Nežijeme v klášterní cele. Žijeme ve fičáku mezi lidmi, v době, kdy bulvární média mávají prapory. Vyjadřování je čím dál expresivnější, hutnější a stručnější. Kdeže jsou rozevlátá souvětí? Sebevážnější sdělení se musí vejít do 160 znaků esemsesky.


Důsledek toho, že se jazyk ocitá zabalen ve smrskávací fólii, je i ztráta jemnosti při zacházení s ním, rozlišování správného stupně emocionálního zabarvení. Při konverzaci větu za větou „prokopáváme buben“. Hovoříme v nej-výrazech. Všechno je super, všechno je bomba.

Věty se smrskávají do výkřiků na jeden nádech. Musíme překřičet jen zvukový smog svého okolí? Nebo i sami sebe?

Slovní zásoba čítá sto slov, co výraz to výstřel.

Pokud čekáte, že budu citovat jazyk hospod či fotbalových „fans“, jste na omylu. Pohybujeme se ve ctihodné rovině kaváren, „ofisů“, meeting roomů, dámských odskoků na pivínko, kde se probírají v souvislosti s posledním dílem Sexu ve městě schopnosti dosáhnout „orgáče“ a novinky v sortimentu „honítek“ do kabelky. Žádný humus, žádná chuť někoho „ohulit“.

Nejsem žádný cukrový panáček. Současná slovní zásoba se mi nevyhýbá. Ale přece jen moje kořeny vězí v době, kdy dáma nikdy neřekla, že „na to prdí“, že je to „průser“, nepoužila slovo „hovno“, „prdel“, nebo „kurva“, kdy se film nejmenoval Prci, prci prcičky, nebo Kozy, kozy, kozičky, (pozor, v současnosti promítaný film, Muži, co zírají na kozy, je opravdu o goats, nikoliv tits!) že blbostem se neříkalo „píčoviny“, a pro milování se všeobecně i na veřejnosti nepoužívalo velejemné slovo „šukat“.

Nemá smysl se pohoršovat. Soudím-li podle hovorové angličtiny, nejsme v tom sami. Ona necitlivost, nebo spíše "jiná citlivost", se promítá už i do jazyka těch nejmladších a malá vnučka roztomile zašišlá: „Babičko, ty jsi blbá, ty neumíš zaplést ty vlásky jako maminka!“

Kdysi mi někdo vyprávěl, že si v práci zavedli kasičku, za každé sprosté slovo do ní dávali pětikorunu, a tak si spořili na společné „pařby“.

Dnes bychom se museli nejdřív shodnout, co se ještě na veřejnosti toleruje a co už se považuje za „sprosté slovo“. Zatímco my jsme se oslovovali bodře „vole“ a našim vrstevnicím občas ujelo, „ty krávo“, naši potomci si osvojují oslovení názvy pohlavních orgánů, které zdomácňují v ústech roztomilých puberťaček a puberťáků a vřazují se do jejich slovní zásoby všedního dne bez onoho výrazně emocionálního zabarvení, jak ho cítíme my.

Hodně se v současné době diskutuje o propasti mezi generacemi. Běžný spotřební jazyk tomu nenasvědčuje. Naopak jazykové propojení generací můžete namátkou třeba slyšet v trochu archaizujících osloveních teenagerů jako „ty jsi ču***, ty vole“, nebo totéž v dámské variantě pohlaví s krávou na konci!

A ještě k té kasičce! Taky se za trest místo placení zaváděly povinné náhrady výrazů jako „prokrindapána“, „jdi k šípku“, „jémine“. Byla to jistě velká legrace. Ale dlouho nevydržela. Jazyk je živý organizmus a zrcadlí nás. Zhrubli jsme.

Je to kur** tím, že těch píč**in kolem nás je jako sra**k?


(Psáno pro www.vanilka.cz)