Jan Štern

14. 04.

ÚSTR je pamětí zločinů totality

Jan Štern Přečteno 8108 krát

Ústav pro studium totalitních režimů má už ve svém názvu stanoveném v ustavujícím zákoně definován přesně nejen předmět bádání, ale i jeho způsob. Má zkoumat a popisovat totalitní systém, který tady v minulosti panoval, všechny jeho prvky, atributy a fenomény. Jak vyplývá ze zadání předmětu bádání – totalitní režim, tak charakter a vlastnosti předmětu bádání jsou dané: jde o totalitu. Totalita tady dle ustavujícího zákona o ÚSTR byla, to je nezpochybnitelný fakt, základní kánon fungování ústavu. Je to podobné jako např. s muzeem holocaustu v Izraeli, které má podobně jednoznačné zadání shromažďovat veškerá fakta o holocaustu, jeho příčinách a systému jeho fungování. Jak ÚSTR, tak i muzeum holocaustu nejsou vědecké instituce v pravém slova smyslu. Jsou to účelové instituce, jejichž posláním je uchovat, střežit a garantovat památku na strašlivou minulost proti eventuelní ztrátě historické paměti nebo proti zlovolnému zpochybňování spáchaných zločinů. V muzeu holocaustu by asi těžko šlo vést objektivní vědecké bádání třeba o tom, zda fašismus byla totalita nebo ne, zdali měl netotalitní fáze nebo prvky (kde by v rámci objektivity Židé i Hitler dostali stejný prostor k vyjádření), což jsou možná legitimní vědecké otázky, které by ovšem v rámci muzea holocaustu byly lidsky zcela nepřijatelné. Stejně tak od ÚSTR nikdo neočekával a zákon to stanoví poměrně jasně, že se tam povede bádání také o pozitivních věcech, které se za komunistické totality povedly, nebo že se tam bude mapovat také všední život obyčejných občanů nezatížený tlakem totalitního systému (jak kupříkladu požaduje radní ÚSTR za ČSSD Lukáš Jelínek).

Požadavky vědců typu Matěje Spurného a dalších, aby se v ÚSTR objektivně seriosně vědecky pracovalo, jsou určitým nepochopením úlohy tohoto ústavu. Vědecky lze bádat v desítkách jiných institucí, kde k tomu mají vědci veškeré podmínky. ÚSTR svým určením není klasická vědecká instituce, je to paměť zločinů totality zřízená k tomu, aby byla hrází proti zapomenutí nebo v horším případě proti zločinné manipulaci s komunistickou historií ve smyslu pozitiv a krás tehdejšího všedního života. Pokud nějaký historik chce svobodně bádat o tom, zda totalitní komunistický systém byl či nebyl totalitou, nebo v kterých obdobích byl totalitou a v kterých pouhou osvícenou diktaturou, tak by se měl obrátit na jiné opravdu vědecké pracoviště. ÚSTR tady od toho není, protože jeho vymezení je od začátku dané: má zkoumat zločinnou podstatu totalitních režimů. Stejně tak je mylná snaha činovníků ČSSD ÚSTR nějak na klasickou vědeckou instituci předělat. ÚSTR nejde předělat, je to památník, ten lze jedině zbourat. Pokud má někdo s ÚSTR jako s památníkem zločinů komunismu problém, tak ať to otevřeně veřejně přizná a ať se snaží v otevřeném politickém boji takovou věc prosadit s příslušnými politickými následky. To, co se děje, je vlastně skrytá likvidace ÚSTR namířená proti smyslu jeho zákonem daného zadání.

