Další ukázka z rukopisu Vladimíra Stehlíka Ocelové slzy paní Poldi.


Naši zaměstnanci se svými rodinami neměli možnost se rekreovat v bývalých rekreačních zařízeních Poldi, např. Smilovice, které získalo elegantním způsobem Ministerstvo financí, ačkoliv jej poldováci stavěli v akci „Z“ a z tehdejšího státního rozpočtu, nezbylo tedy nic jiného než hledat pro kladenské rodiny jiné řešení.

Věděli jsme o možnosti rekreace na Vystrkově u Orlické přehrady a vstoupili v jednání s akciovou společností Vystrkov. Rodiče platili 100,- Kč na osobu za dospělého a děti 50,- Kč na den s polopenzí. Ředitel akciové společnosti Miroslav Provod nám umožnil využívat celý areál. Za tyto služby mu kladenská Poldi a Bohemia Art měly zaplatit více než 5 milionů korun, ale po tzv. řízeném konkurzu akciová společnost nedostala nic. Ačkoliv Vystrkov uplatnil svůj nárok u správců konkurzní podstaty, k naplnění dluhu nedošlo.

Vracím se opět k faktu, že na skladech Poldi ležely zásoby oceli připravené k okamžité expedici ve výši 1,5 miliardy korun. Z této částky mělo být uhrazeno zdravotní a sociální pojištění, přičemž původní dluh ve výši 160 milionů korun Bohemia Art v Poldi zdědila. Tzv. oddlužení Poldi státem byla bohapustá lež prezentovaná Vladimírem Dlouhým.

Miroslav Provod vzpomíná na období tehdejší spolupráce takto:

„Kdysi dávno přijel do hotelu Orlík Kratinoha a začal mi vysvětlovat, že bych mu měl pomoci zachránit Láďu Stehlíka, který v té době bydlel ve vile č.11. Kratinoha tvrdil, že Stehlík nemá ani nejmenší šanci svou pozici v Poldovce udržet, že nemůže v žádném případě nad mašinérií státu zvítězit. Na otázku, co mu za přenechání obchodního podílu Poldovky Kratinoha nabízí, odpověděl, že třicet milionů v kufru a místo senátora. V duchu jsem se nabídce usmál, neboť jsem věděl něco, o čemž naše tajné služby neměly evidentně ani tušení.

Už asi přesně nezařadím do časové osy den, kdy jsem seděl v hotelové vile u Stehlíka, bylo to ale v jeho ranných počátcích působení na Kladně. Usrkávali jsme večer pivo a probírali jsme všechno možné. Byl to jeden z mála dní, kdy máte pocit, že všechno běží tak, jak běžet má. Oba jsme byli relativně v duševní pohodě. Mohlo být kolem osmé hodiny večer. K Láďovi byl objednán ještě nějaký Němec. Když jsme uslyšeli přijet před jeho dům auto, zvedl jsem se k odchodu. Stehlík mi řekl, abych ještě vydržel, že toho chlapa vůbec nezná.

Obsahově nebyla v uvedeném slovosledu v žádném případě nějaká obava, spíš se domnívám, že chtěl Stehlík říci cosi v tom smyslu, že se dotyčný dlouho nezdrží, abych počkal a v klidu dopil rozpité lahvové pivo. Takto jsem jeho větu vyhodnotil a přijal pocitově. Znovu jsem se posadil. Příští minuty mi dokázaly, že to bylo rozhodnutí správné.

Do domu vstoupil muž, kterému mohlo být mezi 60-70 lety. V ruce nesl kufřík, který byl svými rozměry v podstatě o trochu větší než kufříkové pánské obchodní tašky, které mnoho obchodníků používá. Původně to vypadalo tak trochu komicky pozorovat příchod muže s těžkým kufrem, jehož hostitel nezná, na večerní návštěvu. „Tvrdej, bystrej šíbr“, tak jsem vyhodnotil jeho mimiku, výraz tváře i očí.

Německy dobře neumím, nicméně soukromé hodiny němčiny jsem měl od šesté třídy, takže z obsahu nesložitých vět jsem porozuměl, že se dotyčný muž se Stehlíkem již setkal na jedné z jeho zahraničních obchodních konferencí a rád by s ním hovořil o samotě. Své rozpaky z mé přítomnosti nezakrýval, přestože jsme se při jeho příchodu vzájemně představili a podáním ruky se pozdravili.

Muž se posadil do křesla. Na nabídku, zda si dá kávu, minerálku nebo zda si dá s námi vynikající plzeňské pivo, reagoval odpovědí, že by si rád dal pivo. Lokty měl opřené o křeslo, konečky prstů se přerušovaně dotýkal před svými ústy. Ten chlap byl velmi nervózní. Omílal banální fráze, chválil Stehlíkovi jeho výhled, chválil hezky hořící krb, zeptal se povrchně jak se daří v Poldovce, leč stále se zdráhal odhalit pravý účel své návštěvy. Z úskočných letmých pohledů mým směrem jsem dedukoval, že mě zde nevidí rád.

