Jan Štern

15. 11.

Masakr v Paříži je evropské 11.září

Jan Štern Přečteno 5646 krát

Svým významem je útok v Paříži srovnatelný s útokem na Dvojčata 11.září 2001. I když počet obětí je menší než v případě Dvojčat, tak na druhou stranu pravděpodobnost dalších útoků na Evropu je daleko větší, než tomu bylo v případě Spojených států. Ty se přeci jenom na svém území dokázaly rychle opevnit proti pronikání Al Kajdy a zabránily tak dalším útokům. Evropa je dnes proti dalším útoků téměř bezmocná. Islámský stát má velké zázemí sympatizantů uvnitř evropských států, nakonec velký počet jeho bojovníků se rekrutuje právě z Evropy. Evropa je mu za současné situace vydána na milost a nemilost.

Svoboda versus bezpečnost
Evropa si stejně jako Spojené státy po 11.září bude muset položit otázku, nakolik si může dovolit velké množství svobody, které si dosud dopřávali její občané, a nakolik bude muset omezit některé svobody za účelem posílení bezpečnosti. Filosof Zbygniev Bauman napsal v této souvislosti prorocká slova: „Jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň.“ Evropu čeká podobné omezení svobod za účelem posílení bezpečnosti, jako se to stalo v USA.

Integrace nebo desintegrace EU
Prvním a zcela zásadním krokem bude uzavření hranic Schengenského prostoru. Protože uvnitř Schengenu nejsou žádné hranice, tak o to víc to bude nutné. Do Evropy prostě nemohou volně proudit stovky tisíc nebo milióny lidí, jako tomu bylo dosud. S tím souvisí zavedení nadnárodní celoevropské policie střežící hranice a justičního systému, který bude na základě evropských zákonů dodržování hranic vynucovat. To jsou jasné kroky k delegování dalších pravomocí od členských států na úroveň EU, a sice v oblasti silových resortů, které dosud byly pro EU tabu. Jinými slovy řešením situace dané ohrožením ze strany Islámského státu bude vyžadovat další integraci v rámci EU. Pokud by se to EU z nějakého důvodu nezdařilo, pak se bude muset vydat opačným směrem a nebude mít jinou možnost, než uzavřít hranice na úrovni jednotlivých států, tedy zrušit Schengen. Nejhorší variantou by bylo zůstat ve stávajícím zcela chaotickém stavu, v němž ani národní státy ani EU jako celek nemají nástroje na řešení nekontrolovaného stěhování národů do Evropy. Status quo jenom usnadní další útoky Islámského státu a následně stejně donutí k zapouzdření jednotlivých členských států do národní ulity, jako se tomu už stalo v případě Maďarska.

Válka s Islámským státem
Pařížský masakr je vyhlášením války. Na videu vydaném Islámským státem po masakru vyzývá jeho člen svoje spolubojovníky: „Terorizujte je, ať ze strachu a hrůzy ani nespí“. Z toho vyplývá jasná vůle k pokračování v dalších útocích na Evropu a ty nepochybně přijdou, pokud Evropa (EU) rázně nezasáhne. Evropu čeká další vojenská eskalace konfliktu s Islámským státem, jako tomu bylo v případě Al Kajdy a Spojených států. Jestliže Spojené státy musely dobýt Afghánistán, aby z něj vypudili sídlo Al Kajdy a tak částečně paralyzovaly její sílu, tak Evropa bude muset vojensky porazit Islámský stát, aby eliminovala jeho sílu a budoucí útočné aktivity. A to nejen tím, že bude podporovat síly bojující s Islámským státem, ale aktivní vlastní vojenskou účastí. To bude vyžadovat vytvoření celoevropských vojenských sil, které budou pod jednotným vedením proti Islámskému státu nasazeny. A to je další krok k větší integraci v rámci EU.

Multikulturní princip versus asimilace
Evropa si bude muset znovu postavit otázku konceptu soužití s jinými kulturami, zejména pak s muslimy. Multikulturní řešení migračního problému umožňuje cizincům, tedy například islámské komunitě, žít podle jejich kulturního vzorce, bez nároku na asimilaci a integraci do většinové společnosti. Asimilační přístup je založený na principu kulturního a občanského přizpůsobení se hostitelské zemi a většinové společnosti. Asi není dlouhodobě možné připustit vznik neprodyšných paralelních kulturních a náboženských struktur nebo tzv. no go zón. V některých zemích to vypadá tak, jako kdyby Islámský stát měl svoje ministátečky uvnitř těchto zemí. Bude nutné dlouhodobě podporovat strategii asimilace, kdy se imigranti budou muset přizpůsobit našim normám a principům nebo odejít.

