Mantra ministryně Valachové
V Senátu čeká na projednání poměrně obsáhlá novela zákona o pedagogických pracovnících, zákona, který už tak je natolik nabobtnalý a po více než 15 prodělaných změnách v průběhu své dvanáctileté existence natolik nestabilní, že představuje pro ředitele škol nadbytečnou zátěž. Aktuální novela, zaštítěna coby vládní návrh ministryni školství, by měla zavést v prvé řadě kariérní řád učitelů, který sice může být na první pohled vnímán jako positivní legislativní přínos, při hlubším promýšlení však docházím ke zcela opačným závěrům a navrhovaný kariérní řád pojímám jako neúčinnou mantru mající přispět ke zkvalitnění školního vzdělávání.
Kdo s koho: rodina, anebo škola?
Vztah rodiny a školy se v posledních letech výrazně mění. Doba, kdy rodiče byli smířeni s úlohou pouhého přihlížitele dění ve škole, je asi nenávratně pryč. Stále více přibývá rodičů, kteří se zajímají o to, jakou formou jsou jejich děti ve škole vzdělávány, a svou případnou kritiku si nenechávají pro sebe, ba dokonce vznášejí své požadavky. Nové postoje a způsoby chování rodičů vůči škole se tak dostávají do konfliktu s tradičním postavením školy spočívajícím v její nadřazenosti nad rodinou.
Zakopaný pes zkvalitňování škol № 2
Vznik několika desítek nových soukromých základních škol svědčí mimo jiné o tom, že veřejné školství neuskutečňuje vzdělávání v takové kvalitě, kterou by si mnozí rodiče přáli. Samozřejmě to neznamená, že by veřejné školy o zvyšování kvality svých vzdělávacích služeb neusilovaly. Některé z nich se řadí dokonce ke špičkovým zařízením. Problém vidím v samotném chápání kvality, které vždy vychází ze subjektivních představ a požadavků. Jinak pojímají kvalitní vzdělávání rodiče z iniciativ zakládajících vlastní školy, jinak vedení a pedagogické sbory příslušných veřejných škol.
Ministerstvo školství rozvoji moc nefandí
Někdy, obzvláště při pohledu na střední školství, má člověk pocit, že se za posledních 30 let na způsobu vzdělávání nic nezměnilo. Snad jen to, že učitelé nediktují zápisky studentům ze svých poznámek, nýbrž jim pouštějí powerpointové prezentace, které studenti nestíhají ani opisovat. A přitom dokumenty vzdělávací politiky leta letoucí neomílají nic jiného než rozvoj vzdělávání. Ten se totiž stává patrný až při hlubším vhledu a spočívá vlastně ve využití podmínek, které stát školám průběžně vytvářel.
Děti a Dušičky
První listopadové dny jsou tradičně zasvěceny památce zemřelých. Jenže současná doba se od všeho, co vážně připomíná smrt, odvrací, a tak i návštěvy hrobů blízkých slábnou. Stále více těch, kteří na hřbitovy přece jen přicházejí, však s sebou nebere děti na základě přesvědčení, že by jim tím mohli způsobit duševní traumata. Byť je toto „chránění“ dětí před konfrontací s lidskou smrtelností myšleno dobře, ochuzuje děti o důležité zasvěcení do životní pravdy. A pokud nahlížíme na péči o hrob a návštěvu u něj jako na projev úcty, a to převážně úcty k našim předkům, neboť ti nás ve smrti především předcházejí, představuje neúčast dětí při tom jejich další ochuzení, které možná nezůstává bez následků.
