Jan Štern

06. 09.

Revolta na pravici

Jan Štern Přečteno 6718 krát

Proti zvýšení DPH o jedno procento se zvedla vlna nevole nejen v levicovém táboře, ale překvapivě i v ODS. U levice jde o celkem konzistentní postoj plynoucí z principiálního hájení zájmů nepodnikatelských vrstev, které jsou jakýmkoliv zvýšením DPH postiženy. A to proto, že jde o daň ze spotřeby. DPH svojí podstatou je daní, která pro podnikatele je pouze administrativním problémem, ale nikterak nezatěžuje jejich rozpočet. DPH, které zaplatí na vstupu při nákupu výrobků a materiálů pro svojí výrobu a podnikání, dostanou zpět na výstupu při prodeji svých výrobků a služeb. Spotřebitel, který je na konci celého ekonomického řetězce a nemá nic na prodej, zaplatí DPH ze svojí kapsy. Z hlediska ekonomické teorie i z hlediska národohospodářské strategie se vždy hledá určitá balance (rovnováha) mezi výší sazby DPH jako daně ze spotřeby a mezi daní ze zisku (právnických osob) jako daně z produkce. Je celkem evidentní, že na zatímco výše DPH má určitý vliv na výši spotřeby (DPH přímo ovlivňuje výši cen spotřebního zboží), tak výše daně ze zisku ovlivňuje celkový objem výroby a zejména pak její růst či stagnaci. To je ekonomická abeceda, kterou nepochybně bouřící se poslanci ODS znají nebo by měli znát. Z tohoto hlediska není úplně jasné, o co jim jde. Kdyby vláda chtěla navýšit daň ze zisku, pak by se nebylo čemu divit, pokud by to rozhořčení pravicoví poslanci i za cenu svržení vlády odmítali. Ovšem případ s DPH je přece zcela něco jiného. Chystané navýšení se téměř jistě nijak nepromítne do objemu výroby. Vzhledem k tomu, že 80% produkce vyvážíme, tak o osudu naší ekonomiky rozhoduje to, jak si vedeme na zahraničních trzích. Domácí poptávka ovlivňuje zhruba 20% naší výroby, takže jednoprocentní zvýšení DPH bude mít na naší ekonomiku vliv někde na úrovni statistické chyby.

Výkřiky rebelujících poslanců, že jakékoliv zvýšení daní je proti principům pravicové politiky, svědčí o jejich malé znalosti toho, co takovou politikou skutečně má být. Vždyť nad jakýmkoliv zvýšením sazby DPH musí srdce kovaného konzervativního politika jenom plesat, protože jde o zdanění spotřeby. Principiální bojová linie nevede jen na úrovni daní jako takových, ale i na tom, nakolik společnost podporuje spotřebu a nakolik výrobu. Proč zmínění poslanci kupříkladu nežádají snížení daně ze zisku jako legitimní kompenzace zvýšení DPH. Tím by se hranice mezi spotřebou a výrobou posunula ve prospěch výroby, což by nepochybně mělo povzbuzující vliv na naší ekonomiku, a daně by v celkovém součtu zůstaly stejné.

Navíc útoky na zvýšení daní ze spotřeby (DPH) za účelem vyřešení zadlužení veřejných financí je i z hlediska pravicové koncepce mimo mísu. Z tohoto hlediska a vůbec i z hlediska čistě selského rozumu je namístě hledat zdroje pro snižování zadlužení, jsem-li na straně úspor na hraně. Na vývoji ekonomiky v celém světě vidíme jasně, jakým hazardem se zadlužování stalo. V tomto ohledu mají Nečas s Kalouskem pravdu a ze svého pravicového pojetí (i když s tím jako levicový liberál nemusím souhlasit) jednají rozumně.

Takto to vypadá, že DPH se stala pouhou záminkou pro mocenský boj rozehrávaný podle Hradních karet o budoucí politický vývoj uvnitř ODS. President Klaus využívá v poslední době každou příležitost ke konfrontaci s premiérem (a hlavně předsedou ODS) Nečasem. Církevní restituce (v tomto případě celkem rozumně), policejní president Lessy a nyní horká kauza DPH hrozící snad i pádem vlády. V těchto konfrontacích se vůči Nečasovi Klaus profiluje jako racionální, koncepčně pevný a silný pravicový vůdce s jasným programem. Blíží se krajské volby, které nevypadají na úspěch ODS. Ba právě naopak, výsledky preferencí provedené v prvních čtyřech krajích dávají ODS vždy na třetí místo za ČSSD a KSČM. To vypadá téměř na volební debakl. Navíc blíží se konec presidentského mandátu a Klaus nepochybně hledá své místo v budoucí politice. A kde jinde než v čele ODS by ho měl asi hledat. Do souboje s Nečasem půjde jako vyprofilovaný ideově silný protivník, vůči němuž Nečas nebude mít (zejména pokud prohraje krajské volby) šanci.

