Jan Štern

27. 04.

Praha nejen stověžatá, ale i nekulturní?

Jan Štern Přečteno 4514 krát

Kolega Vladimír Just obšírně na svém blogu líčí těžký boj pražských umělců o přežití s radním Richterem a pražským magistrátem. Co k tomu kromě hlubokého povzdechu dodat? Milan Kundera kdysi definoval vandala jako sociálně zabezpečeného, gramotného, sám se sebou spokojeného člověka, který si upravuje svět ke svému obrazu tím, že ho ničí. Těžko by se hledala lepší definice pro pražského radního Richtera a všechny, kdo ho v rámci rodné strany nebo jinde podporují. Jsou to kulturní vandalové, kteří za sebou zanechají kulturní spoušť a zkázu. Podstatou těchto lidí je naprostá nekulturnost, lépe řečeno akulturnost, neboli absence kulturního rozměru. Oni nerozeznají zábavu od umění, divadlo od estrády, film od reklamy. Pro ně jsou rozhodující vnější technické znaky: lidé na jevišti jsou automaticky divadlo, zpívající člověk je zpěvák a zfilmované scénky jsou film. Pojmy jako umělecká hodnota, hlubší význam, nadsázka, stylizace, druhý plán jsou pro ně jenom žvásty. Velké umění je jim podezřelé svojí nesrozumitelností, temnými významy a podivným humorem. Celé je to divné a bůhví, jestli se nám vlastně neposmívají. Umělci jsou nezodpovědná banda darmožroutů, kteří jenom nastavují ruku a ještě jsou drzí a odbojní. A nejspíš volí Zelené, protože to je podobná cháska. Takže z toho ani nic politicky nemáme. Naopak politicky je docela výhodné pustit se do umělců. Většina společnosti je dnes odchovaná bezduchými telenovelami a spotřebními kýči, komerční mediální sféra vyšla naprosto vstříc obecnému nevkusu a potřebě voajerství, kult peněz a chamtivosti zcela opanoval společenské vědomí, v takové atmosféře se zaříznutí menšinových umělců kvituje s povděkem. Přesto a nebo právě proto je třeba jít ohroženým umělcům na pomoc.

Emailem mi přišla zajímavá reportáž o zasedání pražského zastupitelstva k zmíněnému konfliktu mezi radním Richterem a pražskými umělci kvůli dotacím na kulturu. Snad se autor reportáže nebude zlobit (ostatně sám jí rozeslal na stovky mailů), když jí tady zveřejním. Je totiž hodně vypovídající.

Vážení přátelé, kolegové a kolegyně, dámy a pánové,

včera jsem se zúčastnil jednání zastupitelstva o petici „Za Prahu kulturní“ a podobně jako kolegyně Lucie Málková, když něco podobného viděla poprvé, cítím potřebu podat „emocionální a subjektivní reportáž“ o tom, čeho jsem byl svědkem. Protože to byla síla.
Nejprve stručně k demonstraci, která jednání předcházela. Na ní byla nejzajímavější „protidemonstrace“ údajných diváků Ta Fantastiky, Hybernie a dalších komerčních divadel. Údajných proto, že část z nich vypadala jako náckové, část jako motorkáři, část jako kluci z posilovny, část jako „chlapi z hospy odnaproti“, část jako chovanci nápravně výchovného ústavu, část jako propuštění trestanci, část jako sociální případy na podpoře a část byli (jak zjištěno dotazy) učni stavaři. A já (a nejenom já) chovám podezření, že se přinejmenším zčásti jednalo o placený kompars. (V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že z jednoho z „propuštěných trestanců“ se v rozhovoru vyklubal celkem rozumný odlévač kovů, který „cinkal klíčema, aby každej moh dělat, co chce“. V zájmu téže spravedlnosti budiž ale zmíněn i rozhovor, který vyslechl jeden můj spolužák předešlého večera v hospodě: „Jdeš zejtra na ten magistrát?“ „Asi ne.“ „Neblbni, vole, na pár hodin si tam sedneš a je to za litr.“ Stejně jako výroky „To už je konec?“ nebo „Už můžeme jít domů?“, které bylo lze slyšet z řad „fanoušků muzikálu“ a také nesporná přítomnost jakýchsi šikovatelů a ideologů.) Když k tomu připočtu dlouhý stůl, plný francouzských vín, kam se zastánci „rovných šancí“ chodili občerstvovat, jejich profesionálně natištěné transparenty a dvě řiditelné vzducholodě, nesoucí slogany, konstatuji dvojí: a) že to pana Kratochvíla muselo stát takových sto až dvěstě tisíc a že tudíž zjevně o peníze nemá nouzi a mně není potisící jasné, proč by měl na své komerční projekty dostávat podporu z veřejných rozpočtů; b) že jsem se upřímně a ze srdce škodolibě smál, když jim jedna vzducholoď uletěla kamsi do éteru (nejspíš na planetu Mainstream), zatímco druhá, řízená patrně polopřičetným maniakem, cukavě poskakovala těsně nad hlavami shromážděných, narážela jako chroust do zdí a oken magistrátu a nakonec při odletu očesala svými vrtulemi listí ze dvou stromků, které tam rostou – neboť smích je poslední zbraní proti aroganci a debilitě mocných a bohatých.
Pak se šlo dovnitř a začalo zasedání. „Fanoušci muzikálu“ obsadili místa pro veřejnost a hlasitě (a pozoruhodně jednotně) vyjadřovali podporu radnímu Richterovi. Ten nejprve objasnil svou kulturní politiku. Emotivně vysvětlil, že nechápe, na co si kdo stěžuje – vždyť peněz v kultuře je čím dál víc, koneckonců kulturní politiku v dané podobě odsouhlasili i zástupci Zelených a Evropských demokratů a divadelníci si granty sami rozdělili prostřednictvím odborné komise. Prokázal pozoruhodnou schopnost manipulace s čísly, když argumentoval, že v Praze je téměř sto divadel a z nich pouze 18 dostává veřejnou podporu, zatímco všechna ostatní se uživí sama. (Jak k té informaci došel, suď Bůh. Pokud počítal i dramatický kroužek MŠ Fialka na Spořilově, pak jistě.) Krom toho nám vyrazil dech tím, jak je Praha kulturní – protože Vídeň má prý divadel jen asi padesát a Paříž dokonce pouhých 11 (jak je to ve Vídni nevím, ale v Paříži se jedná o 11 státních divadel – jinak je tam divadel několik set). Mě osobně dojal metaforou, jíž vysvětloval spravedlnost plošné dotace – že totiž to je podobně jako s veřejnou dopravou, kdy dotujeme každou jízdenku a ne pouze některé. (Bohužel Vaše metafora zavání, pane radní. Aby seděla, musel byste dotovat i taxikáře. Což, pokud vím, neděláte.) A předvedl i kousek historie, když prohlásil, že z těch asi třinácti tisíc podepsaných pod peticí není ani jediný, který by „nenatahoval ruce“ po městských penězích. Nepřipomíná vám to už třicet let staré horování proti parazitům, vyžírkům a flákačům?
Následovala rozprava, v níž vystoupila řada zastánců i odpůrců současného stavu. Zastupitelé Jech (SZ), Ryšlinková (SNK-ED) a Witzany (SNKJ-ED) se ohradili, aby je pan radní používal jako argument pro svou kulturní politiku, kterou údajně odsouhlasili, protože to není pravda. Vladimír Just se ohradil, aby byla jako argument používána „svobodně rozhodující“ komise odborníků a vysvětlil, proč to není pravda. Podobně Yvonna Kreuzmannová ukázala, jak byla manipulacemi v jednotlivých grantových sekcích a přesuny prostředků z jedné do druhé svoboda komise výrazně omezena. Osvěžující a vzhledem k okolnostem nanejvýš sympatické bylo vystoupení předsedy Jazzové sekce Karla Srpa, který podle svých slov nikdy od města ani od státu nepřijal ani korunu a skončil zvoláním ve smyslu „Nevěřte jim! Nemluvte s nimi! Nespolupracujte s nimi!“
Na opačné straně barikády promluvil zejména sám Petr Kratochvíl. Vystoupení bylo krátké a působivé. Bohužel vyústilo v tvrzení, že každý, kdo žádá o veřejné peníze, je vlastně bolševik. Asi pan Kratochvíl zapomněl, že z veřejných peněz dostal osm miliónů.
Zastupitel Pecha se pokusil projít a vyvrátit jednotlivé body petice, ale skončilo to zmatenou argumentací, kdy se stále dokola vracel k divadlu Archa a lamentoval nad jeho špatným hospodařením.
Legrační bylo vystoupení zastupitele Žďárského, který začal zvoláním „Žádám zrušení plošných dotací a odstoupení radního Richtera,“ počkal si na potlesk a pak ho přerušil voláním „To chcete ode mne slyšet? To ode mne neuslyšíte!“ Dostal nás, parchant. Dostal zjevně ale i druhou stranu – fanoušci muzikálu byli natolik zmatení, že nevěděli, zda mají po Žďárského vystoupení zatleskat a pan zastupitel je k tomu musel sám vyzvat.
Podobně okouzlující byl příspěvek jiného zastupitele (jméno si nepamatuju, černé vlasy, brýle a knír, chcete-li ho identifikovat), který bezprostředně po vystoupení Vladimíra Justa, který zpochybnil logiku přispívání na turisty prostřednictvím dotací černým, komerčním a turistickým divadlům, požadoval, aby peníze na kulturu byly výrazně kráceny a použity na opravy památek, „protože ty lidi sem přece nejezděj kvůli kultuře, ale kvůli těm památkám.“
Tím ale veškerá legrace končí. Jediný, kdo se na straně zastupitelů postavil proti radnímu Richterovi, byli zastupitelé za Zelené a Evropské demokraty Jech, Kolínská, Witzany a Ryšlinková – a to za neustálých drobných ústrků, obstrukcí a posměšků ze strany svých modroptakých kolegů. (Například když Jana Ryšlinková asi o minutu překročila dohodnutý limit pěti minut na zastupitele, nejenže se na ní z řad fanoušků muzikálu snesl pískot a sprosté nadávky, nejenže s tím nikdo z jejích kolegů včetně předsedajícího nic neudělal ani se k tomu nevyjádřil, ale ještě se o ní tři po sobě následující mluvčí za protivnou stranu vyjádřili s despektem jako o „té, co nedodržuje domluvu“. Když potom před závěrečnou řečí radního Richtera požádala o krátkou pauzu, aby mohli spolu s kolegy Zelenými formulovat své stanovisko, bylo jim to umožněno s tisícem keců, vzdechů a pohledů ve významu „Když už ta kráva přestane otravovat?“ Výsledek byl ovšem předem jasný: zastupitelstvo petici bere na vědomí a... to je vše. Ne, pozor – aby kozy zůstal aspoň kousek, přijali zastupitelé do závěrečného usnesení jednu z klauzulí, navržených Zelenými a ED, že totiž „doporučují primátorovi, aby obnovil poradní sbor, složený z odborníků“. No hurá.
Tímto vyjadřuji velký obdiv a uznání všem čtyřem zmíněným zastupitelům, že i přes naprostou přesilu arogance, lhostejnosti a místy i obyčejného grázlovství dál bojují a snaží se, když už nic jiného, aspoň zůstat veřejnými a hlasitými nositeli myšlenek a názorů, které by ostatní páni zastupitelé nejradši zadupali do země.
Jinými slovy – je jich málo, je to na nás. Něco se musí stát. Z toho, co jsem viděl, je mi na blití.
Když potom radní Richter před budovou magistrátu mluvil do televizních kamer, zopakoval tytéž argumenty, co na začátku – přesto, že řada z nich byla v rozpravě napadena, zpochybněna nebo přímo vyvrácena. Zopakoval i mou oblíbenou metaforu o veřejné dopravě. Takže aspoň něco.

Jan Tošovský
student dramaturgie
DAMU

07. 04.

Radar a dějiny

Jan Štern Přečteno 5067 krát

Diskuse o radaru odhaluje jednu notoricky známou pravdu. Lidé se obvykle nejsou schopni poučit z dějin. Podléhají totiž iluzi, že stávající poměry jsou tu navěky. Dnešní geopolitická realita, kdy ve světě dominují demokratické státy vedené USA, Rusko je v defenzívě a Čína je zatím zcela zaujatá svým ekonomickým vzestupem, se jeví jako velmi bezproblémová a pro nás bezpečná. Proč se tedy trápit něčím tak ošklivým, jako jsou zbraně, vojáci a vůbec obrana, když se přece není před čím bránit. Není však většího omylu, než se domnívat, že dnešní stabilita je věčná. Dějiny jsou jako tekuté písky, čas oponou trhne a vše je náhle jinak. Po desítkách let stability na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišla do té doby nejničivější první světová válka. A když si to lidstvo odbylo a jakž takž se z té katastrofy dostalo, přišla ještě ničivější druhá světová válka. Po ní jsme sice zažili období bez válek, ale pro nás bohužel ve smrtící imperiální náruči komunistického Sovětského svazu. Navíc po tu celou dobu zuřila studená válka, která se vyznačovala značným rizikem válečného konfliktu, který by patrně ukončil biologický život na naší planetě.

V roce 1989 se pro nás bez sebemenší oběti tento systém zhroutil a my jsme se konečně stali součástí civilizovaného demokratického světa, který garantuje naší bezpečnost a svobodu. Chce za to od nás v porovnání s nebezpečími, jimž je nutno čelit, takřka směšně malé úkoly. Například vynaložení zanedbatelného podílu národního důchodu na armádu. Dokonce jsme si mohli dovolit zrušit všeobecnou brannou povinnost s tím, že dosavadní armádu v budoucnu nahradí profesionální armáda, jejíž budování ovšem úspěšně sabotujeme. Podíl národního důchodu, který věnujeme na obranu, je v NATO jeden z nejmenších.

Nyní přišly Spojené státy s přáním umístit na naše území radar, který slouží jak jejich, tak i naší bezpečnosti. Jde o zachycení eventuálních balistických raket odpálených z území „darebáckých“ států (Irán, Severní Korea) a letících na nás nebo na území Spojených států s cílem jejich následného zneškodnění. Radar je obrannou zbraní. Není to žádná raketa namířená na jiné území, naopak je to zařízení, které má takovou hrozbu eliminovat. A tu přišla chytrá česká hlava s tím, že nás se vlastně ty rakety netýkají, protože by letěly hlavně na Ameriku. A co nám je po ní, že. To je jejich věc, ať si s tím poradí, jak umí, a hlavně ať nás do toho nezatahují. Pan Zaorálek z ČSSD v televizní debatě řekl, že ani takové nebezpečí nehrozí, tak proč něco takového stavět. Jedním dechem pak dodal, že by takový radar byl v případném konfliktu cílem prvního útoku. Tak hrozí nám nebezpečí nebo nehrozí? Proč by potom na radar někdo útočil? Měl by si to pan Zaorálek a s ním ostatní odpůrci nějak ujednotit.

Chytré antiradarové hlavy přišly také s tím, že by protiraketový systém měl být součástí NATO, protože Spojené státy jsou asi nějak vadné a dohoda jenom s nimi je nepřijatelná. Tak se jim vyšlo vstříc a na Bukurešťském summitu NATO bylo rozhodnuto, že systém je považován za součást obranného systému NATO. Jenže chytré hlavy řekly, že je to málo, protože ony myslely, že smlouvu o radaru podepíšou všechny státy NATO a navíc je nutné systém začlenit pod řídící struktury NATO. I kdyby se tyhle nesmysly splnily, nepochybuji o tom, že chytré hlavy přijdou s dalšími podmínkami, protože to takhle vlastně nemyslely. Mám pocit, že si jen takto lacině hrají na rozhodné zastánce jakési naší absolutní suverenity, jako kdybychom snad disponovali zbrojním arzenálem jaderné velmoci.

Co asi tak řeknou Spojené státy, až náš parlament dohodu o radaru neschválí, protože se nehodláme podílet na obraně jejich i svého území před raketovým útokem. Já to nevím, ale rozhodně vím, co bych na jejich místě řekl já: když nechcete nést ani toto minimální břemeno, tak my budeme muset zvažovat, zda nám takový podařený spojenec stojí za to, aby pro něj nasazovali životy naši vojáci. Jestli někdo opravdu chrání naše území před eventuální vojenskou hrozbou, pak je to vojenská síla Spojených států. Někdo by mohl namítnout, že nás chrání NATO. To je pravda, ovšem nutno dodat, že vojenská síla NATO je v podstatě garantována hlavně vojenskou kapacitou Spojených států. Z hlediska politického je NATO skutečně společenstvím demokratických států sdružených v obranném spolku. Z hlediska vojenského je NATO založeno na síle USA. Bez vojenské síly USA by NATO bylo Rusům nebo Číně pro legraci.

Lidem se hnusí násilí, děsí se zbraní a vojáků, ať jsou odkudkoliv. Nerozlišují vojáky americké nebo ruské, spojence nebo nepřítele. Je to pro ně všechno jedna vojenská verbež. Podléhají iluzi, že nejlepším řešením je, když žádní vojáci ani zbraně nebudou. Protože potom nebudou ani války, ani ozbrojené konflikty a násilí. Bohužel není většího a tragičtějšího omylu. Tento pacifismus byl u zrodu největší katastrofy v dějinách světa, druhé světové války. Vztahy mezi státy jsou odjakživa založeny na síle, na principu odstrašování, vědecky řečeno na rovnováze moci. Stát, který podlehne pacifistické iluzi, následně nemá v takovém uspořádání světa velkou perspektivu. My jsme malý stát prakticky bez armády a naše bezpečnost je tedy garantována především smluvně a nikoliv vlastními silami. Máme to obrovské štěstí, že jsme členy nejsilnější vojenské aliance, která sdružuje demokratické státy západní civilizace. Jestliže pak od nás náš klíčový spojenec chce relativně drobnou službu, pak bychom neměli váhat nebo si na tom dokonce něco lacině dokazovat. Nebo špatně dopadneme.

04. 04.

Co mohu udělat pro Tibet?

Jan Štern Přečteno 5573 krát

Ano, tak takovou otázku si kladu poté, co mě do nepříčetnosti rozzuřila brutalita a necivilizovanost komunistické Číny při nedávném zásahu proti odbojným Tibeťanům. Jak dobře známe ty jejich móresy a finty, vyhnat novináře a další eventuální svědky, pak to tam zmasakrovat a po létech, až se na to zapomene, se tvářit, že se nic nestalo, že jsou tam všichni pěkně po čínsku spokojení. Co tedy mohu udělat pro to, abych Čínu donutil chovat se slušně? Podle všeho nic, protože více než miliardu indoktrinovaných Číňanů těžko dojmu, ať bych udělal cokoliv. Naše vláda mi zase vysvětlí, že Čína je důležitý obchodní partner a že jí není radno dráždit, ostatně při každém jednání otázku lidských práv naši představitelé prý zmiňují. Jak legrační. Jenže já nehodlám doma tiše a bezmocně zuřit a mohu snad udělat něco alespoň pro sebe, abych neměl pocit, že se na tom jakkoliv podílím nebo to toleruji. Inspirací mi jsou lidé bojující proti lovu zvířat kvůli kožešinám: prostě si kožichy nekupují a nenosí je. Je to jednoduchá aritmetika, když nebude poptávka po kožichách, tak nebude proč zvířata lovit. A tak jsem si stanovil následující „čínské“ úkoly a to do doby, než uzná Čína kulturní a národní autonomii Tibetu, než si sedne za jednací stůl s Dalajlámou a než začne v Tibetu dodržovat obecně uznávaná práva menšin a lidská práva jako taková.

1. Nekoupím si čínský výrobek. Často asi nezjistím, že jde o čínský výrobek, protože to bude výrobek renomované firmy, který byl v Číně vyroben. Dobře, minimálně se ale podívám na podšívku nebo do papírů, a jestli tam bude Made in China, sbohem. Osobně absolutně nesdílím obavy politiků z toho, jak by nás spory s Čínou poškodily, jaké nedozírné ekonomické následky by to mělo. Pro firmy, které těží z totálně levné, protože absolutně vykořisťované čínské pracovní síly, to asi může být pohroma. Nikoliv však pro mě, já si ten luxus nekoupit čínské levnější zboží rád dopřeji. Nakonec je otázka, kdo koho potřebuje víc, Čína vyspělý svět nebo naopak? Podle mě je to jednoznačně Čína, která nutně potřebuje vyspělý svět. Kdyby totiž vyspělý svět nekupoval čínské výrobky, tak by rázem bylo po čínském ekonomickém zázraku.

2. Nepojedu do Číny. Co bych tam také dělal, koukal na památky a dělal, že nevím, že v té samé zemi o kus dál provádí kulturní a etnickou genocidu? Pěkně děkuji.

3. Nebudu se dívat a ani jinak sledovat olympijské hry. Opravdu mě totiž nebaví koukat se na sportovce, kteří jako otroci přistoupí na to, že, jestli ceknou o Tibetu, tak jedou domů. A tak mimo jiné vzorně odstartují maratón přímo z náměstí Tchien-an-men, kde byly v roce 1989 zmasakrovány tisíce studentů požadující svobodu. Cožpak neví, že posel od Marathonu přiběhl zvěstovat zprávu o tom, že se athénská polis svobodných občanů právě ubránila smrtící hrozbě despotické Persie? Čili že maratón je běh oznamující vítězství svobody. Z toho by mi bylo doslova nevolno.

4. Každého Číňana, s nímž budu mít z nějakého důvodu co do činění, se nejprve zeptám na Tibet. A jestli mi bez ohledu na argumenty bude recitovat tu jejich propagandu, tak sbohem. Nemáme si co říct.

5. Nebudu volit politické strany, jejichž představitelé říkají, že Tibet je integrální součástí Číny, a tak si tam Čína může dělat, co chce. To jsou vadní lidé, kteří jsou latentním nebezpečím pro naši demokracii.

6. Budu tiše doufat, že podobný „čínský“ nápad bude mít víc lidí. Jak se zpívá v oné písničce, když nás půjdou milióny, všichni proti (čínskému) větru, tak se snad i něco změní. Ale to je opravdu jenom naděje, která vždycky umírá poslední.

Archiv článků: duben 2008

Praha nejen stověžatá, ale i nekulturní?

Radar a dějiny

Co mohu udělat pro Tibet?

Blogeři abecedně