Samostatnou kapitolou je digitalizace. Od některých pracovníků ÚSTR vím, že digitalizace archívů STB je noční můrou agentů STB, jejichž spisy byly po listopadu 1989 skartovány. Veřejnost dnes už neví, že skartovány byly tzv. živé svazky, tedy svazky agentů, kteří v té době s STB aktivně spolupracovali. Uchovaly se tudíž ty méně zajímavé svazky agentů, s nimiž STB spolupráci ukončila. Živí agenti tak unikli, respektive dnes nevíme, jak konkrétně s STB spolupracovali. Víme z registrů svazků STB, že spolupracovali, ale nevíme konkrétně jak. Proč by je měla děsit digitalizace? Protože činnost agentů STB byla evidována nejen v jejich osobních svazcích (které byly zničeny), ale i ve svazcích jejich obětí, tedy těch, na které donášeli a které udávali. Pokud budou digitalizovány všechny svazky STB, tak se prostřednictvím svazků sledovaných lidí dozvíme, kdo je udával a co konkrétně na ně donášel. A to jednoduše zadáním krycího jména agenta do počítače a počítač nám vyjede, kde všude se nám krycí jméno agenta vyskytuje. Toto je nemožné v rámci písemné podoby svazků, protože to jde o obrovské množství písemností. Na počítači to bude hračka. Tak se dozvíme, jak konkrétně pracovali pro STB ti nejzajímavější (protože to byli ti nejaktuálnější) agenti. Badatel ÚSTR Radek Schovánek v rozhovoru pro TYDEN.CZ vyjádřil obavu, že puč v ÚSTR byl proveden právě kvůli tomu, aby zastavil digitalizaci archívů STB, tedy jeho převod na počítač. Předsedkyně Rady Petruška Šustrová to popírá, tvrdí, že digitalizace bude pokračovat, tak uvidíme.

Jinak představitelé ČSSD v Radě předvedli klasickou českou politickou aroganci, kdy do čela prestižní a důležité instituce dají člověka s nulovou minulostí a nulovými výsledky, tedy typickou neosobnost, která nebude mít problém zrichtovat osobnosti a odborníky jí podřízené. Paní Foglová, o níž jsem za celou dobu, co se pohybuji v problematice komunistické minulosti, neslyšel ani slovo, hned poté, co byla postavená do čela ústavu, prohlásila, že udělá personální změny v nejvyšším vedení této instituce. Tato paní nebude mít problém propustit stávajícího náměstka ředitele PhDr. Eduarda Stehlíka, jednu z nejdůležitějších osobností v oblasti bádání v naší komunistické minulosti, stejně tak s ní nepohne resignace většiny lidí z vědecké rady ÚSTR v čele s prof. Michaelem Krausem. Skutečná osobnost má totiž za sebou výraznou minulost, které je odpovědná a zavázána, a tudíž se chová a jedná v mezích daných touto minulostí a není tzv. všeho schopná. Proto také požadujeme do čela důležitých institucí osobnosti, protože jedině ty nám garantují solidní jednání a výsledky. Neosobnosti se nasazují tam, kde je zapotřebí zatočit s osobnostmi, což je tento případ.

Závěrem bych chtěl říct, že jako vedoucí projektu Ztracená duše národa, v němž jsme vytvořili sedmidílný dokumentární cyklus popisující zločiny komunistického režimu s konkrétními oběťmi a v jehož rámci jsme natočili rozhovory s třemi stovkami politických vězňů, mám určité povědomí o tom, co cítí (dnes už ve většině případů co cítili) političtí vězni, jak vnímali svojí pozici ve společnosti. Jejich dominantním pocitem byla hořkost, protože měli v drtivé většině pocit, že jim společnost nevyjádřila v dostatečné míře vděk a respekt za jejich postoje a utrpení. Představa, že by se političtí vězni měli dožít toho, že se v Ústavu pro studium totalitních režimů bude „svobodně“ bádat o tom, zda komunistický režim byl totalitní nebo nikoliv a výstupem bádání by měly být poznatky o tom, že všední život za totality byl docela fajn, tak to bych jim opravdu nepřál.

07. 04.

Podnikatelský stát: vize pro Českou republiku

Jan Štern Přečteno 8506 krát

V globalizovaném světě se mění role národního státu, zejména u menších zemí. Běžní občané vstupují na pracovní trh v podmínkách, které v nesrovnatelně větší míře než doposud ovlivňují nadstátní koncerny, finanční trhy a nadnárodní instituce. Národní státy ztrácejí vliv na podmínky a možnosti, s nimiž se občan musí ve svém boji o osobní úspěch vyrovnat. Existuje však inspirace, kudy z toho v takových zemích, jako je ČR, ven.

Dosavadní politické koncepty se opírají o národní stát, respektive pracují s tradičními prostředky. Tomu odpovídají pravolevé politické koncepty. Pravicový koncept je založen na liberálním pojetí minimálního státu, jehož hlavním úkolem je nastavovat pravidla, vynucovat jejich plnění a zajišťovat podmínky pro rozvoj podnikání. Levicový koncept je založen na přerozdělování společenského bohatství za účelem zmírnění rozdílů mezi lidmi. Tyto koncepty jsou však v globalizovaném světě málo účinné.

