Jan Kubáček

30. 05.

Do čeho investovali voliči - politici nesmí zklamat

Jan Kubáček Přečteno 10962 krát

Voliči vystavili bianco šek číslo 2, druhou šanci standardním politickým stranám. V roce 2006 ve sněmovních volbách mnozí z nich vědomě podpořili dvě velké strany, s cílem zajistit jim náležitě silný mandát k akci. Činili tak často s pohnutkou, že velké strany tak konečně dostávají mandát po kterém několik let volaly a na něž svalovaly veškeré neúspěchy a politické resty. Všeobecně se očekávalo, že tento potenciál velcí partajní hráči rozvinou a využijí ho k aktivní převaze, k dynamické vládě.

Následovaly však intenzivní střety a předvolební pnutí se ještě prohloubilo, nehledě na konec kampaně a sněmovní realitu. Permanentní konfrontace velkých voliče zklamala a unavila. Rozhodli se tedy pro druhý limitovaný pokus, dost možná poslední. Ve víkendových volbách naopak podrželi strany alternativní, s ambicí velké potrestat a zvolit jim korektiv.

Svůj protest umocnili i masivním preferenčním kroužkováním a obměnili i mnohé „sněmovní“ tváře u stávajících stranických hráčů, ale i u nováčků. A tak se dosavadní ustálená stranická zem netušeně zatřásla. Pod několika stranami, pod několika předsedy, ale i pod několika politickými matadory v krajích (nehledě na stranické dresy).

Poměrně zásadní změna na kandidátkách a v osazenstvu Sněmovny může zafungovat jako velmi účinná vzpruha voličů, s jasným podtextem, že stále má smysl k volbám jít a pozitivně, skrze preferenční hlasy, rozhodovat o svých poslankyních a poslancích.

Teď však musí nováčci a staronové tváře v novém aranžmá prokázat vůli konat a schopnost jednat, protože pokud se i tento pokus nepovede, tak velmi reálně hrozí, že po velkém očekávání přijde hluboké zklamání a rozsáhlá skepse. Následkem čehož by se donedávna značná investice důvěry mohla přetavit ve viditelnou averzi. Tím by mohlo dojít na pokus číslo 3, na podporu divokého populismu a lidového radikalismu bez hranic. Své o tom ví Francie, Itálie, Maďarsko, Nizozemí, blízké Rakousko, ale i jiné státy. Neboli hraje se o víc než se na první pohled zdá. Hodně je vsazeno a nejde „jen“ o ekonomiku a životní úroveň, ale i o unikátní politický kapitál důvěry.

I k tomuto faktu by měla nově zvolená elita přihlédnout….

30. 05.

Sněmovní volby 2010, klání kdy se otřásla česká politická zem….co bude dál

Jan Kubáček Přečteno 19358 krát

Voliči svojí volbou prezentovali velkou nevoli a snahu po konstruktivním stylu politiky. V roce 2006 vědomě podporovali dvě velké strany, s cílem zajistit jim náležitý silný mandát k akci. Jejich permanentní konfrontace je zklamala a unavila. Rozhodli se tedy pro druhý pokus. V těchto volbách naopak podrželi strany alternativní, s ambicí velké potrestat, zvolit jim mantinel a nové tváře do sněmovních lavic. A tak se ustálená stranická zem zatřásla. Pod několika stranami, pod několika předsedy, ale i pod několika politickými matadory v krajích (nehledě na stranické dresy).

Teď musí nováčci a staronové tváře v novém aranžmá prokázat vůli a schopnost, protože pokud se i tento pokus nepovede, tak reálně hrozí, že pokus číslo 3 už bude mít rozměr divokého populismu a lidového radikalismu bez hranic.

Jak ale ovlivní nová volební aritmetika jednotlivé stranické hráče? Zde je stručný a základní odhad, na odpovědnost autora:

ČSSD:
Výsledek sněmovních voleb je velkým zklamáním, zejména pro Jiřího Paroubka. Napnul veškerou energii a vedl 15měsíční kampaň, jen aby konečně odčinil „nevýhru“ z roku 2006. Nemluvě o obrovské finanční částce, která do těchto voleb naputovala. Přesto se očekávaný výsledek nedostavil. Nepodržela ho část voličů z roku 2006, kdy buď zůstali doma či podpořili Věci veřejné. Částečně za to mohla přepálená negativní kampaň, přílišná sebejistota a občasná agresivita Jiřího Paroubka, ale i to že někteří voliči nabyli přesvědčení, že převaha ČSSD je tak zjevná, že nebude zapotřebí jejich přítomnosti u volebních uren.

Zvítězil se svým týmem, za vysokou cenu a ve velmi nevýhodném postavení. Než aby čelil systematickému tlaku svých místopředsedů a očekávanému neúspěchu ve vyjednávání, tak odstoupil. Teď získává šanci odpoutat se od neúspěšných pokusů o vládní kabinet a přípravu na zásadní senátní a komunální volby. Ty padnou na kolektivní vládu místopředsedů, lze očekávat i přetahování o čelný vliv nad stranou mezi novými zástupci.