Když jsem se ale znovu zvedl, abych odešel, řekl mi Láďa: „Mirku vydrž, ještě s tebou pak potřebuju něco probrat.“ Němec nám zřejmě nerozuměl, ale z naší hlasové intonace a z mého opětovného posazení na Láďovu žádost pochopil, že již zřejmě neodejdu. Potom se odhodlal, odkašlal si a zeptal se Stehlíka na kolik si cení obchodní podíl v Poldi ocel.

Na Stehlíkovi je sympatické, že když ostatním mužům při jednání tuhnou tváře, jeho tvář se rozjasňuje. Usmál se svým typickým úsměvem a otcovským tónem řekl téměř o generaci staršímu muži: „Milý pane“ a odmítavě kroutil hlavou, „ptáte se mne na něco, co není na prodej. Já už vyslechl takových nabídek, ale skutečně to nejde.“

Němec myslím nepoužil příliš duchaplnou větu, když uvedl nepřesvědčivý a nedůrazný kontra-argument, že všechno je na prodej. Pomyslel jsem si pro sebe, že při příchodu vypadal o něco chytřejší. Stehlíkovi tím netakticky nahrál a ten se ho už méně usměvavým tónem zeptal, kolik stojí polovina jeho srdce. Němec se usmál a lehce ironicky naznačoval defenzivu.

Položil na koberec vedle křesla svůj kufr a otevřel jej. Kufr byl plný balíčků tisícimarek. Vítězně se pousmál a řekl, že na polovinu srdce by to asi bylo málo, za podíly na starý fabrice by to ale mohlo stačit.

„Kolik to je? “ zeptal se úplně normálně Stehlík.
„Deset milionů marek.“ (tehdy cca 180 milionů korun).
„To je hezké pane. To jste byl v životě asi hodně pilný. Vy jste určitě chodil i na noční. Asi to nerad uslyšíte, za Poldovku to ale není nijak moc…“

„Mohu Vám nabídnout ještě víc……. Mám v autě ještě jeden. Smlouvy jsou připravené, jen to podepsat a peněženky jsou vaše.“

Stehlíkovo stanovisko bylo kategoricky odmítavé. Němcovo neustálé přesvědčování působilo po chvíli již vtíravě a vlezle. Po krátké době nikam nevedoucí diskuse začala Stehlíkovi zřejmě docházet trpělivost. Již lehce kovovým hlasem, stále však s naprostým klidem, Stehlík s viditelně nakyslým úsměvem řekl:

„Vážený pane, mě už to nebaví! Budu počítat tři minuty, pak vytáhnu támhletu pušku“, ukázal do kouta do vitríny, kde bylo asi pět loveckých pušek, „namířím na vás a pan Provod bude tak laskavý, zavolá na policii a myslím, že ten váš čtyřistamilionový dárek je bude určitě nesmírně zajímat“.

Mezitím jsem zaregistroval dupot bot společníka našeho hosta, který pospíchal shora od silnice k vile. Tento spěch druhého muže jsme později se Stehlíkem vyhodnotili alternativou, že náš host měl s největší pravděpodobností někde pod svým sakem snímací a zároveň vysílací zařízení a muži v autě rozhovor s ohledem na značnou nabízenou částku z bezpečnostních důvodů monitorovali.

Náš Němec rychle kufr zavřel a oba společně vyběhli po schodech ke svému autu, kde čekal řidič. Kvapně nasedli, otočili se a odjeli.

Jejich odjezd jsme sledovali s Láďou z okna jeho jídelny. Už byli dávno pryč, Stehlík stále koukal zamyšleně jejich směrem a najednou mi unaveně řekl:

„Míro, umíš si představit, že je s takovouhle náloží prachů ještě někdo jinej odněkud vyhodí? Zvorali jsme to, měli jsme je tady pro policajty zatknout. Potřebovali by pořádně nakopat prdel“.

V duchu jsem si pomyslel, že není vždy nejlepší řešení nejvhodnější. Myslím, že kdybychom se je pokusili zatknout, postříleli by nás.

Za pár dní v domku u rožmitálské fabriky, kterou vlastnila Stehlíkova Bohemia Art, proletěla večer kolem Stehlíkovy hlavy od odstřelovače skrz zavřené okno kulka. Nejen v tomto domě, ale i ve vile na Orlíku jsme Stehlíkovi před okna okamžitě nainstalovali ocelové zajišťovací bezpečnostní pláty.