Výzva pro Evropu a EU
EU je vystavena stále těžším zkouškám. Ruská agrese proti Ukrajině, uprchlická krize a nyní útok Islámského státu, to všechno jsou krizové události, které testují schopnost a vůli EU velké problémy řešit. EU není stát, ale valí se na ní obrovské problémy, které může řešit právě jenom silný stát. Jenže pokud EU nebude s to tyto krize řešit, pak to povede k diskreditaci EU jako organizace neschopné řešit opravdu vážné úkoly. Do budoucna to může být začátek úplného rozkladu EU.

13. 11.

Demagogie paní Mahdalové

Jan Štern Přečteno 5192 krát

Paní Eva Mahdalová publikovala na stránkách Aktuálně blog pod pod názvem Nejefektivnější byznys USA: zabíjení?! V něm přišla s informací, že armáda USA zabila po 2.světové válce 20 - 30 miliónů lidí. Dále pak uvedla data o značných výdělcích amerických zbrojařských firem. A dál už nic. Závěr: zabíjení je výborný byznys pro Ameriku.

Za prvé číslo 20 - 30 miliónů je nesmyslné. Paní Mahdalová uvedla, že ho získala na Wikipedii. Já ho tam nenašel, ale našel jsem tam údaje o hlavních válečných konfliktech, v nichž po 2.světové válce participovala americká armáda. Zde jsou údaje o padlých na straně nepřátel americké armády (uvádím horní maximální odhady):

Válka v Korei: 400 tis. vojáků
Válka ve Vietnamu: 1 100 tis. vojáků a 2 500 tis. civilistů
Válka v Zálivu: 75 tis. vojáků
Válka v Iráku: 45 tis. vojáků a 55 tis. civilistů

Podle těchto údajů (které určitě nejsou dokonale přesné, ale aspoň nějak odpovídají realitě) dohromady v hlavních konfliktech, kterých se účastnila armáda Spojených států po 2.světové válce, padlo na straně nepřátel zhruba něco přes 4 milióny lidí. Takže číslo paní Mahdalové je o řád vyšší.

Ještě důležitější než nesmyslné číslo je vlastní průběh válek, v nichž americká armáda bojovala. Paní Mahdalová nenapsala o průběhu těch válek ani slovo. Podle ní zřejmě jako by americká armáda z nějakého plezíru, respektive pro peníze masově vyvražďovala lidi. Jak v korejské, tak i vietnamské válce přišla americká armáda na pomoc státu, který byl zvnějška napaden. Jižní Korea byla napadena Severní Koreou a tzv. čínskými dobrovolníky (v počtu více než dvou miliónů). Jižní Vietnam byl dlouhodobě napadán tzv. partyzány, kteří se z valné části rekrutovali z vojáků Severního Vietnamu, a později už místo nich bojovala regulérní severovietnamská armáda za masivní podpory Sovětského svazu a Číny. V korejské válce společně s americkou armádou pod vlajkou OSN bojovala jihokorejská armáda v počtu 600 tis. mužů (viz Wikipedia). Ve vietnamské válce to zase byla téměř miliónová armáda jižního Vietnamu (viz Wikipedia). V obou případech přišla americká armáda na pomoc svému spojenci, kterého na rozdíl od všech našich spojenců, které jsme kdy měli, nenechala ve štychu. V případě Jižní Korey to skončilo úspěšně vítězstvím, které uchránilo její obyvatelstvo od totalitního pekla, které známe ze Severní Korey. Ve Vietnamu Amerika se svým spojencem prohrála a musela potupně prchat z území dobývaného vojsky Severního Vietnamu. Prohraná válka ve Vietnamu Ameriku poznamenala silným traumatem, z něhož se vzpamatovávala desítky let.

Válku v Zálivu vyprovokoval Saddám Husajn okupací Kuvajtu. Zde americká armáda bojovala pod vlajkou OSN a osvobodila Kuvajt z irácké okupace. Po útoku na Dvojčata se nechala americká vláda vyprovokovat Saddámem Husajnem, kterého chybně neodstranila po vítězství ve válce v Zálivu, k útoku na Irák. Američané se domnívali, že Saddám Husajn vyvíjí zbraně hromadného ničení a fakt, že Saddám znemožnil práci pozorovatelům OSN, kteří měli kontrolovat jeho vojenský program, jí definitivně utvrdil, že ty zbraně tam někde jsou. Spolu s Velkou Británií zaútočily na Irák, který celkem snadno porazily, ale vůbec si neporadily se situací, kdy měly odpovědnost za správu dobyté země. Žádné zbraně se nenašly. Byla to obrovská chyba a Amerika za to pyká velkou ztrátou důvěry v její klíčovou roli v dnešním světě.