Obrazně by se dalo říci, že cesta k prosperitě a úspěchu nevede ani doprava, ani doleva, nýbrž dopředu. Dopředu znamená, že stát by neměl jen volit určitý poměr mezi přerozdělováním peněz a vymáháním pravidel. Musí poskytovat ještě další podmínky vedoucí k úspěchu. Jaké to jsou?

Pět kapitalismů

Jak se lze dočíst v loňské knize amerického analytika globálních trendů Davida Rothkopfa nazvané Power, Inc.: The Epic Rivalry Between Big Business and Government and the Reckoning That Lies Ahead, funguje v současnosti pět hlavních společenských systémů, neboli systémů určených k utváření rovnováhy mezi veřejnou a soukromou sférou. Jejich společným prvkem je kapitalismus, ale jinak každý má své pojetí vztahu mezi veřejnou a soukromou sférou.

Prvním je Americký kapitalismus charakterizovaný iniciativou, podnikáním, osobní odpovědností, kdy stát pouze garantuje co nejlepší podmínky pro svobodné podnikání. Druhým systémem je kapitalismus čínského typu, který kromě Číny reprezentuje například Vietnam. Čínská ekonomika je momentálně nejdynamičtější na světě. Kombinuje divoké podnikatelské praktiky a státem ovládané ekonomické části (největší podniky). Spojuje dravost kapitalismu a direktivnost autoritářského režimu. Úspěšné odděluje politiku od ekonomiky. Čína je důkazem toho, že kapitalismus nepotřebuje demokracii.
Třetím systémem je demokratický rozvojový kapitalismus, který se ujal v Indii či v Brazílii. Na rozdíl od Číny v těchto zemích vládne systém parlamentní demokracie, i když více či méně formální, v zásadě ovšem funguje rovnováha mezi privátní a veřejnou sférou. Vlády sice často jsou sociálně populistické, ale významně se orientují i na technický vývoj. Jde o přijatelný mix aktivistické vlády a respektu pro moc trhu.
Čtvrtý systém lze formulovat jako německo-francouzsko-skandinávský eurokapitalismus. Na rozdíl od amerického klade velký důraz na sociální stát a větší roli státu v ekonomice (hlavně technický rozvoj, shánění míst pro nezaměstnané, vzdělávací programy). Je v něm daleko menší míra nerovnosti, která, byť stojí značné prostředky, vede k větší sociální mobilitě obyvatelstva, a ta je zase zdrojem růstu ekonomiky.
A konečně pátým kapitalismem je takzvaný podnikatelský stát – tady se dají jmenovat Izrael, Singapur, Spojené arabské emiráty, částečně Litva nebo Chile. Za svůj cíl si bere zejména rozvoj inovací, modernizaci výroby a maximální rozvoj kvalifikace a kvality pracovních sil. Funguje nikoliv na principu plnění administrativních předpisů jako tradiční stát, nýbrž na podnikatelském principu založeném na vztahu mezi příjmem a výsledkem práce. Izrael je kombinací sociálního státu s inovační kulturou (má největší počet inovací na hlavu, v oblasti IT dokonce přitáhl investice na hlavu třicetkrát větší než činí evropský průměr). Arabské emiráty nejsou - slovy jednoho ekonoma - „stát, to je rizikový kapitálový fond“. Pouze čtvrtina příjmů Emirátů pochází z prodeje ropy, zbytek obstarávají stavebnictví, strojírenství či IT technologie.

Izraeli nezbylo nic jiného

Česká republika náleží do sféry německo-francouzsko-skandinávského eurokapitalismu. Měla by se však inspirovat progresivními prvky podnikatelského státu. Podnikatelské státy dokazují, že být malý neznamená být upozaděný. Tyto státy jsou dravé, agresivní, bojovné a znalé. Ačkoliv byly vystaveny značným problémům ze strany svého okolí, tak právě proto vyvinuly procesy a instituce, jimiž ovlivnily mezinárodní obchod a finanční komunity, přitáhly technologie a kvalifikované mladé pracovní síly. Jak David Rothkopf píše ve své knize, osvojily si postupy úspěšných nadnárodních firem: ať už se to týká získávání špičkových manažerů a osobností do vládních služeb, implementace strategického plánování, přitáhnutí atraktivních investorů nebo vůle k inovacím.