Z výše uvedeného důvodu jsem Kratinohovi řekl, že si nemyslím, že Stehlík bude jeho nabídkou nějak enormně nadšen, ale nabídl jsem mu, že jej do Stehlíkova domu v lese odvezu. Jak jednání probíhalo nevím, druhý den ráno mi ale rozzlobený Stehlík místo pozdravu v hotelu u snídaně povídá:

„Prosím tě, Míro, víš co mi tam včera ten parchant začal nabízet ? Zakaž mu sem přístup. Ať už sem neleze.“

S odstupem času, kdy byl Stehlík ekonomicky zlikvidován, nezákonně uvězněn, jeden z jeho synů na ulici neznámým útočníkem probodnut nožem, druhý z jeho synů pravděpodobně z dlouholetého stresu dostal roztroušenou sklerózu, jeho žena Danica prodělala ze stejných důvodů dva infarkty, atd., atd., se Kratinohova nabídka skutečně jeví jako podání ruky od přítele, který věděl něco, s čím nemohl určitě nic dělat, neboť tajné služby v politických vazbách nejsou nezávislé, jak je deklarováno, leč poslouchají své, byť zkorumpované vlády.

Poldovku se někteří z našich politiků, zejména ministr průmyslu Bystrozraký snažili zlikvidovat od počátku, což dokazovaly výroky, že se Poldovka prodá třeba za korunu, čímž se v podvědomí národa uměle vytvářela představa, že se jedná o vysoce ztrátový a dotovaný podnik.

Ministři nemají příliš mnoho času, a tak nepředpokládám, že by se angažovali a snažili se blíže obeznámit s problematikou a utajenou ekonomikou dané fabriky. Pokud někdy někdo reálně uvažoval tento pilotní program české ekonomiky uzavřít, prodat do zahraničí nebo prodat za korunu, pak je otázkou, nakolik se jednalo o diletantství a nakolik o vlastizradu.

Když Stehlík Poldovku přebíral, zjistil, že ocel byla prodávána zahraničním překupnickým, resp. distribučním společnostem mnohdy za cenu, která více než cenu oceli připomínala cenu dřeva. Pro čtenáře spodních výsledných kolonek tedy podnik vykazoval značnou ztrátu. Měl jsem možnost se s mnoha doklady a mnoha dokumenty obeznámit, proto vím, o čem hovořím.

Stehlík vyhrál výběrové řízení Fondu národního majetku, přičemž učinil nejvyšší nabídku ve výši 1,75 miliardy korun. Smlouvy o profinancování byly uzavřeny s tehdy státní Komerční bankou. Pokud se Poldovka po povrchní analýze jevila jako ekonomický Titanik neschopný samostatné bezdotační existence, pak ekonomičtí sabotéři, či zaprodanci a vlastizrádci měli jistotu, že při tehdejších úrokových sazbách na poskytnutou půjčku se kladenský gigant musí potopit ještě rychleji.

Nikdo nečekal, že Stehlík objede několikrát svět, kde se na obchodních konferencích představí jako vlastník ocelárny, udělá skvělé kontrakty na statisíce tun v příštích deseti letech, zdvojnásobí ceny, zdvojnásobí výrobu a začne splácet. V průběhu jediného roku bylo pouze do Německa Stehlíkem prodáno pět tisíc !!! kamiónů poldovácké oceli.

Peníze z kufrů již ale byly pravděpodobně rozdány. Domluvené dílo zkázy muselo být dokončeno.
Státní Komerční banka přestala v rozporu s uzavřenou smlouvou Stehlíkovi splácet smluvně potvrzené splátky, takže mu vznikl dluh na sociálním pojištění a začal chybět provozní kapitál.

Stehlík byl na lopatkách. Palcové titulky mnoha novin křičely do světa nehoráznou lež, jak Stehlík prostřednictvím Bohemia Art tuneloval Poldi ocel.

Záhy nato byl na základě tohoto obvinění uvězněn. Stehlíkovo vedení a ostatní zainteresované osoby dobře věděly, že se jedná o naprostý nesmysl, neboť provázané Stehlíkovy podniky se do poslední chvíle maximálně snažily bez finanční krve pomalu přidušované a zmírající superocelárně finančně pomoci a její pád na dno odvrátit. Nepodařilo se.

Až se národ dozví, jaké nástrahy a intriky byly na Láďu Stehlíka vyvíjeny, zaplní se možná opět Václavské náměstí. Mně osobně však na celé této vlastizrádné operaci nejvíce „fascinuje,“ že „nezávislý“ soud zakázal Stehlíkovi mediálně vystupovat !!! (zavřít do vězení - odchod a držet hubu). Nepřipomíná vám tento akt s příchutí středověku také trochu pohádku, v níž si švec, který si ve své zemi nemohl zazpívat, musel chodit zanotovat na hranici do sousedního království krále Miroslava ?

