Jan Štern

23. 03.

Lesk celebrit je bídou postmoderního světa

Jan Štern Přečteno 4061 krát

Uctívání tzv. celebrit je neodmyslitelnou součástí dnešního světa. Je s podivem, jaké „osobnosti“ se stávají předmětem zájmu a obdivu. Klademe si tudíž otázku, jak je možné, že tak bezvýznamní jsou tak slavní.

Zbožňování celebrit je do jisté míry moderní formou uctívání idolů a bůžků jako symbolů nadpřirozených sil. Problematiku této moderní podoby idolatrie lze nastolit ze tří hledisek, které ústí v určité otázky. Z hlediska metafyzického: nahrazují celebrity Boha (viz termín zbožnění), v něhož už materialistická postmoderní společnost nedokáže věřit? Z hlediska sociologického: jde o krizi elit, které se nedokážou prosadit a místo nich nastupují pseudoelity v podobě bezcenných populárů? Z hlediska kulturního: vládne adolescentní pokleslá popkultura na úkor skutečné kultury založené na vědomí participace, sdílení, zodpovědnosti za společnost a péče o svět?

Nemyslím, že celebrity nahrazují Boha. Daleko spíš pro jednotlivého člověka reprezentují lidský rod jako takový. Člověk existuje nejen jako jednotlivec a společnost, ale i jako rod člověka, který ho přesahuje, je původem jeho vzniku i konečnou stanicí, je jeho universálním bytím i jednotlivou skutečností, matkou i hrobem. Rod dává jednotlivé existenci smysl, je zdrojem veškeré motivace, bohatství, chudoby, utrpení i bratrství. Je sice s podivem, že k tomu stát se v očích běžného člověka reprezentantem něčeho tak bytostně důležitého jako je lidský rod, stačí vystupovat často v prostředcích masové komunikace, ale jest tomu tak.

Podstatou celebrity je schopnost zaujmout většinu obyvatelstva. Masmédia pak jenom zobchodovávají tuto vlastnost. Masmédia jsou vůči obsahu imunní, neutrální, je jim v podstatě jedno, o čem informují, jedinou kvalitou a hodnotou je zájem publika. Jinými slovy celebrita je demokratický produkt, masmédia představují každodenní volební klání, jehož výsledkem je, kdo se na jevišti dostane, kdo zůstane a kdo se vytratí. Popularita sama je hodnotou, která vede k tomu, že celebrita vnímána jako zástupce lidského rodu. Kdo jiný by to měl být? Můžeme si soukromě myslet, že např. jeden ze tří objevitelů transistoru John Bardeen má větší zásluhy o lidský rod než Freddie Mercury, který by bez transistoru jako hvězda neexistoval (bez transistoru by nebylo moderního hudebního průmyslu). A přesto v roce 1991, kdy Freddie zemřel, ho po mnoho měsíců oplakávala celá planeta, zatímco když v témže roce zemřel vynálezce transistoru, téměř si toho nikdo nevšiml (na tento paradox kdysi upozornil astronom Jiří Grygar). V době hromadné komunikace o tom, kdo se dostane na samotný Olymp a je uctíván téměř jako Bůh, rozhoduje čtenost, sledovanost a poslechovost.

Žijeme v Heideggerovském Věku obrazu světa, tedy v době "planetárního technického imperialismu", v němž se pozice člověka stává ontologicky primární. Člověk se jako tvůrce technického světa dostává do centra dění, vše se děje pro něj, skrze něj a jím, neboli člověk se stává opravdovým subjektem světa. Není tedy divu, že idolatruje sám sebe, respektive sám pro sebe se stává bohem (s malým b). Běžný člověk rozhoduje denně televizním přepínačem o tom, kdo se stane celebritou (bohem s malým b), čímž se stává podílníkem na slávě celebrity a tím i pro sebe účastníkem na obecném dění. Nelze to vidět jinak než jako bytostné sebepotvrzení člověka ve světě, jakkoliv falešné a fetišistické se to zdá být. Falešnost a fetišizace je imanentní bytování jednotlivého člověka v obecné struktuře. Není jiného pouta vědomé přináležitosti běžného člověka k obecnému, k lidskému rodu než podílnictví na slávě celebrit formou pasivního přihlížení. Na aktivní účast na obecném, tedy na ekonomiku a politiku, běžný člověk postmoderního světa dávno resignoval. Tu si už dávno uzurpovaly globální korporace a kapitál, agilní menšiny, profesionální politici a marketingoví mágové.

Sláva celebrit je znak příslušnosti k obecnému, skrze slávu jsou celebrity vyzdviženy do postavení osobností podstatných pro lidský rod. To neznamená, že se nějak důležitým způsobem o lidský rod zasloužily. To tak může být, ale také nemusí. Nositel Nobelovy ceny za objev transistoru se nepochybně podstatně zasloužil o lidský rod, ale slávu mu to nepřineslo. Není postaven na piedestal boha (s malým b), i když by si to nepochybně zasloužil. Otázkou je, jakou hodnotu má sláva. Říká se, že sláva je polní tráva. Takovou hodnotu má sláva, hodnotu polní trávy, která zmizí při příchodu prvních mrazíků. Trvanlivost celebrit je prchavá.

Je nutné zde rozlišovat mezi slávou a významem. Sláva je prchavá, význam trvalý. Ne každý významný člověk je slavný (viz John Bardeen) a ne každý slavný je významný. Spíš naopak. Dá se dokonce mluvit o trendu, že množiny slavných a významných se s běžícím časem stále méně protínají. My bychom si přáli, aby významní byli rovněž slavní, nikoliv ve smyslu laciné popularity, ale jako ocenění jejich práce a přínosu pro společnost. Tak tomu v postmoderním světě není. Naopak patří k atributu významnosti být nenápadným a nedoceněným služebníkem. Významní přesto konají svou práci, protože odměnou je jim vnitřní uspokojení ze seberealizace, což je věc většině rozhodující o slávě téměř neznámá. Slavní jsou nikoliv nevýznamní, ale v pravém smyslu slova bezcenní (polní tráva). Tato bezcennost (polní trávovitost) je v symbolické nadsázce vlastností postmoderního světa. On se k ní také doslova hrdě hlásí prostřednictvím své filosofie, že vše má jen tu hodnotu, kterou mu udělí ten který subjektivní pohled. Odmítnutí objektivity jako nosného atributu skutečnosti se logicky promítlo do samotné struktury postmoderní společnosti a světa. Význam je výsostnou kategorií objektivity, odmítnutím objektivity rušíme i vědomí významu. Zbývá jen sláva, která je demokraticky a férově masmédii zajišťována.

Fakt, že lidé idolatrují většinou bezcenné populáry, vypovídá o povaze dnešního světa. Světa subjektivní svévole, světa bez kulturních kodexů, bez hierarchické struktury významů nutných k pochopení sebe i druhých, světa, který neví, kde je nahoře a dole, světa bez majáků a jistot, který slepě míří neznámo kam.

Psáno původně pro Revue Prostor

09. 03.

Říše zla je zpátky

Jan Štern Přečteno 7679 krát

V projevu na shromáždění Národní asociace evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval president Spojených států Ronald Reagan Sovětský svaz „Říší zla“. Prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Jeho předpověď se vyplnila, Sovětsky svaz nevydržel závody ve zbrojení, které proti němu rozjel právě Reagan, a pod tíhou obrovských výdajů a neschopného ekonomického systému se rozpadlo nejen jeho impérium, ale i samotný Sovětský svaz.

Nástupcem Sovětského svazu se stalo Rusko. V období Jelcinovy vlády zkoušelo západní model demokratického uspořádání a tržní ekonomiky. Tento model v ruských podmínkách totálně selhal. Zemi ovládli oligarchové zorganizovaní do zvláštních podnikatelských struktur vzešlých z divoké privatizace, které byly kombinací podnikatelských subjektů a gangsterských band. Vzniknul zde jakýsi systém střech (kryša), což byly gangy, které chránily všechny významné firmy. Firma, která neměla střechu, tedy kterou nechránil ozbrojený gang, neměla šanci a brzy byla pohlcena firmou, která ozbrojenou mocí disponovala. Státní moc se rozpadla a přešla fakticky do rukou oligarchů. Vláda zákona v podstatě neexistovala, stát nedokázal ochránit vlastnictví, lidská práva, ani elementární bezpečnost, namísto vlády zákona nastoupilo právo silnějšího reprezentované právě systémem kryš. Obyčejný člověk nechráněný vlastním gangem byl vystaven zvůli a násilí, před nímž mu státní moc neposkytovala žádnou ochranu.

Za této situace přišel president Putin s koncepcí silného autoritářského státu, který mocensky potlačil vládu oligarchů, a buďto zlikvidoval systém založený na gangsterských skupinách (střechách), nebo ho podřídil svým potřebám. Namísto velkého množství gangsterských skupin, které ovládaly hospodářství, policii a terorizovaly obyvatelstvo, nastoupila diktatura státu založená na osobní moci presidenta, která vytlačila nejen gangsterské bandy, ale i demokracii. Demokratická moc v ruské Jelcinově podobě si nebyla schopná s oligarchy poradit. Teprve Putinova diktatura, vítaná obyvatelstvem jako osvoboditelka od vlády gangů, s oligarchy zatočila. To neznamená, že by je zničila, jenom si je podřídila. Obyčejní lidé to však vnímali jako obrovskou úlevu a vítezství. Podpora Putina neplyne jenom z toho, že ovládá média, ale je reálná a plyne z uvedeného faktu. Nelze prostě žít ve světě, kde není zajištěno právo na elementární bezpečnost. Putin toto právo zajistil. Že se tak stalo na úkor demokracie, většinu Rusů netrápilo. Jednak demokracie se stačila v Jelcinově éře zcela zdiskreditovat a jednak zde nebyla téměř žádná demokratická tradice, na níž by bylo možné navázat.

