Jan Štern

27. 08.

Čest Františka Kriegela

Jan Štern Přečteno 3934 krát

František Kriegel nebyl zastupiteli Prahy 2 jmenován jejím čestným občanem. I když zastupitelé uznali, že se Kriegel zachoval v roce 1968 statečně, tak jeho hříchy z konce 40.let, zejména fakt, že velel Lidovým milicím, je vedl k odmítnutí. "František Kriegel nepochybně projevil osobní statečnost, ale v roce 1948 byl jedním z čelních soudruhů, kteří budovali komunistický režim," uvedl v diskusi zastupitel Jaroslav Šolc (OSB). "Nelze zavřít oči nad jeho někdejší činností. Lidé tehdy přišli o životy, o domovy, o majetky," připomenul. "Bohužel nemůžu vzít na misku vah jen to, že se zachoval hrdinsky, když 20 let aktivně budoval komunismus, působil v lidových milicích," uvedl místostarosta Jan Vaněk (ODS). Obyvatelé v diskusi zmiňovali především dobu nástupu komunismu, politické procesy a popravy. "Kdyby bylo v roce 1948 méně lidí, jako byl pan Kriegel, tak by se v roce 1968 nemusel Krigel projevit jako hrdina," uvedl jeden z debatujících.

Z pohledu Prahy 2 jsou to jednoduché počty: sečtou-li se plusy a mínusy života Františka Kriegla, pak to většině zastupitelů nedalo dostatečný počet bodů pro udělení čestného občanství. Prostě pro Prahu 2 to bylo málo. Z perspektivy České republiky jako nástupkyně bývalého Československa, z perspektivy českého národa se nám naskytne jiný pohled. V roce 1938 zradil Československo president Beneš a následně i vláda a parlament, když kapitulovali před Mnichovským diktátem. V roce 1968 celé stranické a státní vedení kapitulovalo před sovětským diktátem, tedy s výjimkou Františka Kriegela. V celé historii moderní české státnosti jeden jediný čelný představitel neselhal tváří v tvář cizí vojenské moci, která okupovala naši zemi nebo se k tomu chystala, a sice František Kriegel. Jako jediný obstál se ctí, když došlo na nejhorší. V tomto smyslu je František Kriegel skutečně čestným občanem českého (československého) státu jako takového. Jestli ho za čestného nepovažují na Praze 2, to na celé věci nic nemění. Čest se nezískává hlasováním, ale činem.

09. 08.

Fraška jménem služební zákon

Jan Štern Přečteno 4386 krát

Služební zákon měla být vlajkovou lodí této koalice v boji proti korupci. Šlo jednoduše o to změnit dosavadní praxi, kdy po nástupu nové vlády se kompletně obměnili vyšší řídící pracovníci na ministerstvech. Důvodem bylo jednak dosadit tam své poslušné lidi, kteří budou realizovat nejen politické, ale i korupční zadání. A jednak zajistit fleky funkcionářům politických stran, kteří dobře placené místo ve státní správě dostanou jako odměnu za politickou práci a loajalitu. Bývalý premiér Topolánek to kdysi prostomyslně nazval nocí dlouhých nožů. Naprostá většina lidí se také v politice angažuje jenom proto, že očekává teplé místečko ve státní správě.

Politické strany dnešní koalice se dostaly do sněmovny také kvůli tomu, že halasně slibovaly změnu této praxe pod praporem boje proti korupci. Slavnostně se zavázaly plnit požadavky tzv. Rekonstrukce státu, kde jedním z pilířů byl nový zákon o státní službě, který by učinil úředníky nezávislé na politicích a skoncoval tak s čistkami na ministerstvech po každých volbách. Koalice skutečně navrhla zákon, který to zajišťoval. Úřednictvo všech ministerstev bylo sjednoceno pod jedno generální ředitelství státní služby, které mělo úředníky jednak metodicky a jednak personálně řídit. Generální ředitel jmenovaný vládou na návrh premiéra měl pravomoc jmenovat personální ředitele jednotlivých ministerstev, kteří měli řídit personální politiku na svém ministerstvu. A to po dohodě s ministrem, v případě konfliktu měl jejich spor řešit premiér. Nový generální ředitel mohl být jmenován jen zase z množiny státních tajemníků. V kombinaci s definitivou pro ty úředníky, kteří splní zákonem daná kritéria, a také v kombinaci s principem, že vedoucí pracovníci ministerstev mohli být jmenování jen z řad státních zaměstnanců, to byl systém, který by dlouhodobě odolával nekalému politickému vlivu. Přitom by sloužil té politické garnituře, která je právě u moci, ale jen v plnění politických zadání, nikoliv v realizaci podvodných výběrových řízení, v provozování cinknutých zakázek nebo v získávání neregulérních výhod. Úředník by v tomto systému mohl bez velkých problémů odmítnout úkol, který odporuje veřejnému zájmu nebo dokonce porušuje zákon, aniž by mu hrozila odveta od politického vedení.

Opozice spustila křik o úřednické šlechtě a hrozila zablokováním projednání tohoto návrhu zákona. Bylo to směšné, protože, jakkoliv by její obstrukce byly nepříjemné, přijetí zákona v demokratickém státě, pakliže je k dispozici politická většina, by prostě zabránit nemohli. K mému úžasu koalice začala s opozicí jednat, jako kdyby bez ní nebyla s to zákon schválit, a nakonec jí ustoupila. Výsledkem je nový návrh zákona, kde po zrušení onoho generálního ředitelství státní služby přešla personální pravomoc na státní tajemníky jmenované vládou na návrh ministra. A tak po každých volbách ministr odvolá státního tajemníka, vláda tam na jeho návrh jmenuje jeho člověka a ten pak udělá pod sebou personální čistku dle potřeb ministra. Je to ten samý nekalý systém jako dosavadní, jen je tam jeden krok se státním tajemníkem navíc. A také to má pěkný marketingový název – zákon o státní službě, pod jehož praporem se vedla předvolební kampaň. Jinak je to to samé, jako to bylo. Dělají si z nás politici srandu.

03. 08.

Lidská práva stojí nad státy a politikou

Jan Štern Přečteno 3619 krát

Ministr zahraničí Zaorálek na nedávném setkání se svým čínským protějškem řekl, že uznáváme jen jednu Čínu a že Tibet pro nás vlastně neexistuje. Tím řekl, že nás nezajímá, že Číňané vyhubili v posledních šedesáti letech miliony Tibeťanů a že systematicky likvidují jejich kulturu a tradici. Tibetský stát dle něho nikdy neexistoval, problém Tibet tudíž není na pořadu dne. To všechno vyměnil ministr Zaorálek za údajné (dosud neznámo jaké) zlepšení obchodu mezi námi a Čínou. President Zeman ho pochválil za vstřícné kroky k budování ekonomické diplomacie, jejíž součástí má být ujišťování zahraničních partnerů, že nám je porušování lidských práv opravdu ukradené.

Když se zvedly protestní křik proti tomuto jednáním, které obrátilo naši dosavadní zahraniční politiku naruby, přišel panu ministrovi na pomoc jeho první náměstek Petr Drulák s teorií, že lidská práva jsou vlastně málo, že těch práv je daleko víc (např. ekologická, sociální a nevím jaká ještě), a to je oč tu běží: je třeba jednat s Číňany o všech právech, nikoli jen o těch lidských. Dále přišel s tím, že je třeba respektovat historický vývoj jednotlivých zemí, zejména pak jejich autentické a specifické chápání lidských práv. Z toho plyne logický závěr, že lidská práva jsou taková, k jakým daná země historicky dospěla, a to je tedy třeba respektovat a chápat. Pokud tedy Čína dospěla svým autentickým historickým vývojem k takovému chápání lidských práv, podle nějž lze fyzicky vyhlazovat a kulturně likvidovat celé národy, pak je třeba toto autentické chápání lidských práv respektovat. To však opět vzbudilo řadu prudkých reakcí.

