Po sobotě se do přeplněné politické arény české politiky snaží vstoupit další alternativní politický subjekt – stranická formace s hlavní pohnutkou „Zeman revival“. Ve svých ambicích se očividně inspiruje nástupem TOP09 a pokouší se o okopírování konceptu referend a průběžných debat s občany, které praktikuje Radek John a jeho Věci veřejné. Sází na to, že obě varianty mají u českých voličů úspěch a podařilo se jim na sebe přitáhnout pozornost vyhlášením boje dosavadní stranické nabídce. Zemanova iniciativa má však ambici lovit v jiných voličských vodách a stát se vyzyvatelem (čti mstitelem starých křivd vůči) odlišným politickým formacím.

Z toho, co už o Miloši Zemanovi víme z minulosti a nově z jeho nedávných prohlášení, můžeme poměrně dobře odhadnout základní kontury jeho plánované politické strategie. Zeman vždy oplýval schopností nastartovat projekt, rozpumpovat jeho růst pomocí své nesmiřitelné rétoriky, chytlavých slibů a prohlášení. Proslula i jeho metoda vyluxování zajímavých tváří z rozličných ideových koutů názorového spektra. Ve všem zmíněném mu však notně pomáhala půda tradičního ideového subjektu – sociální demokracie a možnost se jednoznačně vymezit vůči probíhající ekonomické transformaci, jejím prvním dopadům a symbolu změn - Václavu Klausovi. Svůj úspěch však postupně proinvestoval ve své velmi neúspěšné personální politice. Ukázalo se, že měl katastrofální odhad na spolupracovníky ve svém okolí, jejich loajalitu a schopnosti. A jedním dechem dodejme, že potenciálně schopné zase vedle sebe nenechal dlouhodobě vyrůst.

Nyní se však situace proměnila. Namísto srozumitelnějšího ideového pojiva začíná svou budovatelskou etapu zakládání strany velmi pestrou a značně problematickou personální sestavou. Objevují se v ní jeho bývalí ministři, kteří prosluli zejména svou náklonností a značnou servilitou k premiérovi a dnes si již nenesou žádné osobní silné téma. Navíc na jejich současných prohlášeních je znát, že už osm let nejsou v politice a spíše více vzpomínají, než tvoří. Další v osazenstvu nové nabídky je Miroslav Šlouf, prává ruka zakladatele Zemana. „Politický obchodník“ Šlouf však rozhodně není zosobněním nového étosu politiky a vyhlášení války korytářství a žití ze státu. Zakladatelskému týmu asistuje pár nadšenců starostů, avšak solitérů a Jana Bobošíková, politička na univerzální použití všeho druhu. To věru není ideální tým sjednotitelů a tvůrců nového přístupu k politické práci. Na všech zúčastněných je až příliš znát zhrzenost z minula a tvrdošíjná snaha pokořit své rivaly.

Zcela chybí pěšáci středního věku, kteří by byli schopni projekt propagovat napříč republikou, spojili ho se svými aktuálními úspěchy, vlivem ve svém okolí, svými ambicemi, požadavky a budoucí kariérou. Na zakladatelské akci je příliš okatě vidět snaha za každou cenu vrátit staré tváře do politiky, nehledě na formu a nabídku voličům a zejména pak vrátit políček soupeři, kterým je od devadesátých let Jiří Paroubek. Voliči však chtějí řešit své problémy a potřeby a ne svých kandidátů.

Zeman při svých současných úvahách sází na vysokou míru nespokojenosti české veřejnosti ze současné politické reality, vnímá i posun KSČM doleva, po vzoru německých Die Linke, ale i partajních partnerů ve Francii a Itálii. Sází i na to, že Paroubkova ČSSD bude usilovat o vyluxování pověstného voličského středu, využívajíc současného oslabení ODS svými vnitřními spory. Proto ambicí Strany prav občanů, jak se má jmenovat nový Zemanův projekt, je se vlomit právě mezi KSČM a ČSSD. Odtamtud je atakovat a ubírat jim voliče.

Otázkou však je, zda má Zeman potenciál rétoricky zpochybnit obě dvě stranické nabídky. K tomu je totiž potřeba zajímavých tváří, regionálně známých person a alespoň dvou celostátně významných osobností – jakýchsi pobočníků po předákově boku. A to je ten největší problém. Řadu osobností již k sobě přitáhly jiné politické strany a není tedy moc kde brát. Navíc, jestli se něco určitě nezměnilo, tak je to Zemanova excentričnost. Není ochoten nechat vedle sebe vyrůst jakoukoliv skutečnou politickou osobnost, která by reprezentovala budoucnost jeho projektu.

Největším nebezpečím jeho plánů je on sám. Přesto je jeho aktivita něčím prospěšná – léčba Zemanem může konečně vyvrátit tradiční mýtus o automatické dobrotě, profesionalitě a úspěšnosti politiků, kteří dokázali politiku na chvíli opustit a jsou připraveni kdykoliv se vrátit. Pověstní blaničtí rytíři se v politice většinou nevyskytují, což může závěrečný návrat Miloše Zemana do centra dění velmi brzy ukázat.