Zakopaný pes zkvalitňování škol № 1
Při rozpravách o zvyšování kvality základního i středního vzdělávání lze často zaslechnout tvrzení, že nezbytnou podmínkou pro dosahování lepších výsledků pedagogické práce je snížení počtu žáků ve třídě. Pokud by tomu tak vskutku bylo, pak bychom demografický vývoj mohli vítat jako samospasný faktor. Bohužel skutečnost ukazuje, že zákonitost – čím méně žáků, tím kvalitnější výuka – tak jednoduše, jak je vesměs pojímána, neplatí. Co se tedy skrývá za tím, že ani školy, jejichž zřizovatelé dotují „luxus“ v podobě malého počtu žáků ve třídách, se nemusejí svou kvalitou lišit od ostatních běžných škol?
Skomírající občanská výchova
Titulky deníků nás v poslední době poměrně intenzivně upozorňují na nekalé praktiky ve světě politiky, obchodu a dokonce i spravedlnosti. A jestliže nedávný předseda vlády tvrdí: „Jen malé dítě může věřit tomu, že miliardář přišel ke svým miliardám neposkvrněnou cestou,“ signalizuje to, byť nepřímo, že bychom se měli vážně obávat o řádnou správu věcí veřejných a de facto i o naši budoucnost. Možná by ale v této souvislosti mohlo přijít světýlko naděje od mladé generace.
Klausův PORG a Waldorfské lyceum
Ministr školství zveřejnil před několika dny deset gymnázií a deset středních odborných škol, které dosáhly u státních maturit nejlepších výsledků. PORGu, který v desítce gymnázií obsadil 1. místo, věnovala média coby „škole Václava Klause mladšího“ značnou pozornost, zato Waldorfské lyceum v Praze, které zaujalo 1. příčku mezi odbornými školami, zůstalo téměř bez povšimnutí. Myslím si, že právě Waldorfské lyceum jakožto reprezentant alternativního školství by si při této příležitosti bývalo ze strany médií jistě více zájmu zasloužilo. Osobně sice nepovažuji státní maturity za spolehlivé měřítko kvality střední školy, avšak v případě PORGu i zmíněného Waldorfského lycea, o jejichž pedagogické počínání se zajímám od doby jejich založení, se vskutku jedná o dvě velmi kvalitní vzdělávací zařízení. Protože první z nich je veřejně známé, rád bych v tuto chvíli poskytl příležitost k přiblížení waldorfské pedagogiky u nás, jejíž významný článek právě druhé zařízení představuje.
Pochybnosti o státních maturitách
Od pondělí 30. května až do úterý 7. června probíhají na středních školách písemné části státních maturit. Školní maturitní zkoušky před komisí si maturanti již odbyli a rovněž tak ústní část státních maturit z českého jazyka a literatury a z cizího jazyka, pokud si jej studenti vybrali místo matematiky (pro ni je stanoven pouze didaktický test). Po dobu sedmi dnů se teď střední školy řídí přesným harmonogramem, aby všichni maturanti, kteří se přihlásili ke stejnému typu zkoušky, usedli po celé republice ve stejný čas do lavic v „registrovaných zkušebních učebnách“.
Tanečky holčiček a akreditační komise
Snem mnoha holčiček je stát se baletkou. Rodiče se jim pak často snaží již od útlého věku zajistit taneční průpravu využitím nabídek základních uměleckých škol, tanečních školiček či jiných zařízení pro děti. Samozřejmě jen málokterá z dívek se nakonec vydá cestou k profesionálnímu tanci. Jenže ani ona, ani její rodiče netuší, že odbornost těch, do jejichž rukou se budoucí tanečnice svěřují, zdaleka nedosahuje takové úrovně, jaká se obecně předpokládá. Je tedy na místě vyjádřit obavu z toho, zda se v tanečních pedagozích neskrývá z důvodu nedostatečné odborné přípravy potenciální ohrožení tělesného i duševního zdraví jejich žáků. Učitelé tanečních předmětů, kteří se svými žáky například na konzervatořích pracují mnohdy každý den, někdy po dobu osmi let, nejsou na rozdíl od učitelů tělesné výchovy, kteří se věnují svým žákům dvě hodiny týdně, náležitě vybaveni ani tělovědně, ani psychologicky.