Putin za veliké podpory obyvatelstva zavedl v Rusku regulérní diktaturu, jejímž základním programem je budování silného Ruska. Nacionalismus je v podstatě jedinou hodnotou, kterou může kromě elementární bezpečnosti Putin Rusům nabídnout. Na prosperitu mohou Rusové zapomenout, protože bez svobody je v dlouhodobém horizontu věcí nemožnou. Jako každá diktatura bude Rusko svoje vnitřní problémy vyvážet, a tím i odvádět případnou nespokojenost obyvatelstva na vnějšího nepřítele. Když Rusko přepadlo Ukrajinu a okupovalo část jeho území, tak jenom logicky pokračovalo v konceptu nacionalistické diktatury, která usiluje nikoliv o kvalitní a svobodný život jednotlivých občanů, ale o dobro Ruska.

Nikdo normálně uvažující samozřejmě nemůže brát vážně Putinovo tvrzení, že na Krymu nepůsobí ruští vojáci, ale místní domobrana (dnes už v počtu 30 tis.!). Putin ani nepočítá s tím, že by tomu někdo ve světě věřil. Je to jenom nezbytná cynická zástěrka. Na Krymu je převážná většina rusky mluvícího obyvatelstva hlásící se k ruské národnosti, která by si asi pravděpodobně přála patřit k Rusku. Okupace Krymu tedy nebyla potřeba, rusky mluvící obyvatelstvo by si v referendu pravděpodobně odhlasovalo připojení k Rusku i bez přítomnosti ruských vojáků. Proč tedy Putin nepočkal na demokratické procedury a vojenským zásahem vyvolal vážnou krizi? To je evidentní: potřeboval ukázat sílu, dovnitř i navenek. Dovnitř, aby vlil unavenému a ve srovnání s EU i Čínou chudému obyvatelstvu nacionalistickou krev do žil (což se podařilo). Navenek, aby ukázal světu, že Rusko je zpátky jako supervelmoc, která tentokrát místo ekonomických svalů (kterými díky podlomenému ekonomickému systému zrovna neoplývá) ukázala svaly vojenské. V tomto ohledu se s ní taková EU (která jí ekonomicky několikanásobně převyšuje) nemůže měřit.

Nikdo v EU dnes není ochoten obětovat pro cokoliv život. Rusové to vědí a tak na to vsadili a to také bude do budoucna jejich hlavní zahraničněpolitická strategie. Navíc co se týče referenda, tak pro Rusko to je hodně nebezpečné, protože jak by asi dopadlo referendum o setrvání v Ruské federaci takové Čečně? Ne, Rusko si vůbec nemůže dovolit argumentovat v případě nějakého územního zisku referendem. Naopak se mu velmi hodí kombinace síly jako prioritního nástroje následně doprovázené demokratickými procedurami jako šlehačkou na dortu.

Rusko nás nenechá v klidu. Je největším omylem a nebezpečnou iluzí myslet si, že teď spolkne Krym a tím to končí. Přeci nikdo nemůže brát vážně, že Putinovi jde opravdu o osud rusky mluvících lidí na Krymu (Ukrajině). To je jen záminka pro rozpoutání krize tak, aby se dala řešit vojensky. Rusku nejde o nic jiného a do budoucna o nic jiného také nepůjde, než postupně vyvolávat konflikty tak, aby se dalo nastolit vojenské řešení. Rusko dobře ví, že Západ je měkký, upadlý do hedonistické ochablosti a tudíž víceméně bezmocný vůči hrubé síle. Ve vyhrocených situacích, v nichž se haraší zbraněmi, bude mít k obětem odhodlané Rusko vždy převahu nad EU. Na Spojené státy si to nedovolí, protože tam by tvrdě narazilo, jenže o ně ani Rusku nejde. Cílem je zásadní oslabení EU a vytlačení jejího vlivu směrem na západ. Pokud chtějí země EU efektivně čelit této hrozbě, tak musejí do repertoáru své zahraniční politiky zahrnout i eventuální válku.

Symptomatické na většině reakcí českých politiků, expertů a komentátorů bylo, že v žádném případě nedoporučovali Ukrajině, aby se vojensky bránila. Jeden náš čelný vojenský představitel se téměř hystericky hrozil vojenské obrany Ukrajiny jako naprosté sebevraždy a nesmyslu. Napadlo mě, co to je vlastně za vojáka a jak by se tento voják asi choval v čele naší armády, kdybychom někdy byli napadeni. Od konce studené války uplynulo 25 let a my jsme si na mír a stabilitu mezinárodních vztahů zvykli tak, že si válku neumíme ani představit. Válka není v algoritmech našeho jednání, nejsme na ní, a to celá Evropa, vůbec mentálně připraveni. To je karta, s níž Rusko začalo hrát. Čím dříve nám to dojde, tím větší budeme mít šanci nové ruské politice hrubé síly efektivně čelit.

Archiv článků: březen 2014

Lesk celebrit je bídou postmoderního světa

Říše zla je zpátky

Blogeři abecedně