Dva ze tří hlavních podnikatelských států - Singapur, Spojené arabské emiráty - nejsou liberálními demokraciemi v západním slova smyslu. Dalším znakem je, že jsou relativně velmi malé. Čili státní paternalismus kombinovaný s malou velikostí umožňuje jejich vládcům uzpůsobovat „firemní“ chování státu. Ovšem Stát Izrael je liberální demokracií. Obrovský tlak nepřátelského okolí jej nutí k opatřením typu podnikatelského státu. Česká republice je sice vzata pod křídly liberálně demokratického kapitalismu EU, nicméně nutnost obstát v nelítostné globální konkurenci může být chápána, bude-li vůle, coby analogie k tlakům, které zažívají jmenované podnikatelské státy.

Podnikatelský stát přitom neznamená, že se zapomene na ostatní povinnosti. Naopak vymáhání vlády zákona a zajištění sociálních pilířů jsou nedílnou součástí. Jde o to, že část státu se přetvoří do funkční podoby agentur sloužících zadaným cílům. Podnikatelský stát musí aktivně přistupovat k rozvoji inovací, k podnikání v sofistikovaných odvětvích výroby s vysokou návratností investic a tudíž k maximální modernizaci průmyslu či služeb. Podniky národního rozsahu a podnikatelé na této úrovni vesměs nemají v globálním světě šanci konkurovat rozhodujícím, tedy nadnárodním hráčům na trhu. Přitom tyto gigantické společnosti často svírá organizační konzervatismus a nechuť k inovacím plynoucí z monopolní pozice. Být mrštný a inovativní, v tom leží šance pro menší hráče! - ovšem za předpokladu, že mohou získat podporu v podobě úvěrů, úvěrových garancí, vědecké a technické pomoci od státních institucí, na niž za dnešních obvyklých podmínek nemají šanci dosáhnout. Stejně tak i občan odkázaný výhradně na své možnosti je často objektivně neschopný sehnat práci nebo si zajistit příslušné vzdělání tak, aby obstál na trhu práce.

Takhle by to mohlo být

Pokusme se nyní formulovat, co by se mimo jiné muselo změnit v České republice, aby ta vykročila směrem k podnikatelskému státu. ČR by měla usilovat o přitáhnutí maximálně možného množství zahraničního kapitálu. V tomto směru máme tradici ve CzechInvestu, příspěvkové organizaci pro podporu konkurenceschopnosti, podnikání a investic. Vznikla 1. ledna 2004 a zprvu hrála důležitou roli při získávání zahraničních investic. Pravicové vlády z ideologických důvodů CzechInvest zdevastovaly. Je zapotřebí tuto instituci zrevitalizovat.
Dále by měla existovat agentura pro rozvoj konkurenceschopnosti. K dispozici musí mít adekvátní prostředky (cca 10 miliard Kč), které bude cíleně poskytovat na podporu soukromých investic do perspektivních technologií. Agentura by také měla koordinovat činnost škol a vědeckých pracovišť ve prospěch těchto inovačních projektů.
Úřady práce se dílem musí přeměnit na personální agentury, které budou s maximálním úsilím vyhledávat a získávat pracovní místa pro své klienty – nezaměstnané. Činnost zaměstnanců úřadů práce bude hodnocena a oceňována i podle délky doby, po níž dostanou své klienty zpět do zaměstnání.

Jmenované a navržené instituce přitom musí fungovat na jiném principu, než klasické státní úřady s nepružnými tabulkovými platy. Cíle by naplňovaly podobnou formou, jako kdyby se jednalo o podnikatelský záměr. Agentura CzechInvest musí být motivována získat maximální možné množství kapitálu a investic. Platy manažerů by měl záviset na objemu získaných investic. Stejně tak by výsledek práce agentury pro podporu konkurenceschopnosti byl měřen objemem inovačních projektů, které se podařilo rozjet.

Implementace podstatných prvků podnikatelského státu by v České republice nemohla zůstat bez vlivu na modernizaci a ekonomický růst. Ano, aplikace těchto postupů vyžaduje obrovskou sílu a vůli k překonání ideologických klišé a pohodlnosti elit. Najdeme v sobě takovou vůli?

Vyšlo v MFDnes, v příloze Kavárna

Archiv článků: duben 2013

ÚSTR je pamětí zločinů totality

Podnikatelský stát: vize pro Českou republiku

Blogeři abecedně