Archiv článků: březen 2018

18. 03.

Demokracie a prosperita

Jan Štern Přečteno 3427 krát

Volby do poslanecké sněmovny a nově volby presidenta odkryly jednu zásadní skutečnost. Naše společnost je rozdělena zhruba na dvě stejné poloviny. Jedna polovina je v podstatě spokojená s dosavadním vývojem, podporuje systém liberální demokracie a naší prozápadní orientaci, volila jednu z demokratických stran a jednoho z protikandidátů Zemana. Druhá polovina je nespokojená, vnímá se jako neúspěšná a poražená, dokonce ponížená část společnosti, systém liberální demokracie považuje za podvod, za nímž se skrývá korupce, rozkrádání a tunelování, v členství v EU nevidí zas tak velkou výhodu, NATO více méně neřeší, protože zahraničně bezpečnostní otázky jsou mimo její obzor, volila Zemana a jednu z antisystémových a populistických stran ANO, KSČM, SPD. Cílem první poloviny (počtem spíše menší) je pokračovat v nastoupené polistopadové cestě s tím, že je nutné samozřejmě napravovat chyby a dále postupně zdokonalovat státní a politický systém. Cílem druhé poloviny je prosperita neboli jednoduše mít se dobře, tedy stejně jako Němci nebo Rakušané, a to i za cenu demontáže liberálně demokratického systému. První polovina také víceméně ctí pravolevé rozdělení politických stran a dělí se na ty,co preferují individuální iniciativu a odpovědnost, a na ty, co chtějí spíše solidaritu. Druhá polovina přestala rozlišovat mezi pravicí a levicí, protože jí politický systém zklamal a volí jeho populistickou alternativu, která nemůže být díky své bytostné ne principiálnosti ani nalevo, ani napravo. Existuje samozřejmě nekonečná množina odstínů a variací postojů členů první i druhé skupiny, jejich postoje a názory se prolínají, nicméně ve své podstatě toto rozdělení společnosti platí.

Je evidentní, že druhou (větší) polovinu voličů nelze oslovit prosazováním hodnot demokracie, lidskými právy a dodržováním ústavy a demokratických pravidel. Pokud chce demokratický politik vyznávající systém liberální demokracie uspět i u těchto voličů, musí jim nabídnout věrohodný a přesvědčivý program a vizi vedoucí jasně k prosperitě. Těmto voličům je celkem jedno, jak se k prosperitě doberou. Zda populistickou cestou za cenu demontáže liberální demokracie nebo nějako realistickou a racionální cestou založenou na principech liberální demokracie.

Je jasné, že populisté dnes ovládající tuto část voličů nemohou splnit své sliby. Podstatou populismu je nereálnost nabízených receptů a cest, kterou populisté umně zakrývají před voliči. Vždycky nakonec dojde k selhání populistické politiky, ale to bývá obvykle pozdě. Nelze od nynějška jen neustále čekat na selhání iracionálních slibů populistických stran také proto, že jsou doprovázeny demontáží liberálního systému. Zejména záměr zavádět přímou demokracii (Piráti, KSČM, SPD) jako cesta k větší demokracii a tedy ke všeobecnému štěstí je mimořádně nebezpečná pro osud demokracie u nás. Není tedy možné čekat, až všechny populistické sliby splasknou jako balónek, protože mezitím může dojít ke zničení celého společenského systému.

Liberální demokracie se musí pokusům jí rozebrat bránit nikoli jen tím, že bude poukazovat na výhody demokratického uspořádání, na hodnoty demokracie a lidských práv, to je prostě zoufale málo, to je jenom přesvědčování přesvědčených. Liberální demokracie musí prokázat, že je kompetentní, že má vizi a recept na úspěšnou politiku především v oblasti ekonomiky, musí prokázat, že je nejen svobodná, ale i ekonomicky úspěšná. Dnes už neplatí, že demokracie je automaticky ekonomicky lepší než autokratické systémy, protože tu máme příklad Číny, kde se totalitní politická moc úspěšně snoubí s velice efektivním a prosperujícím ekonomickým systémem. Dnes není situace pro liberální demokracii tak jednoduchá a snadná jako v minulosti. Liberální demokracie musí znovu přesvědčit, že umí nejlépe zajistit ekonomický růst a prosperitu. Buď se tohoto úkolu ujmou tradiční politické strany, nebo musí vzniknout nová liberálně demokratická strana, která přijde s razantní ekonomickou vizí a jasným receptem na ekonomický růst a prosperitu.