Na stranu Petra Druláka se přidal Václav Bělohradský s teorií disidentů a nedisidentů - někteří disidenti prý nebyli disidenty, ale jen odpůrci režimu, kteří přišli s konceptem lidskoprávního atlantismu. Lidskoprávní atlantismus je dle Bělohradského snaha disidentů pomáhat nekriticky Spojeným státům prosazovat lidská práva silou po celém světě. Jako příklad uvádí tzv. humanitární bombardování Srbska Spojenými státy. Dnes tento pojem užívá každý, jak se mu zlíbí, a zcela se opomíjí, že toto bombardování vojenských cíl§ (a proto humanitární) zabránilo masovému vraždění kosovských Albánců Miloševičovým režimem. Zapomíná se také na to, že kdyby vojska Spojených států nevlítla mezi válčící Srby a Bosňany, vraždí se tam v nekonečné občanské válce zřejmě dodnes. Evropa jenom bezradně k té šílené občanské válce přihlížela. Arogance disidentů dle Bělohradského tkví v tom, že lidská práva považují za závazná pro všechny státy bez ohledu na jejich kulturní specifikum, a jejich slepota v důvěře, že Spojené státy to myslí s lidskými právy poctivě. Politiku lidských práv prohlašuje Bělohradský za morální kýč.

Spojíme-li téma disidentství a lidských práv, přivede nás to k počátkům Charty 77 a důvodům jejího vzniku, neboť byla to právě lidská práva, která si vzala za svůj hlavní cíl. Duchovní vůdce Charty 77 filosof Jan Patočka k tomu v eseji ´Čím je a čím není Charta 77´ napsal toto:
„Aby se lidstvo rozvíjelo ve shodě s možnostmi technického, instrumentálního rozumu, aby pokrok vědění a dovednosti byl možný, musí být přesvědčeno o bezpodmínečnosti zásad v tomto smyslu „posvátných“, pro všecky vždy závazných a schopných vymezovat účely. Jinými slovy: je třeba něčeho zásadně ne-technického, ne pouze zprostředkovaného, je třeba morálky nikoli úskočné a příležitostné, nýbrž naprosté.
To znamená: záchranu v těchto věcech nelze čekat od státu, od společnosti výrobní, od mocí a sil. …
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli. …
Účastníci Charty si neosobují nejen politická práva či funkce, ale dokonce už nechtějí být žádnou mravní autoritou nebo „svědomím“ společnosti, nad nikoho se nevyvyšují a nikoho nesoudí; jejich úsilím je jedině očistit a posílit vědomí, že existuje vyšší autorita, které jsou zavázáni jednotlivci ve svém svědomí a státy svým podpisem na důležitých mezinárodních smlouvách; že jsou vázáni nejen oportunně, podle pravidel politické vhodnosti a nevhodnosti, nýbrž, že jejich podpis znamená tu závazek, že politika podléhá právu a nikoli právo politice.
Že k povinnosti bránit se proti bezpráví náleží možnost informovat kohokoli o křivdě, která se jednotlivci děje, a že tato možnost nepřekračuje rámec povinností jednotlivce k sobě a neznamená pomluvu kohokoli, ani jednotlivce, ani společnosti, je zřejmým důsledkem tohoto hlediska.“

Jinými slovy Charta vychází z přesvědčení, že nad politikou a státy je něco vyššího, čemu jsou politika i státy podřízeny, a tím jsou lidská práva. A dále že přirozenou povinností člověka je upozorňovat na to, když jsou tato práva porušována. Toto není žádná arogance vůči jiným zemím, odlišným kulturám, ani nejde o nepochopení a nerespektování odlišného historického vývoje. Pokud náš ministr zahraničí a jeho náměstek nemají potřebu upozorňovat na porušování lidských práv v Číně nebo kdekoliv jinde, protože to není výhodné, pak jednají dle úskočné a příležitostné morálky, a nic na tom nezmění spekulativní konstrukce o lidskoprávním atlantismu nebo morálním kýči. Jako soukromé osoby by měli pochopitelně právo se takto chovat, k morálnímu jednání nikoho nutit nelze. Ovšem jako představitelé a vykonavatelé naší zahraniční politiky tím zcela obrátili její základní trend a nevídaným způsobem naši zemi zhanobili. Náš stát se zrodil v listopadové revoluci, která nastolila demokratické poměry právě ve jménu dodržování lidských práv i ve jménu Charty 77. Lidská práva se tak stala bytostnou součástí našeho dnešního státu a společnosti. Současná zahraniční politika je však s touto skutečností v příkrém rozporu, čímž ohrožuje samotnou podstatu našeho státu.

Archiv článků: srpen 2014

Čest Františka Kriegela

Fraška jménem služební zákon

Lidská práva stojí nad státy a politikou

Blogeři abecedně