Možná ještě leckterý čtenář bude mít v paměti slova vlády, jež nám opakovaně tehdy ústy svých politiků z médií tvrdila, že má připravený ozdravný program a jakmile odejde z Poldi pan Stehlík, rozjede se v továrně výroba a všichni zaměstnanci budou mít práci. Sliby chyby. Podvod, podvod, podvod !

Až za dva měsíce po Stehlíkově odchodu se ministr Dlouhý obrátil na manažery Stehlíkova managementu, zda-li by nevypracovali ozdravný program, který by mohl ve vládě předložit. Vláda neměla připraveno nic. Lhala nám. Lhala nám tehdy, lže nám i dnes. K tomu se ale teprve dostaneme.

Dnes je většina Poldovky zničená.
Kdepak ty kufry s miliony marek asi skončily ?
Napsal jsem Láďovi do vazby dopis. Když jsme se nedávno setkali a zavzpomínali na staré dobré i nedobré časy, připomněl mi tento dopis a řekl mi, že si jej schoval na památku. I já mám jeho dopis schovaný. Vyšetřování, které Stehlíka připravilo o svobodu, je již uzavřeno a pro hodnocení kvality naší demokracie není výsledek příliš lichotivý. Stehlík byl, jak to tak vypadá, vzat do vazby nějakým nedopatřením.
Vyšetřovatelé neprokázali, že Stehlíkovy podniky Poldovku tunelovaly. Ekonomičtí odborníci, kteří na případu pracovali, si však uvědomili, že ve Stehlíkově zpolitizované kauze šlo o víc než o zjištění pravdy, zda Stehlík tuneloval, či nikoliv. Zřejmě proto do své zprávy z obav neuvedli realistický výsledek svého šetření, kdy zjistili, že situace s údajným tunelováním je přesně naopak, že Poldi ocel s.r.o. dluží Stehlíkovým podnikům sedmdesát milionů korun. Do své výsledné zprávy napsali, že nezjistili, že by závody firmy Bohemia Art odčerpávaly finance z Poldi ocel s.r.o. I tento výsledek však konstatuje, že nám našeho novodobého Baťu zlikvidovali „omylem“. Státní likvidátoři Stehlíkovi zabavili a rozprodali truhlárnu Věšín, zbrojovku v Březnici a nástrojárnu v Rožmitále. Opravdu si myslíte, že to byl pouhý omyl a nedorozumění ?

A na Kratinohu ? Stehlík se na něj nezlobí. Sloužil prý arogantnímu a nezákonnému svinstvu a v rámci mantinelů, které pro svou práci zřejmě měl, se možná snažil pracovat co nejvíce lidsky. Aspoň v to oba doufáme. Budoucnost jistě provětrá minulost dokonale a všechno, nebo alespoň většinu zameteného svinstva, vymete znovu k analýze míry viny pachatelů napovrch. Pravdu máme právo znát.

Láďa Stehlík je příliš tvrdý, příliš dobrý a příliš poctivý člověk. Několikrát jsem jej přemlouval, ať zažaluje vládu České republiky pro porušení zákona a ať si nechá soudními experty vyčíslit škody, které mu stát způsobil. Ať jej přesvědčím či nikoliv, měl by Vladimír Stehlík jednou jako symbol pravdy a cti i poctivosti a velkorysosti, ale také zároveň i jako symbol odpuštění, stát v čele organizace nebo spíše řekněme úřadu, který bude vyšetřovat a dokumentovat zločiny, kterých se dopustily všehoschopné režimy ODS a ČSSD.“


Vše mělo ještě pokračování:
V té době tenkrát došlo také k výbuchu Provodova vozu. Odpoledne před tímto výbuchem jeho Mercedesu jsem seděl na místě spolujezdce, ve kterém, jak se později ukázalo byla trhavina. Dá se říci, že k výbuchu nedošlo pravděpodobně proto, že jsme stáli před hotelem Orlík, kde bylo mnoho lidí. Teoreticky bychom byli oba roztrháni na kusy. K výbuchu došlo až druhý den v časných ranních hodinách.

Ještě k bývalé prezidentské vile č. 1, jejímž posledním uživatelem byl Dr. Gustáv Husák, která byla také součástí rekreačního areálu Vystrkov. Chtěli jsme ji přestavět pro nemocné a nepohyblivé děti. Za tímto účelem získala také Bohemia Art od Oldřicha Dolečka nedokončenou dvacetimetrovou jachtu s názvem Čechie - jeho celoživotní dílo. V průběhu rekonstrukce tohoto plavidla, které mělo sloužit na Orlickém jezeře výhradně pro nepohyblivé děti, byl vyhlášen konkurz. Co se s plavidlem stalo nevím, ale mohlo také skončit ve šrotu.

Vladimír Stehlík
(Psáno pro www.brejle.net)

Pokračování seriálu na www.brejle.net