Je-li dnes demokracie ohrožena nástupem populistických a antisystémových stran, pak její hlavní obranou musí být hledání, formulování a hlavně prosazování receptů ve veřejném prostoru, které budou úspěšně čelit výzvám globálního kapitalismu a které povedou spolehlivě k prosperitě. Množina občanů, kteří volí demokracii pro demokracii samotnou je menší, než množství těch, kteří chtějí prosperitu i za cenu ztráty demokracie. V takovém prostředí je nalezení a prosazení úspěšného ekonomického konceptu klíčovou podmínkou pro záchranu demokracie. Liberální demokracii nezachrání samotná demokracie a její principy, ale úspěšná ekonomická doktrína prosazovaná v rámci systému liberální demokracie (a nikoliv na její úkor).

Co to dnes znamená 'mít se dobře'? Máme celou řadu ukazatelů jako hrubý národní produkt na hlavu, tempo růstu, míra nezaměstnanosti, inflace, zadluženost domácností, průměrná délka života, ale domnívám se, že většina lidí to vůbec prostřednictvím těchto abstraktních ukazatelů nevnímá. Lidé převážně porovnávají svojí životní úroveň s ostatní společností a s úspěšnými zeměmi a mají se subjektivně tak dobře, jak z tohoto porovnání vycházejí. Můžete jim desetkrát vykládat, jak ekonomika rekordně roste a má nejmenší nezaměstnanost v Evropě, ale pro ně je daleko důležitější jak vycházejí ze srovnání s většinou společnosti a s s vyspělými zeměmi. Zhruba 70% obyvatel nedosáhne na průměrnou mzdu, která se pohybuje okolo 31 tis. Těchto 70% obyvatel se rozhodně nemá subjektivně dobře. A když navíc porovnají svoje reálné příjmy s Rakušany nebo Němci, tak mají o důvod k hořkosti navíc. Taková je politickoekonomická realita. Ekonomika může rekordně růst, ale panuje-li příliš velká nerovnost (subjektivně vnímáno, nikoli objektivně, objektivně jsme na tom z hlediska nerovnosti dobře) v rozdělování, pak se stejně lidi cítí špatně. Stejně tak to platí pro srovnávání s vyspělými státy, zejména jsou-li to nejbližší sousedé. Dokud je propastný rozdíl mezi nimi a námi, dotud není šance dosáhnout subjektivně pocitu, že se máme dobře. Politik, který chce uspět, musí na řešení těchto problémů nabídnout věrohodný a přesvědčivý recept.

Když Občanské fórum ve volbách slibovalo návrat do Evropy (S námi do Evropy), tak většina společnosti to vnímala jako návrat nejen co do svobody a demokracie, ale hlavně co do životní úrovně. Zatímco svobody a demokratické vymoženosti se staly samozřejmou součástí našeho politického systému, tak naše životní úroveň se k nejvyspělejším státům přiblížila jen symbolicky. Pro většinu obyvatelstva se tak sliby dané Občanským fórem nesplnily a v tomto ohledu pro ně nový liberálně demokratický režim selhal. Navíc proměna původně liberální demokracie v klientelistickou demokracii, v níž korupce prorostla do samotné podstaty politického systému, byla dalším důvodem ke zhnusení velké části občanů z politického polistopadového vývoje. Kombinace systémové korupce vedoucí k nástupu klientelistické demokracie namísto liberální demokracie a neúspěchu při dotahování se na ekonomickou a životní úroveň nejvyspělejších států se ukázala jako smrtící pro vývoj důvěry v polistopadový vývoj, což jenom vehnalo velkou část společnosti do náruče populistických a antisystémových stran. Náprava spočívá v tom, že demokratické strany přijdou s přesvědčivým receptem na návrat do Evropy i co do ekonomické a životní úrovně.

