Podle smlouvy, která je známá jako „Čínsko-britské společné prohlášení“ a která byla podepsána Čínou a Velkou Británií 19. prosince 1984, se celé území Hongkongu pod britskou koloniální správou stalo 1. července 1997 „Hongkongem, zvláštní administrativní zónou Čínské lidové republiky“. V tomto společném prohlášení se Čína zavázala, že podle zásady „jedna země, dva systémy“, kterou navrhl čínský komunistický reformátor Teng Siao-pching (鄧小平), socialistický ekonomický systém Číny nebude v Hongkongu praktikován a že současný kapitalistický model, parlamentní demokracie, svoboda slova, soudní autonomie a životní styl (zkráceně všechny funkce nezávislého státu s výjimkou vlastní obrany a zahraniční politiky) zůstane nezměněn po dobu 50 let, tedy až do roku 2047. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podřízenost hongkongské správy Čínské vládě je v právně v mnoha ohledech menší, než třeba vztah České republiky k Evropské unii.

Jistě není třeba popisovat současný turbulentní vývoj událostí v Hongkongu, kde stateční studenti, podporovaní většinou sedmi milionové populace, bojují za zachování svých ústavních práv a budoucnost autonomie své země.

Jak se k celé situaci staví potenciální podporovatelé hongkongské autonomie: USA, Evropská unie a hlavně „mateřská“ Velká Británie?


Abychom si ujasnili současný stav věcí a jak by tento stav mohl vypadat, pokusme se o malou retro-fikci:

Je 25. listopadu roku 2000, z rozkazu jejího veličenstva královny Elisabeth II a na základě rozhodnutí obou sněmoven britského parlamentu vyslala vláda Tonyho Blaira svou letadlovou loď k pobřeží Hongkongu. Letadlová loď HMS Invincible (R05) s více než 1000 členy posádky, dvanácti stíhačkami a deseti vrtulníky na palubě přistála u ostrova Lantau, jihozápadně od centra Hong Kongu. Současně probíhají diplomatická vyjednávání mezi ministry zahraničních věcí Velké Británie a Číny (Her Majesty's Principal Secretary of State for Foreign and Commonwealth Affairs) Robinem Cookem a Tang Jiaxuan (唐家璇).

Celou politickou krizi vyvolal tlak Pekingu na zavedení zákona o vydávání trestně stíhaných občanů Hongkongu pevninským čínským soudům a další snahy o omezení autonomie. Čína následně, na základě protestů a projevů občanské neposlušnosti posílila místní policejní jednotky a vyslala svou armádu do bezprostřední blízkosti Hong Kongu. Po několika týdnech nepokojů a potyček veřejnosti s policií započal ze strany Velké Británie a Evropské unie diplomatický tlak na Čínu, aby nezasahovala do vnitřních záležitostí autonomního Hongkongu a přednesli tento požadavek v OSN.

Následná jednání ministrů zahraničních věcí obou zemí se sice nesla v poněkud vypjaté atmosféře možné konfrontace vojenských sil přítomných v oblasti, ale vedla k jednoznačnou garancí hongkongské autonomie ze strany Číny a společným memorandem potvrzujícím platnost čínsko-britského prohlášení z roku 1984. Situace v Hongkongu se následně uklidnila a život země se vrátil do původních kolejí. Celá politická šarvátka byla ukončena návštěvou představitele Číny Ťiang Ce-mina (江泽民) v Buckinghamském paláci, kde byly hlavami obou mocností potvrzeny dobré budoucí vztahy.

Nyní zpět k současné eskalující situaci. Proč není možný zde fabulovaný fiktivní scénář? Především proto, že Británie Borise Johnsona není Velkou Británií Tonyho Blaira a už vůbec ne Margaret Thatcher. Britové se pod latentním vlivem východních mocností vydali na strastiplnou a chaotickou cestu Brexitu, který jejich zemi nepřináší větší mezinárodní význam v duchu bývalého britského impéria. Je tomu právě naopak, z Británie se stává slabá, vnitřně rozdělená země, které hrozí rozpad oddělením Skotska a která pro svou vlastní nejednotnost nedokáže podpořit své spojence a diplomaticky přimět svého smluvního partnera Čínu, dodržování pravidel stále platného prohlášení o politickém uspořádání v Hongkongu.

V tomto ohledu bohužel budoucnost není slibná, alespoň z pohledu nás „slabých“ Evropanů.

Hongkong může být jen první ztracenou baštou…