On mezitím si může stabilizovat pozici, usilovat o vlivný post ve Sněmovně, buď v jejím čele či ve výboru a usilovat o stabilizaci ve straně s ambicí se případně vrátit do čelných pozic ve straně. Prezidentská kandidatura se zkomplikovala, ale stále vyloučená není. Jíří Paroubek má stále čas změnit svůj styl či čekat na vládní škrty nové koalice a přizpůsobit tomu svůj slovník a šance před volbou využít.

ODS:
Petr Nečas napne síly a bude se pokoušet o vnitřní a personální změnu ODS. Tuto transformaci strany potřebuje nutně, proto aby stranu stabilizoval, pevněji ukotvil stávající podporovatele a znovu zaujal voliče-uprchlíky, odešlé k TOP 09 a částečně k VV.

Situace mu částečně nahrává, Ivan Langer a někteří krajští matadoři, se kterými se všeobecně počítalo, jsou nezvolením oslabení. Spojence má relativně početné, nové poslance, některé staronové, opětovně zvolené (u nichž se opětovné zvolení neočekávalo, navíc byli kritičtí k předchozímu vedení) zákonodárce, řadu komunálních politiků a senátorů, kteří budou obhajovat svůj mandát na podzim. Petr Nečas je solitér, teď je však v situaci kdo z koho, pokud on nevyužije situace, tak ji převezmou lokální vlivové klany.

Navíc ODS (zejména pražskou frakci) čeká ujasnění si odlišností vůči TOP 09. Ve vládě s ní bude stále konfrontována, to stejné přijde od médií a voličů. Půjde o výklad reforem, šetření a budoucích priorit.

Další strany a jejich výhled nabídnu vbrzku. Pokračování zanedlouho (pokud bude zájem).

07. 05.

Dozrály politické hrozny hněvu

Jan Kubáček Přečteno 14316 krát

Dozrály politické hrozny hněvu. Přebujelá negativní kampaň dlouhodobě vedená bez limitů a sebemenšího ostychu dodala odvahy některým agresivním excentrikům k otevřeným atakům na vybrané vrcholné politiky. Řetězec událostí od vrhání vajíček, kamenů, nadávek a přisprostlých nápisů vygradoval v pěst prvnímu místopředsedovi sociálních demokratů. Nově, šlo o akt jednotlivce, provedený přímo před davem, nehledě na blízkou ochranku.

To nápadně připomíná jiný řetězec událostí, symbolizovaný několikaletou nelítostnou kampaní a rétorikou negace, nesmlouvavými politickými útoky, politickou vulgaritou, neustálým zesměšňováním konkurence, opovrhováním politickým kompromisem a umocňovaný přetlačovanou v Poslanecké sněmovně. Rovněž v přímém přenosu a před zraky veřejnosti.

U obou vzpomínaných řetězců událostí a vypjatého chování rozhodně nejde o mimoběžnost, naopak, v mnohém na sebe přímo navazují a navzájem se i utvrzují.

Někteří vrcholní politici přestali uznávat kulturu politického konfliktu. Záměrně volím spojení „kulturu konfliktu“, protože politika je a vždy byla střetem, soutěží, konkurenčním konfliktem, avšak s perspektivním vyústěním. Řadě předních politiků však chybí respekt k takovému soupeření. Ke střetu, který má své hranice, vede k výsledku a je posazen i na věcných argumentech. Ke sporu, který vygraduje rozhodnutím, vítězstvím jedné ze stran či kompromisní dohodou, jež obě strany ctí. Smír pak uznávají exemplárně, aby působili motivačně na své stoupence a široké voličstvo.

Budiž typickou ukázkou několikaletý tvrdý a nesmlouvavý volební maratón amerických prezidentských voleb, kde se z podstaty konkurenti navzájem nijak nešetří. Tamější předvolební agitace je hodně tvrdá, nevyhýbá se ani osobní kritice, z velké části používá slovník negativní kampaně. Stále je však propojená s pozitivním poselstvím a občasným konstruktivním bodem. Když však volby skončí, vítězství je uznáno a kultivovaná prohra rovněž. Intenzivní volební boj je ukončen a vášně uloženy na další volby. Spory se samozřejmě vedou dál, ale už ve výborech a komisích amerického Kongresu a ve věcnějším tónu. Obdobné platí pro britské, německé, nizozemské volby a ve výčtu bychom mohli pokračovat.

Jak tedy zklidnit emoce u nás, politické i ty občanské resp. některých neotesaných politiků a některých přihroublých konfliktních jedinců? Jediným řešením, pokud politici nechtějí nadále čelit stále větší šikaně některých agresivních jedinců a vedle toho narůstající lhostejnosti ostatních běžných občanů, je ubrat páru. Společně a razantně odmítnout tento typ slovních ataků, včetně v současnu praktikovaného stylu politické přetlačované za každou cenu. „Politika sumo“ musí skončit, i na sněmovní úrovni.