18. 03.

Věty, které se u nás neříkají: „Je to nepřítel. Pal!“

Jan Štern Přečteno 4978 krát

Několik odstavců o norském filmu Králův nesouhlas. Myšlenky, které našince nad postoji některých postav z díla režiséra Erika Poppeho napadají, nutně vedou k novodobým československým a českým dějinám.

Norský film Králův nesouhlas z roku 2016, uvedený nedávno tuzemskou pobočkou HBO (a k vidění je on-line na HBO GO), začíná dlouhou scénou, v níž ve tmě přijíždí neosvětlené německé válečné lodě do norského přístavu. Nereagují na rádiové výzvy. Jsou sledovány z ostrova poblíž pobřeží, na němž je umístěna vojenská námořní pevnost, která má hlídat vjezd do přístavu. Pevnosti velí starý voják, který spolu s dalšími vojáky přijíždějící lodě pozoruje. Osazenstvo pevnosti nemá spojení s vládou ani s nikým z nadřízených složek. Situaci musí vyřešit samo. Vojáci se svého velitele ptají, co mají dělat. On suše odpoví: „Nabíjejte děla!“ Neosvětlená loď nezastaví ani tehdy, když na ni míří světlomety pobřežní stráže. Velitel dá příkaz k palbě. Podřízený voják se ptá, jaké je stanovisko centra a zda nemají nejprve vystřelit varovný výstřel. Velitel silným hlasem zvolá: „Je to nepřítel. Pal!“ Dvěma ranami z děla a poté zásahem torpéd pošlou nepřátelskou bitevní loď ke dnu.

Norsko bylo na jaře 1940 napadeno německými loděmi a letadly proto, že Velká Británie v norských vodách nasazovala miny, aby zabránila volnému průjezdu německých lodí. Hitler považoval Norsko za strategický cíl kvůli jeho pobřeží, jež mělo vysokou vojenskou hodnotu, a také kvůli tamním značným zásobám železné rudy. Němci se snažili přimět vládu v Oslu k tomu, aby přistoupila na jejich propagandistickou verzi, podle níž se napadení Norska vydávalo za pomoc. Nutili ji podepsat memorandum o pomoci Německa Norsku. Když to norská vláda odmítla, provedl norský fašista Vidkun Quisling státní převrat. Němci velmi stáli o to, aby norský král vyjádřil podporu Quislingovi.

S norským králem Haakonem vyjednával německý velvyslanec v Norsku, který byl zastáncem diplomacie a jednání vedoucího k oboustranně přijatelné dohodě, jež by znamenala ukončení bojů a zabíjení. Německý velvyslanec apeloval na norského krále, aby uznal Quislinga za legitimního premiéra nové vlády, zejména s poukazem na oběti mladých Norů, kteří padnou, budou-li boje pokračovat. A samozřejmě s poukazem na rozdíl v zacházení s okupovanou zemí, když je nepřítelem, nebo když naopak je spřátelenou zemí. Norský král byl vystaven nesmírně obtížnému rozhodnutí.

Z naší historie tuto situaci velice dobře známe. Byl to prezident Edvard Beneš, který odmítl obětovat české lidi v boji s absolutní německou převahou a podvolil se Mnichovskému diktátu, ačkoliv většina národa ochotně mobilizovala a byla připravena k obraně země. Byl to Alexander Dubček a s ním celé stranické a vládní vedení, které přijalo ostudnou kapitulaci v podobě Moskevských protokolů a vzdalo tak demokratizační proces zahájený v lednu 1968. Oni tak také učinili ve strachu z toho, co v případě odmítnutí udělají okupační vojska vůči civilnímu obyvatelstvu v naší zemi. V obou případech – ve jménu ochrany obyvatel před, jak říkali, zbytečnými oběťmi – vedení československého státu kapitulovalo před nepřítelem.

