mi před dvěma týdny přinesl sám život.
Pokud bych měla na výběr, napsání tohoto dopisu bych o pár let odložila.
Dne 6. 2. 2021 mě opustila máma. Bylo jí krásných 84 let. Čtvrtého února ještě vařila a pekla pro řemeslníky, kteří jí pokládali vysněné koberce. Protože...covid necovid, u nás doma se život nezastavil. Pátého února jsem spolu hrály hry na trénování paměti a vyměňovaly si recepty. Šestého února jsem jí zavolala v jinou hodinu, nežli bylo zvykem. Pověděla mi, že jí není moc dobře, že za hodinu zavolá. Hned jsem k ní vyjela. Než jsem v chumelenici dorazila a rozbila sklo u dveří, uplynulo dvacet minut. Už jsem ji nezastihla na tomto světě. Záchranáři dojeli pár minut po mě, dělali co mohli, už mi ji ale nevrátili. Odešla jako když se přetrhne nit v šicím stroji, který stále šije. Vím, že jsem s ní mluvila, když z ní odcházel život.
Proč to všechno píšu?
Díky tomu, že nás neovládal strach jsme byly po celý rok v normálním, nijak neomezeném kontaktu. Užily jsme si spolu zahradu, hry, povídání, tajnou návštěvu kadeřníka. Navštěvovala se s kamarádkami.
Nejde dost dobře popsat, jak jsem za to vděčná. Máma měla vystřižené Vaše srozumitelné články. Nenechala se ovlivnit tím, co se na ni hrnulo z televize.
Děkuji všem, kteří mi pomohli svou osvětou zachovat si vlastní rozum a dodali mi odvahu se podle něj řídit. Představa, že bychom byly v omezeném kontaktu...té nechci dávat energii. Jen vím zcela jistě, že by ten život byl... jak to napsat...bylo by to pěkně na hovno, pane doktore.
Teď už vím, co dělat. Prostě všechno to, co jsem dělala doposud. ŽÍT. Žít beze strachu. Nenechat se ovlivnit, nechat se zastrašit, nedávat energii všem těm nesmyslům, které se ze všech stran hrnou. Dá se brojit, aniž by člověk brojil. Stačí jít svou cestou a naslouchat. A z té cesty děkovat Vám a dalším lidem, kteří ukazují, kudy je možné jít (např. prof. Maxmilián Kašparů, MUDr. Radkin Honzák, prof. Anna Hogenová...).
Už ani nepočítám, kolik lidí se mě zeptalo, zda moje máma odešla na Covid. Odpovídám po pravdě, že odešla na věky na věk. Podle té otázky to vypadá, že před dobou covidovou se neumíralo, neb nebylo na co.
Na rozloučení, které se konalo v kapli, v ten nejmrazivější letošní den, došli nejen všichni nejbližší přátelé mámy. Došli i sousedé z její z ulice a moji přátelé, aby mě podpořili. Za to jim nepřestávám děkovat. NIKDO nemá právo říkat, jak se máme rozloučit se svými blízkými. To se totiž nedá ani odložit ani opakovat. Rodíme se, umíráme a loučíme se jen jednou. A žijeme také jen jednou. Proto je dobré žít a ne jen přežívat.
Děkuji za zveřejnění „konce jednoho příběhu.“ Věřím v návrat dobrých časů. Mějte dobré dny.
Srdečně. Svoje i Vaše Radka Gruberová
Od mileniálů k Desateru
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
Havlíček volá po dohodě s Putinem, chce "plán B". Postoje Ukrajinců ho ale nezajímají
Ficovi vydrží vstřícný postoj k Ukrajině, dokud se mu bude hodit, píše list
Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil obžalobu státu: Nepružný, líný a zastaralý