Pokud politici rychle neopráší úctu a ctění politiky kompromisu, včetně vedení politických střetů s pravidly, s elementární úctou k soupeři, tak velmi reálně hrozí rezignace na zájem o politiku a o politiky u většiny slušných občanů-voličů. A naopak nárůst snahy exhibicionistů využít všech myslitelných prostředků za možnost chvíli být v centru pozornosti a politicky se vybít. S jednoduchým odůvodněním, když obdobnou logiku uplatňuje kandidát na premiéra a budoucí ministři, poslanci, tak proč ne já, rozhorlený běžný člověk…..

Proto pozor na hrozící úrodu hroznů hněvu. Těžko z nich pak uděláme kvalitní politiku s přívlastkem.

05. 05.

Špína vyhrává…..!? Kritika – nový smysl politiky?

Jan Kubáček Přečteno 10134 krát

Horká fáze kampaně zaplavila Česko a s ní se naplno otevřela stavidla řízených předvolebních emocí, zejména skrze negativní kampaň a volební zesměšňování všeho druhu. Anglosaský styl kampaně ovládl předvolební řeč většiny významných předvolebních hráčů. Ti sází na zahraniční zkušenost, kdy negace, strach a zpochybňování morálního kreditu soupeře přitáhlo pozornost netečného voliče a přesycených masmédií.

Negativní kampaňování láká z mnoha důvodů. Utvrzuje vlastní voličské jádro, znervózňuje voliče soupeře, atakuje city nerozhodnutého občana a pokouší se znehodnotit dlouhodobou taktiku strategií konkurenčních partají. Navíc z desítek výzkumů nálad veřejnosti je dokázáno, že se negativní sdělení lépe pamatuje a intenzivněji se vryje do paměti. Existence předvolební negace nám o něco lépe představuje rozvážnost a psychickou odolnost budoucích vrcholných politiků. Otázkou zůstává za jakou cenu.

Spojené státy a Spojené království mají s touto taktikou téměř stoletou zkušenost a stále ji rozvíjejí. Traduje se však, že co je řečené v hněvu a v permanentní zlobě, to odrazuje. A platí to stále. Přemrštěná negativní kampaň, která neuznává pozitivní poselství či ho překrývá, dokáže způsobit více ztrát než užitku. Ostatně i obě zmíněné země vnesly do slovníku volebního marketingu pojmy jako bumerangový účinek, efekt dvojí škody či syndrom oběti.

Mnozí politici a jejich strany, kteří tokali pouze negativní volební píseň a soustavně vyvolávali kritiku na oponenty, sami začali čelit nevoli veřejnosti. Věčné pranýřování okolí se jim vrátilo jako pověstný bumerang. Mnozí voliči totiž začali mít pocit, že to, co je tak kritizováno u konkurence, musí probíhat i u kritika, podle přísloví potrefená husa nejvíc kejhá.

Efekt dvojí škody zaznamenali nejen mnozí kandidáti na přední americké funkce, ale mimochodem i automobilová branže v USA. Jeden prodejce automobilů se tak soustředil na kritiku konkurenční značky, až odradil potenciální zákazníky od nákupu i své nabídky ve prospěch zahraniční konkurence. Náprava pak trvala několik let.

Posledním častým účinkem přílišné negace je syndrom oběti aneb obrana slabšího. Zažili ji stoupenci dvou největších britských stran. Tak dlouho útočili na sebe navzájem a pro jistotu i na třetího vzadu – Liberální demokraty, až mnozí na protest a jako varování demonstrativně podpořili právě toho třetího. Liberální demokraté, nehledě na program, pak bodovali i v tradičních obvodech svých soupeřů.
Tím se dostáváme k nebezpečí negativní kampaně bez hranic na český způsob. Británie i Amerika se poučily a kombinují masivní negativní kampaň s pozitivními prostřihy, poselstvím, které motivuje, či je doplňují samostatnou pozitivní agitací. U nás však mnohé volební štáby podlehly doslova mánii a oslovují pouze skrze útoky. Negativní kampaň pohlcuje veškerá sdělení a navzájem se nuluje, ne však v myslích voliče. Ten má dvě možnosti. Buď nechat strany se hádat a neúčastnit se voleb, což je dlouhodobě sebevražedný hazard českých politických elit anebo se ohlédnout po někom jiném, po pověstné třetí straně. V lepším případě po promyšlené alternativě, v horším pak po otevřeně populistickém proudu, který si nebere servítky a ani svoji negaci jako smysl politiky nezastírá. Své o tom ví Nizozemí, Francie, Itálie, Rakousko, ale i Maďarsko.

Negativní kampaň s limity funguje, někdy může i pomoci lepší znalosti programu a odolnosti kandidáta. Avšak negace jako předvolební všelék a odpověď na touhy voliče může být džinem vypuštěným z láhve s nebezpečnými důsledky.

Archiv článků: květen 2010

Do čeho investovali voliči - politici nesmí zklamat

Sněmovní volby 2010, klání kdy se otřásla česká politická zem….co bude dál

Dozrály politické hrozny hněvu

Špína vyhrává…..!? Kritika – nový smysl politiky?

Blogeři abecedně