Jinak absolutně nechápu, kde se u nás bere ta fóbie z Ameriky, která se šíří veřejným prostorem. Je to náš jediný opravdový spojenec. Kdyby nás například napadlo Rusko (což do budoucna není vůbec nepravděpodobné), tak jediný, kdo nám reálně pomůže jsou Spojené státy. Vojenská síla EU je nulová. Státy jako Francie, Británie nás na 99% nechají na holičkách. Už to jednou udělaly a udělají to zase. Od Německa přeci také nemůžeme nic čekat. Podle jeho ústavy jeho armáda ani nesmí bojovat mimo území Německa. Kopat do našeho jediného spojence může jenom hlupák nebo nebo naopak mazaný člen páté kolony Ruska u nás.

04. 11.

Co dělat?

Jan Štern Přečteno 4131 krát

Dnes zažíváme zřejmě nejhorší období po Listopadu 1989. Politický vývoj v naší zemi silně poznamenalo prorůstání byznysu a politiky, založené na budování systému klientelistických vazeb, na jejichž podkladě bylo možné obchodovat politickou moc a pozice. Došlo k výprodeji veřejné moci finančním a mafiánským strukturám v pozadí, které si z politiky a správy veřejných věcí učinily velmi výhodný byznys. Veřejnost na tento vývoj zprvu vůbec nereagovala, ale posléze se zejména vlivem různých protikorupčních iniciativ postavila na odpor proti této praxi a dala to najevo u voleb. Odnesly to zavedené , především pravicové politické strany. Ty totiž naprosto ignorovaly existenci klientelistického systému a odmítaly se o tomto problému i jenom bavit. Sociální demokracie unikla spravedlivému hněvu voličů jen o vlásek, protože včas přišla alespoň s protikorupční rétorikou . Situace využilo Babišovo hnutí ANO, které se právě na protikorupční rétorice vyvezlo a jako nové, a tedy nezdiskreditované hnutí, dostalo od voličů důvěru. A to navzdory tomu, že šéf hnutí Babiš představoval a stále představuje jako jeden z největších podnikatelů a příjemce miliardových státních dotací obrovský konflikt zájmu. Volič to tak nevnímal, pro něj bylo důležitější, že Babiš přivádí do politiky nové tváře, kterým protikorupční sliby uvěřil.

Koaliční vláda lidovců, socialistů a ANO přišla s celým souborem protikorupčních opatření v oblasti legislativy i výkonu státní moci. Jsme teprve na začátku celého procesu změn, většina opatření teprve čeká na projednání a schválení v parlamentu a až jejich zavedení do praxe ukáže, jak se osvědčily. Úspěšnost vládního boje s korupcí není tedy zatím možné vyhodnotit

Co se týče dalších oblastí a témat, zejména pak ekonomiky, má vláda štěstí, že její mandát padl právě do periody růstu v rámci ekonomického cyklu. I když všichni víme, že vláda má na růstu téměř nulovou zásluhu, jsou to body pro ni. Za zmínku stojí spíše politika nízkého kurzu koruny, na které centrální banka přes odpor politiků důsledně trvá a drží tak na vysokém stupni konkurenceschopnost našeho zahraničního obchodu, jenž je alfou a omegou našeho ekonomického úspěchu. Kdyby se nechala centrální banka politiky zastrašit a couvla od tvrdé kurzovní politiky, která občany bolí, ale přináší dlouhodobý ekonomický růst, pravděpodobně bychom dnes nebyli v tak dobrých číslech.

V ostatních segmentech politiky se vláda víceméně drží přísloví, kdo nic nedělá, nic nezkazí, a provozuje standardní údržbu státu. A do toho přichází uprchlická krize, která nabírá rozměry stěhování národů. Velká část politické energie a kapacity státu se věnuje této krizi a nezbývá příliš prostoru pro koncepční politiku rozvoje naší země. Společnost se ještě nevzpamatovala z „blbé“ nálady, do níž ji dostal klientelistický systém nastolený tradičními politickými stranami, a nová vláda ještě nedostala čas k tomu, aby s korupcí něco pořádně udělala, a v této situaci je třeba zaujmout postoj k uprchlické krizi. Země je zaplavena vlnou nevraživosti vůči uprchlíkům, osmdesát procent obyvatelstva je tvrdě odmítá. Jestli klientelistická demokracie vzbuzovala v lidech „blbou“ náladu, pak uprchlická krize přinesla takovou vlnu negativní emoce, jakou od Listopadu nepamatujeme.

Vláda je tlačena Evropskou unií do řešení (povinné kvóty), které za současného stavu společenského vědomí znamená politickou sebevraždu. V této souvislosti je silový postup EU spíše nešťastným řešením: EU měla místo nařízení vyjít z dobrovolných nabídek pomoci jednotlivých států, a to především v okamžiku, kdy drtivá část občanů v postkomunistických státech je proti. Tlak EU z jedné strany a tlak veřejnosti ze strany druhé musí naši vládu, která už tak nepřekypuje aktivitou, zcela paralyzovat. A jelikož uprchlická krize evidentně jen tak neskončí, období, kdy bude dlouhodobě podlomena akceschopnost naší vlády, se zákonitě protáhne.

