V článku "Fialova migrační zrada" (Právo, 10. 6.) se Andrej Babiš opřel do Fialovy vlády za to, že ministr vnitra Vít Rakušan v Luxemburku souhlasil s kompromisem v otázce migrační politiky. Podle tohoto kompromisu má být především pobřežním státům v případě velkého počtu migrantů ostatními státy EU pomoženo buď tím, že část osob dobrovolně převezmou, anebo zaplatí solidární příspěvek. Ačkoliv Česká republika má výjimku a nemusí ani nikoho přijmout, ani nic platit (a dokonce s ohledem na vysoký počet přijatých uprchlíků z Ukrajiny bude mít pravděpodobně naopak možnost čerpat příspěvky v fondů EU), ANO a SPD v kritice lucemburské dohody vidí ideální možnost získat hlasy. Není totiž žádným tajemstvím, že průměrný občan jakmile slyší slovo "migrant", začne křičet, že tady žádné nechce - a to bez ohledu na to, že žádní uprchlíci ze Sýrie nebo z Afriky u nás nejsou a ani nebudou: o pobyt v České republice totiž nestojí. V Babišově textu proto nechybějí emocionální výrazy jako "zrada zájmů České republiky", "hanebnost" apod. Babišův článek je vlastně předehrou ke grilování ministra Rakušana v poslanecké sněmovně, jejíž mimořádné zasedání k problému smlouvy ANO iniciovalo.



Mnohem zajímavější ale je, co nám Andrej Babiš jako řešení migrační ktize nabízí: "Vždycky jsem prosazoval, abychom důsledně bojovali proti pašerákům lidí a na ně navázaným neziskovkám, a hlavně aby EU chránila své vnější hranice a běžence nekompromisně vracela." Podobné "rady" veřejnost ráda slyší, a to nejenom u nás. Bohužel, je zde problém, který je u podobných populistických prohlášení častým jevem: zněji sice hezky, ale nedají se v praxi realizovat. Rozebereme si to. Legislativně byly trestní sazby za převaděčství už zpřísněny, což je jistě správné, ale samo o sobě to nepomůže, protože odměny převaděčům ze strany obchodníků s lidmi jsou natolik lukrativní, že se vždy najde dost lidí ochotných pašovat lidi i s rizikem kriminálu. Výsledkem spíše bude, že převaděči zvýší taxy a budou od utečenců žádat za dopravu přes hranice více peněz. Hranice EU je chráněna, jak se jen za současného stavu chránit dá; na pozemních hranicích se budují ploty (např. na hranici mezi Maďarskem a Srbskem, nebo mezi Polskem a Běloruskem), bulharsko-tureckou hranici přísně hlídá bulharská policie, jak jsem měl možnost se minulý rok sám převděčit, když jsem tuto hranici překračoval. Jenže i na třímetrový plot stačí čtyřmetrový skládací žebřík nebo velké nůžky na plech a žádný stát na světě nemá tolik vojáků či policistů, aby je mohl rozestavit na dohled jednoho od druhého. Nejdelší část vnější hranice EU tvoří moře, kde je ochrana problematická. Celé pobřeží se loděmi ustrážit prostě nedá a kromě toho mezinárodní mořské právo přikazuje všem pobřežním státům umožnit vylodění osobám na lodích neschopných další plavby. Rovněž na moři jsou všechna plavidla bez ohledu na vlajku, pod kterou plují, povinna přijmout na palubu trosečníky a dopravit je do nejbližšího bezpečného přístavu. Jinak řečeno: mezinárodní právo neumožňuje poslat čluny s migranty zpět na moře. Není možné ve jménu "boje proti nelegální migraci" nechat tyto lidi utopit v moři.
Posílat migranty "nekompromisně zpět do země původu" zní sice neméně hezky, ale je to rovněž problematické. Především musí jít o bezpečnou zemi; na řecké ostrovy s vidinou další cesty přes Balkán do Německa míří především uprchlíci původem ze Sýrie, kteří doposud žili (či přesněji: přežívali) v Turecku, odkud se je Erdoganova vláda nyní snaží dostat. Sýrie ale rozhodně bezpečnou zemí není. Do Itálie přicházejí uprchlíci ze severní a subsaharské Afriky, kde se v moha zemích také bojuje. Hlavně ale migranti - ať už jsou to uprchlíci před válkou anebo čistě hospodářští emigranti jdoucí "za lepším" - nemají žádné doklady a země jejich původu se nedá zpravidla určit. A i když se určit dá, zpravidla to nepomůže, protože bez dokladů takovéto osoby žádný stát zpět nepříjme. Konečně je zde ekonomický faktor: dopravovat migranty do země původu lze zpravidla jen letecky a to je při tak velkém počtu lidí neúsnosně drahé.
Andrej Babiš dále říká, že "nelegální migraci musíme řešit mimo Evropu". S tím jistě budeme všichni souhlasit, ale je tu opět otázka: jak to udělat? Humanitární pomoc, kterou vyspělé státy posílají do Afriky sice zachraňuje tisíce lidí od smrti hladem, ale problém migrace nemůže vyřešit. Řešením může být jen technologický pokrok v afrických zemích, rozvoj průmyslu, zavedení pokrokových metod a mechanice v zemědělství a hlavně připuštění africké zemědělské produkce na evropské a americké trhy. To je běh na dlouhou trať, ale především touto cestou státy produkující ve velkém zemdělské plodiny a potraviny jít nechtějí, protože by to mohlo znamenat pohromu pro jejich farmáře. Vždyť klimatické podmínky mnoha afrických zemí potenciálně umožňují dvě, možná i tři úrody ročně! Pro Evropu i zámořské státy je proto snažší posílat do Afriky přebytky vlastní produkce a to bez ohledu na to, že její velká část je zpravidla po cestě či v cílových destinacích rozkradena anebo se zkazí.
Nelegální migrace zde byla vždycky a vždycky tady bude, protože energičtí lidé v každé populaci a v každé době se vždy snaží a budou snažit odejít někam, kde je lehčí život. Ani ostnatné dráty na Šumavě či Berlínská zeď nezabránily statisícům lidí ze socialistické východní Evropy hledat lepší život v kapitalistických zemích západu. Nemylme se: naprostá většina uprchlíků z východní Evropy byla ve skutečnosti ekonomickými, nikoliv politickými emigranty. To jen studentá válka a kriminalizace emigrace z nich politické uprchlíky udělala.
Je třeba přestat volat po populistických a nereálných pseudořešeních a s migrací se smířit jako s trvalým jevem. Bruselská dohoda o migraci jistě není ideální, ale v dané situace představuje především právě pro Českou republiku nejméně špatné řešení ze všech špatných. A dobrá řešení v tomto případě nejsou.

Právo, 12. 6. 2023, roč. 33, č. 135, s. 6.