Svátek pořádné práce
Tehdy jsme vybírali účinkující do muzikálu Kladivo na čarodějnice (30. dubna měl v Divadle Milenium premiéru a jakási paní za ČTK zcela po právu napsala, že jsem tam vytvořil „poněkud obhroublé texty“. Ona inkvizice ale byla trošku obhroublá, takže to ani necítím jako výtku. Dvě dámy v hledišti při pěti odehraných představeních prý už zkolabovaly. Že by slovo mělo nějakou váhu? :-). Ale zpátky do šedivého listopadového dne...
Seděl jsem tehdy při castingu ve ztemnělém hledišti. Ten den se tam vystřídala padesátka velmi mladých tanečníků a tanečnic. Přišli, převlékli se do tréninkového, na křesla prvních řad postavili své petky s pitím a pod vedením choreografa začali tančit. Choreografii, která se mně jako laikovi zdála hodně divoká, byli schopni se naučit za deset minut. Pak jen předvedli jak by „tekli ze schodů“, nechali se u bílé zdi vyfotit a zmizeli na tramvaj přilehlými vietnamskými uličkami holešovické tržnice. Nastoupila další várka. Pozoroval jsem ty lidičky a žasl jsem. Byli nádherní, skromní a pracovití. Stáli o to podílet se na vznikající zajímavé krásné dřině. A já jsem si zase uvědomil, jak nádherné je, když se sejdou profesionálové a dělají svou práci. Dřeli. Chtěli dostat práci, kde by si vydělali na živobytí a přitom ukázali, že jsou dobří.
Svátek práce zní českým uším zprofanovaně. My starší si vzpomínáme na prvomájové maškarády. Ale já si přesto myslím, že je třeba slavit svátky práce.
Slavil bych je tak, že by rodiče na ten svátek vzali své děti pěkně za ruku a vedli by je s sebou do „svého“ divadla, do „své“ školy,do "svého" kšeftu, do „své“ fabriky, na farmu, kde pracují. A dítě by se ho cestou zeptalo: „Tati, a proč je tady kolem taková špína? Proč tu je takový nepořádek?“ Myslíte, že by táta byl rád, aby jeho dítě řeklo: Jak můžeš dělat v takovém bordelu? Nebo kdyby mu kolegové před synem řekli jako normálně, ty lemro líná?
Ukažte mi sebevětšího zašíváka, který by se před vlastním dítětem nechtěl předvést, že je ve své práci fakt dost dobrý, že si ho v zaměstnání váží, že odvádí dobrou práci.
Je radost sedět kolem jednoho stolu s lidmi, kteří pracují i proto, že si jejich práce někdo váží. A potkal jsem takové řemeslníky, sedláky a potkal jsem takové kantory, novináře … a tehdy jsem potkal i takové tanečníky. Tehdy jsem byl svědkem svátku poctivé tanečnické rachoty. A když jsem přišel domů, měl jsem před očima ty kluky a holky a nedalo mi to, abych nepsal skoro do rána.
Seděl jsem tehdy při castingu ve ztemnělém hledišti. Ten den se tam vystřídala padesátka velmi mladých tanečníků a tanečnic. Přišli, převlékli se do tréninkového, na křesla prvních řad postavili své petky s pitím a pod vedením choreografa začali tančit. Choreografii, která se mně jako laikovi zdála hodně divoká, byli schopni se naučit za deset minut. Pak jen předvedli jak by „tekli ze schodů“, nechali se u bílé zdi vyfotit a zmizeli na tramvaj přilehlými vietnamskými uličkami holešovické tržnice. Nastoupila další várka. Pozoroval jsem ty lidičky a žasl jsem. Byli nádherní, skromní a pracovití. Stáli o to podílet se na vznikající zajímavé krásné dřině. A já jsem si zase uvědomil, jak nádherné je, když se sejdou profesionálové a dělají svou práci. Dřeli. Chtěli dostat práci, kde by si vydělali na živobytí a přitom ukázali, že jsou dobří.
Svátek práce zní českým uším zprofanovaně. My starší si vzpomínáme na prvomájové maškarády. Ale já si přesto myslím, že je třeba slavit svátky práce.
Slavil bych je tak, že by rodiče na ten svátek vzali své děti pěkně za ruku a vedli by je s sebou do „svého“ divadla, do „své“ školy,do "svého" kšeftu, do „své“ fabriky, na farmu, kde pracují. A dítě by se ho cestou zeptalo: „Tati, a proč je tady kolem taková špína? Proč tu je takový nepořádek?“ Myslíte, že by táta byl rád, aby jeho dítě řeklo: Jak můžeš dělat v takovém bordelu? Nebo kdyby mu kolegové před synem řekli jako normálně, ty lemro líná?
Ukažte mi sebevětšího zašíváka, který by se před vlastním dítětem nechtěl předvést, že je ve své práci fakt dost dobrý, že si ho v zaměstnání váží, že odvádí dobrou práci.
Je radost sedět kolem jednoho stolu s lidmi, kteří pracují i proto, že si jejich práce někdo váží. A potkal jsem takové řemeslníky, sedláky a potkal jsem takové kantory, novináře … a tehdy jsem potkal i takové tanečníky. Tehdy jsem byl svědkem svátku poctivé tanečnické rachoty. A když jsem přišel domů, měl jsem před očima ty kluky a holky a nedalo mi to, abych nepsal skoro do rána.