Komentátor MFDnes Karel Steigerwald dnes píše, že by rebelující poslanci měli znát i krok B, tedy co bude, když padne vláda. Je překvapivé, že pravicový list, který by se měl více než jiná média orientovat v zákulisních hrách na pravici, tedy zejména v ODS, je v této věci slepý. Když člověk poslouchá ekonomicko filosofické výklady některých poslanců (mým oblíbencem je poslanec Tomáš Úlehla), kteří papouškují naučené floskule a jejichž kompetence v této oblasti je téměř nulová, pak je jasné, že to diriguje někdo jiný. Vládu velice dovedně nepokládá nikdo jiný, než sám president Klaus. Čili rebelující poslanci nejen, že znají krok B (odpověď Karlovi Stegerwaldovi), ale krok B je vlastním důvodem kroku A.

01. 09.

Nezpochybňujme kvůli zpackaným církevním restitucím restituce jako takové

Jan Štern Přečteno 6984 krát

Restituce církevního majetku oprávněně vyvolaly pěkný rozruch a otevřely tak základní otázky restitucí jako takových. Filosofie restitucí z první poloviny 90.let, která se táhla všemi zákony, byla založena na několika hlavních principech.

Za prvé restituce byly omezeny jen na vyvlastnění majetku v období po únoru 1948. Vycházelo se z jednoduchého principu, že nedemokratický a nelegitimní komunistický režim neměl právo zabavovat a vyvlastňovat soukromý majetek. Hranice únor 1948 je hranicí nedemokratičnosti a nelegitimnosti režimu, který tudíž neměl právo na majetek jakkoliv sahat. V žádném případě nebylo důvodem obava z Němců a z jejich nároků, protože odsun a zabavení jejich majetku bylo proveden v rámci demokratického režimu. Nepřímo se ovšem současně říkalo, že demokratický režim první republiky i republiky z let 1945-1948 toto právo měl. Ostatně za první republiky i v období let 45-48 se vyvlastňovalo řádově ve srovnatelném objemu jako za komunistů. Pozemková reforma ve 20. letech minulého století zabavila šlechtě a církvi možná víc půdy a lesů než komunisté v 50.letech. Jenže kardinální rozdíl byl v tom, že stát zabavenou půdu přerozdělil mezi rolníky, kteří na ní v pachtu (nájmu) stejně hospodařili. Uplatnilo se tak heslo Francouzské revoluce, že půda patří těm, kdo na ní skutečně pracují. Francouzská republika tehdy odmítla feudální a církevní vlastnictví půdy jako parazitní a zabavila a posléze rozdělila půdu mezi rolníky, kteří se stali páteří nově vzniklé republiky. Ani po návratu monarchie se režim neodvážil rolníkům na získanou půdu sáhnout. Na rozdíl od našich komunistů, kteří v rámci násilné kolektivizace totálně zlikvidovali rolnický stav.

Za druhé restituce se týkaly majetku prokazatelně dohledatelného a doložitelného. Restituovalo se hlavně na základě pozemkových knih, které byly téměř absolutně spolehlivým podkladem pro doložení vlastnických práv. Nakonec restituce na základě speciálního zákona byly tou nejrychlejší cestou, jak napravit minulé příkoří, protože po vstupu do EU by se stejně oprávněné osoby, jimž nebo jejich přímým předkům byl protiprávně zabaven majetek, domohly majetku soudní cestou. Takto jsme namísto tisíců soudních sporů, které by zahltily náš soudní systém, měli procedurálně velmi efektivní cestu, jak minulé křivdy vypořádat.

Pokud jde o politický spor, který provázel přijetí restitučních zákonů, pak situace byla celkem přehledná. Čalfova vláda, v níž dominoval právní positivismus Pavla Rychetského a Klausův monetaristicko ekonomický pragmatismus, nebyla restitucím nakloněna. Do parlamentu vláda přicházela s návrhy zákonů, které jen restituci předstíraly, ale ve skutečnosti by definitivně pohřbily možnost okradených osob domoci se svého majetku. Proto se radikální většina Federálního shromáždění vzbouřila (v české části do ní patřili lidovci a poslanci, kteří posléze vstoupili do ODS, OH nebo ODA) a její zástupci sepsali vlastní verzi restitučních zákonů, které ignorovaly vládu a její stanoviska. Vláda se pak musela smířit s tím, že proti její vůli Federální shromáždění vypracovalo a schválilo restituční zákony, které se staly základním pilířem nápravy minulých křivd. (Podobný proces se odehrával v případě lustračního zákona a zákona o transformaci družstev). Parlament v té době fungoval jako skutečné centrum zákonodárné moci ve státě, což bylo dáno tím, že mezi poslanci dominovaly osobnosti vynesené nahoru revolučním procesem v rámci Občanského fóra. Dnes, kdy poslanci jen otrocky čekají, co jim přinese vláda a šéfové partají, aby to lokajským způsobem odmávli, si parlament může o takové suverenitě jenom nechat zdát.

