V těchto dnech si připomínáme desáté výročí takzvaného Sarajevského atentátu. Tehdy Jan Ruml s Ivanem Pilipem vyzvali Václava Klause k resignaci, protože měli už dost toho, jak se vedení ODS snaží vyhýbat odpovědnosti za korupční skandály, které propukaly jako na běžícím páse.

Chtěli, aby vedení strany uvedené kauzy důsledně vyšetřilo a aby vyvodilo personální a systémová opatření, aby se tomu pro příště zabránilo. Místo toho vedení zatloukalo tak očividně, že se novináři na tiskových konferencích hlasitě smáli. Trochu jsme si podobnou atmosféru připomněli nedávno na tiskové konferenci předsedy Čunka.

Vyšla řada analýz, článků, rozhovorů, dokonce byl natočen a odvysílán televizní dokument, čili rozhodně se nedá říci, že by naše společnost tuto událost podcenila nebo zanedbala. Jedna věc ale člověka i nadále fascinuje, a sice samotný název té události – Sarajevský atentát. Jakoby forma byla vydávána za podstatu, přičemž sama podstata se s uplynulým časem prostě vytratila. Rumlovi s Pilipem šlo přeci o to, že netečnost vedení ke korupčním skandálům narušovala důvěryhodnost strany, jejích politiků a politiky samotné. Proto vyzvali Václava Klause k rezignaci.

Způsob tedy forma, jakou Ruml s Pilipem vyzvali Klause odstoupení nebyla šťastná, dá se říci, že byla až odpudivá. Počkali si, až Václav Klaus bude mimo republiku, respektive nepočkali, až se vrátí, což vyjde nastejno, a veřejně na něj zaútočili. Veřejnost se pak mohla domnívat, že se to báli říci Klausovi do očí nebo že chtěli získat nějakou výhodu z toho, že nemůže okamžitě reagovat. Navíc nemohl být nevhodnější útočník než Pilip, který se jako Klausův oblíbenec dlouhá léta vyhříval na výsluní moci. Za dobrotu na žebrotu. K jejich činu se přidaly i koaliční politické strany, což posilovalo zrádcovský charakter celé akce. A odtud už byl jenom kousek k obrazu nože vraženého do zad bezmocného vůdce.

Klaus a jeho lidé velmi obratně rozehráli mediálně zrádcovskou kartu. Jednak to byl samotný název – Sarajevský atentát, který navozoval zákeřnost, proradnost a nízkost útočníků. Atentát je jednoznačně něco odporného a zavrženíhodného, přitom v daném případě šlo jen o veřejnou a politického hlediska logickou výzvu k odstoupení. Jenže tým okolo Václava Klause začal čarovat. V nedávné době vyšla kniha Jana Vávry V krajině bůčku, která tento případ mistrovsky a vtipně popisuje. Můžete se zde dočíst, jak vlastně vznikl dopis Klausova syna, který tatínka vyzývá, aby se podlým atentátníkům nepoddal, ale aby bojoval. Koho by nedojalo, když se kluk bije za tátu. Dopis je přečten na shromáždění podporovatelů Václava Klause, což způsobilo v celé té krizi zásadní obrat. Klaus a jeho tým takto rozehráli vyprávění archetypálního příběhu o nevděčnosti a zradě, v němž hrdina nese celé břímě boje, a když je vyhráno a on je zcela vyčerpaný, vrazí mu jeho údajní spolubojovníci nůž do zad a ukradnou mu jeho vítězství. Když se zdá být všechno ztraceno, hrdinovi se dostane nečekané pomoci od blízkého člověka, který ho miluje nezištnou láskou, a hrdina nakonec slavně zvítězí. Václav Klaus, když se zdálo, že je poražen a na zemi, posílen podporou svého syna a blízkých s neobyčejnou energií opět vstal a vyrazil do protiútoku. Nejprve získal většinovou podporu v ODS a poté vypudil rebely ze strany. Posléze dovádí ODS i k přijatelnému volebnímu výsledku. A to opět pod marketingově vynikajícím heslem Zvedněme hlavu. A Ruml s Pilipem? Ti už budou mít nadosmrti stigma atentátníků a podrazáků.

Celá Sarajevská kauza je mistrovskou ukázkou toho, jak kýčovitý obraz či příběh může nahradit prozaickou realitu. Dnes už nikdo netuší a ani nikoho nezajímá, že v ODS proběhl první a zřejmě i poslední boj o to, zda se politika bude provozovat čistě a bez korupce. Byť se to dnes, kdy drtivá většina lidí je v politice proto, aby z toho „něco“ měla (vliv, funkce, provize, zakázky, moc), zdá divné, tak jistá politická garnitura tu před deseti lety svedla a prohrála boj o čistotu politiky s těmi, kdo za špatnou korupci považují jen tu, na kterou se přijde. Bohužel, nakonec i v Unii svobody, kterou založili po svém odchodu z ODS, se rebelové sami přesvědčili o tom, že boj s korupcí je beznadějný. Do strany se jim nahrnuli zlatokopové, kteří číhají na příležitost ve všech stranách, a Unie svobody se propadla do podobných problémů jaké zažili v ODS.

Veřejnost si zřejmě raději pamatuje příběh o zradě, lásce syna k otci a následném vítězství dobra, než aby si stále připomínala připamatovávala fakt, že u nás jde politika vždy ruku v ruce s korupcí. A kdo se s tím nechce smířit, dopadne jako ti nešťastní sarajevští atentátníci.