Na politické scéně se pohybují opoziční pravicové strany, které kromě tradičních klišé o individuální odpovědnosti a omezování veřejných výdajů nepřinášejí nic, co by jenom vzdáleně připomínalo dlouhodobý program. U stran vládnoucí koalice to není o mnoho lepší. Sociální demokracie se úporně drží politiky posilování sociálních benefitů často bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci a možnosti státu. Hnutí ANO se profiluje požadavkem na maximální hospodárnost státu a co nejpřísnější výběr daní, což je snad samozřejmá povinnost každé vlády. Lidovci se jako obvykle neprofilují vůbec. Na rozdíl od minulosti se na politické scéně však objevují populistické až fašizující formace, které jsou posilovány uprchlickou krizí.

Domnívám se, že si snad tak slabou politickou reprezentaci ani nezasloužíme. Nikdy od Listopadu nám nevládli tak průměrní a šediví lidé s tak malými cíli a tomu odpovídajícím bezobsažným programem, jako je tomu dnes. Říkám si, co by to muselo být za politickou stranu, aby strhla lidi nějakým pořádným programem, schopností nezištně pracovat pro druhé, dovedností, nápaditostí a originalitou při řešení společenských problémů. Je v silách této země vygenerovat skutečnou politickou elitu, nebo jsme navždy odsouzeni k volbě mezi šedivými politiky, neobratně zakrývajícími klientelismus za ideologická klišé, a různými variantami populismu?

Pokud přemýšlím o budoucí politické straně, jaká by musela být, aby strhla alespoň mě, měla by naplnit několik věcí. Za prvé bych jí musel uvěřit, že má recept na prosperitu. To znamená, že umí plně využít potenciálu státní moci k tomu, aby naši ekonomiku nakopla výrazným způsobem kupředu. Těžištěm by pak měla být systematická podpora podnikání v technologicky perspektivních odvětvích s cílem zaměřit naši ekonomiku na výrobu s maximálním objemem přidané a kvalifikované práce. Za druhé bych musel být přesvědčen, že taková strana bude schopna nadřadit zájmy celku/veřejnosti nad osobní a partajní zájmy. A že ze svého jednání zcela vylučuje jakoukoliv korupci. Ale nejen to, chtěl bych, aby politici takové strany dopředu garantovali, že si nejdou do politiky vydělat peníze, ale pracovat ve veřejném zájmu. To se pozná snadno: taková politická strana bude muset mít ve svém programu snížení poslaneckých platů na úroveň průměrné mzdy a zákaz placené účasti ve všech dozorčích radách, kde údajně hájí zájmy státu. Já nechci politické profesionály, já chci zapálené lidi, kteří mají srdce! Za třetí bych od takové strany čekal, že nebude jen masivně rozdávat sociální benefity, ale že razantně a kreativně pohne s narůstajícím počtem sociálně i ekonomicky vyloučených občanů. Že na příklad promění byrokratické a v podstatě nefunkční úřady práce v personální agentury, tvrdě motivované k tomu, aby se jejich klienti se co nejdříve vrátili do práce. Že bude mít odvahu, invenci a funkční řešení pro snižování bariér na pracovním trhu, zlepší pracovní mobilitu a flexibilitu, a tím omezí diskriminaci různých skupin - lidí nad padesát let, žen po rodičovské dovolené, mladých absolventů škol… jen namátkou. Nebo vytvoří v rámci státu potřebná pracovní místa pro dlouhodobě nezaměstnané a v soukromém sektoru nezaměstnatelné menšiny tak, aby přestaly žít na dávkách a vrátily se do důstojného života. Za čtvrté od takové strany chci silnou vůli k obraně země a tedy i ochotu obětovat něco z ekonomického pohodlí ve prospěch budování akceschopné armády, která bude zárukou kurážného hájení našich národních zájmů a bezpečnosti. Za páté od takové strany chci, aby podporovala hodnoty jako je čest, odvaha, slušnost, pokora, které tu zoufale chybí a místo nich jsme ze strany médií vystaveni buď zoufalé prázdnotě anebo stupňující se veřejné vulgaritě.

Takovou stranu bych nejen volil, ale rád bych v ní aktivně působil, aniž bych si připadal jako nějaký trapný straník. Jestliže jsem se v nadpisu ptal „co dělat“, pak odpověď zní: pojďme takovou stranu založit. A rychle.

Archiv článků: listopad 2015

Masakr v Paříži je evropské 11.září

Demagogie paní Mahdalové

Co dělat?

Blogeři abecedně