Norský král se v analogické situaci zachoval opačně. Zde je jeho projev přednesený před vládou, v němž zdůvodňuje svoje NE německým okupantům:
„Udělalo na mě hluboký dojem, že odpovědnost za neštěstí, které postihne tuto zemi a její lid, odmítneme-li jejich podmínky, bude připsána mně. Je to pro mě velká odpovědnost, tak velká, že se jí děsím. Rozhodnutí učiní vláda, ale můj postoj je jasný, já na německé podmínky nemohu přistoupit, bylo by to v rozporu se vším, co jsem po třicet pět let od příjezdu do této země vnímal jako svou královskou povinnost vůči Norsku. Já se jí nemůžu zpronevěřit. Já se jí nechci zpronevěřit. Nechci, aby můj názor byl pro vládu rozhodující, zpytoval jsem sám sebe a zvažoval svůj postoj a nemohu jmenovat premiérem Quislinga, protože vím, že nemá důvěru lidu. Rozhodne-li se vláda na německé podmínky přistoupit, a já plně chápu důvody, které pro takové rozhodnutí hovoří ve světle hrozícího nebezpečí a toho, že by tolik mladých Norů muselo obětovat život v boji, rozhodnete-li se na tyto podmínky přistoupit, tak nebudu mít jiné východisko, nežli abdikovat. Za sebe i za svůj rod.“

Jen pro doplnění a dovysvětlení: Haakon VII. (1872–1957) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň poslední norský král, který byl korunován (neboť roku 1908 byly korunovace tamním parlamentem zrušeny). Narodil se v Dánsku, norsky se naučil teprve v dospělosti a měl silný přízvuk. Norsko jak v první, tak ve druhé světové válce vyhlásilo neutralitu, ale následkům druhého konfliktu se beztak nevyhnulo. V dubnu 1940 nacisté položili před Haakona volbu: buď se vzdá, podvolí se okupační moci, nebo zemře. Haakon kapitulaci odmítl, utekl, skončil v exilu, v Londýně, ale jako nekapitulující král, který se do vlasti vrátil v červnu 1945. Ostatně oficiálně nikdy nepodala kapitulaci ani norská vláda, byť zrádce Quisling byl u moci.

S jistou závistí jsem sledoval činy krále nebo starého vojáka velícího ostrovní pevnosti. V našich novodobých dějinách totiž nebylo zvykem, aby voják oficiální bojeschopné armády v případě ohrožení státu zvolal: „Je to nepřítel. Pal!“ Naši vojáci bojovali proti nepříteli v cizích armádách, až když už žádný československý stát nebyl. Žádný z našich státních představitelů (až na Františka Kriegela) neřekl NE kapitulaci před nepřítelem. Místo toho jsme mohli sledovat naříkání nad tím, jak druzí jednali o nás bez nás (1938), nebo plačtivé vzlykání, že nemohli než kapitulaci podepsat, ale že se určitě na svobodném vývoji nic nezmění (1968). Žijeme ve státě, jehož představitelé státnost nehájili za cenu svého života. Norové přitom byli v roce 1940 v podstatě také sami. Francie a Velká Británie nedisponovaly vojenskou silou, kterou by jim reálně mohly pomoci. Přesto se Norové bránili, přesto jejich vojáci pálili na nepřítele a umírali přemoženi německou přesilou – a jejich král odmítl uznat kolaborantskou vládu…

Co se u nás od té doby změnilo? Armádu šidíme, kde jen můžeme, a doufáme, že v případě nebezpečí by to za nás NATO „nějak“ zařídilo. Myslím, že nikoho z politiků ani vteřinu nenapadlo, že bychom se sami měli nějak před eventuálním ohrožením bránit. Naopak početná pátá kolona Ruska u nás systematicky kope do Spojených států a NATO, našich spojenců a ochránců. Umíme si představit, že by se kterýkoliv z našich čelných politiků v situaci ohrožení choval s takovou důstojností a odvahou jako norský král?

Vyšlo v Art Zóna ne webu České televize

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy