Turecko už řadu let nesplňuje základní předpoklady demokratického státního zřízení, a to i přesto, že jeho autoritářský prezident má podporu většiny společnosti. Nesnáší kritiku a nesouhlas, natož otevřenou diskuzi.
Osobní neschopnost pravdy dovedla mnohé československé i české představitele ke zneužívání historie jako nástroje momentální politiky. Není nyní podstatné zkoumat hlubinné psychologické předpoklady jejich notorických selhávání ve chvílích krize, či proč se k obrazu historie svého národa chovali a chovají stejně – tedy jako k trhacímu kalendáři, ze kterého je možné vytrhávat jednotlivé listy pro nejrůznější použití, podle potřeby.