Restituce měly nejen morální, ale i obrovský ekonomický a společenský význam. Vrácený majetek vedl k nebývale rychlému rozkvětu. Doslova před očima se proměňovaly tváře měst a obcí, když se konečně konkrétní majitel začal starat o domy, vilky, drobné živnosti a půdu. Tomáš Ježek tehdy pravil, že restituce byly nejlepším způsobem privatizace. S tím naprosto souhlasím. Naopak byla to privatizace, která ve většině případů převedla majetek vekslácko bolševickým strukturám, které jediné v té době disponovaly financemi a kontakty. Zatímco restituce přivedla majetek zpět do rukou původních majitelů nebo jejich dědiců, což mělo i morální rozměr, tak privatizace byla od začátku založená na nemorálním principu nerovných podmínek: většina společnosti absolutně nemohla v procesu privatizace konkurovat starým strukturám, estébákům a vekslákům, takže tato „elita“ se zmocnila většiny privatizovaného majetku. To je také hlavním neštěstím celé transformace, které pokřivuje a demoluje náš dnešní demokratický pořádek.

Co se týče církevní restituce, tak jejich problematiku ve svém blogu přesně a přehledně nastínil Lubomír Zaorálek. Podle něj vlastnictví církve za Rakouska Uherska i za První republiky bylo omezené, církev nemohla s majetkem libovolně nakládat, zejména ne ho prodat nebo předat třetí osobě. Toto blokoval stát, který takový převod musel schválit. To je nekonečně velký rozdíl od toho, co chtějí dnešní poslanci vládní koalice: předat církvi majetek k absolutnímu nakládání, tedy i prodeji třetí osobě. Není divu, že sociální demokraté křičí, že se tu vlastně chystá obří tunel na majetek. Církev navíc není jedna instituce, ale je rozdělena na jednotlivá biskupství a řády, které budou moci libovolně nakládat s nabytým majetkem. Chybí tu minimální garance centrální kontroly.

Pak je tu problém s finanční kompenzací za majetek, který nemohla církev užívat nebo který už nelze vrátit. Tyto kompenzace se dávají v dnešních tržních cenách. Zde dochází k nerovnosti osob před zákonem (což je porušení ústavy), protože oprávněné osoby podle restitučních zákonů z 90.let neměly na kompenzaci za nemožnost užívání majetku vůbec nárok. Jediná kompenzace, na kterou měly nárok, byla za majetek, který nebylo možné vrátit, a to v cenách z doby, kdy byl majetek zabaven, což byl zlomek skutečné tržní ceny.

Dále je tu problém s 260 tis. hektarů půdy, která byla vyvlastněna zákonem v parlamentu v roce 1947, ale provedeno to bylo po únoru 1948. Církev (a vláda) tvrdí, že to spadá do období po únoru 1948, a tedy vztahuje se na to restituční princip uplatněný začátkem 90.let, sociální demokraté a oponenti církevní restituce tvrdí, že toto vyvlastnění je v pořádku, protože naopak spadá do období před rokem 1948. Toto je beznadějný právnický spor, který nikdo a nikdy nerozetne. Co se však přihodí s absolutní jistotou, je, že pokud parlament zákonem tento majetek vrátí, stane se to jasným a relevantním argumentem pro vracení majetku z období před rokem 1948. A to je katastrofa.

Proč nás vůbec vláda a koalice tahá do takového maléru? Proč do zákona o restituci církevního majetku nedá vláda blokaci tohoto majetku státem co se prodeje třetí osobě týče? Vždyť to je jedna větička v zákoně. Proč tam za každou cenu vláda cpe problematický majetek vyvlastněný zákonem z roku 1947? Je snad za tím tak silná potřeba církvi vynahradit minulé křivdy? O tom velice pochybuji. Daleko spíš jsou za tím dohody o prodeji konkrétních majetků, až restituce projde, dnes už zformovaným osobám a skupinám za pakatel a z toho plynoucí obrovské provize politikům.

Archiv článků: září 2012

Revolta na pravici

Nezpochybňujme kvůli zpackaným církevním restitucím restituce jako takové

Blogeři abecedně