Česká lumpenpolitika udělala další velký krok na schodišti do pekel. Ani významným představitelům českého státu a parlamentu – jakými Václav Klaus, poslanec Grebeníček a Miloš Zeman, bohužel, jsou - ještě po třiadvaceti letech po změně režimu není jasné, že bez elementární spolehlivosti jimi uváděných faktů, stejně jako bez elementární slušnosti při jejich výkladu, se prostě nedá hledat prostor společného národního zájmu. A, že tím pádem, společenství, nad kterým vykonávají moc, zásadním způsobem poškozují. Moc totiž vždy přitahuje, a dokonce i v opičích tlupách většina kopíruje chování a jednání momentálně vedoucích samců a jejich pobočníků.

Každá politická scéna má v demokraciích svoje extrémisty, kterým ve vzestupu obyčejně brání solidní, a místy třeba i nudný, politický mainstream. Ten lze popsat právě tím, že jde o představitele různých názorů, u kterých se lze spolehnout na elementární spolehlivost jimi uváděných faktů, stejně jako na elementární slušnost při jejich výkladu. Hledá se řešení společných problémů, při kterém není nutné osočovat a ponižovat jiný názor, jednoduše proto, že každý názor je v takové diskuzi opřen o fakta, která společně ctíme, jen jinak vykládáme, a pak jednoduše proto, že se to mezi slušnými lidmi nedělá. U nás mainstream chybí, a s ním chybí i schopnost dohody – a to je pro budoucnost velký problém. Scéna, na které převáží extrémistické hlasy, opovrhující a míjející se se skutečností, při první krizi zkrachuje. Především na to by měli myslet nekritičtí fanouškové každého ze zmíněných pánů.

Klaus, Grebeníček a Zeman poškozují zájem a pověst České republiky. Nejde jim o stát, kterému by měli sloužit, ale o jejich uboze nezkrotnou chuť „být nahoře“ – a žvanit. Nebo spíše žvaněním a zdůrazňováním sama sebe rozdělovat a provokovat. Nemusí je spojovat blízkost názorů – i když je pravda, že od neomarxistické jednoduchosti pánů Klause a Zemana nebylo nikdy příliš daleko k neostalinismu poslance Grebeníčka. Není ani tak důležité, jak shodně vlídně se údajný konzervativec, údajný socialista a údajný komunista dívají na autoritářský způsob vlády ruského prezidenta Vladimíra Putina. Všichni tři shodně zneužívají demokratické instituce a tradičně k moci poněkud devótní česká média k destrukci přemýšlení a diskuze o dějinných kontextech našeho konání. A právě tím jsou nebezpečím pro budoucnost. Neslušné a nepravdivé výroky Václava Klause z jeho posledního rozhovoru pro polský týdeníky Do Rzeczi jsou toho smutným příkladem.

Poslanec Grebeníček dezinterpretoval v parlamentní rozpravě čin Jana Palacha z doby před více než čtyřiceti lety nechutně, a v rozporu se všemi známými historickými fakty. Prezident Klaus a jeho nástupce Zeman se stejnou nechutností opovrhují historickými fakty a stejně nedůstojně dezinterpretovali československými státními orgány organizované násilnosti proti německým civilistům divokého odsunu v roce 1945. Nikomu z tohoto tria nešlo o fakta, pravdu, nebo zájem státu. Jestliže se však „demokraté“ Klaus a Zeman kvůli prezidentské volbě způsobem myšlení a argumentace natolik přiblížili k otevřeně nedemokratickému komunistovi, je třeba tázat se na jejich demokratičnost.

Demokracie je totiž víc, než naslouchání „hlasu lidu“, i když v tomto ohledu jde spíše o „hlas lůzy“. Bez úcty k faktům a k lidské slušnosti je moc nedemokratická. Faktem je, že násilnosti vyhnání (společná česko-německá historická komise se dohodla na tomto termínu pro popis období „divokého odsunu“ v létě 1945) byly podněcovány, podporovány a často i prováděny orgány českého státu, včetně československé armády.

Faktem je, že útoky na civilní obyvatelstvo, masové vraždy bez soudu, znásilňování, loupeže a vyhánění byly porušením tehdy platného českého i mezinárodního práva, a že tyto zjevně kriminální činy byly zpětně zhojeny výhradně rozhodnutím prezidenta Beneše a zákonem č.115 z května 1946. Ten prohlásil všechno, co se stalo, za součást „spravedlivé odplaty“. V archívech existují i soudní spisy, které označují „za „spravedlivou odplatu“ i opakované skupinové znásilňování německých děvčat v koncentračních táborech na severní Moravě, i jejich prodávání, stejně jako jsou za „spravedlivou odplatu“ označeny krádeže majetku, pokud byl vyšetřovaný přesvědčen, že si tím vynahrazuje utrpení z války…

Je faktem, že poručík československé armády Karol Pazúr se svojí jednotkou vyvlekl z vlaku a popravil více než 270 uprchlíků, kteří se vraceli na Slovensko. Naprostá většina z nich byly ženy a děti. Později vysvětloval důvody vraždění kojenců výrokem:
"Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov"?
Mezi popravenými na Švédských šancích u Přerova bylo i třicet Slováků, někteří z nich byli odbojáři. Karol Pazúr byl postupně příslušníkem Hlinkovej gardy, členem KSČ, později agentem Stb, v 60-70.letech byl mnohokrát vyznamenán a byl vedoucím činitelem Svazu protifašistických bojovníků.

Je faktem, že vyhnáni byli i německy mluvící Židé, kteří se sotva vrátili z nacistických koncentráků. Ty přežili - mnozí z nich nepřežili koncentrák český.

Je faktem, že český stát vyhnal i na dvěstětisíc sudetských sociálních demokratů, často antinacistů. Za co? Za to, že byli a bojovali proti Hitlerovi?
Tohle chceme hájit? Ani za tyto zločiny nejsme schopni a ochotni se omluvit?

Klaus a Zeman nízkým a nedůstojným způsobem zamlčují fakta – stejně jako Grebeníček. Zneužívají je a nedbají na stát a jeho dlouhodobé zájmy. Jejich hodnotová nezakotvenost a nejistota nás všechny vydává všanc lidem, jako byl válečný zločinec Karol Pazúr, a jakým stále je šestadevadesátiletý zločinec a pozdější prokurátor Karel Vaš. I ten byl přinejmenším přítomen masakrům německých civilistů v Postoloprtech. Celý život mu lidu naslouchající „politici“ jako jsou dnes Klaus, Grebeníček a Zeman, dovolovali lhát. Je přesvědčen o svém poslání a zásluhách – zločiny nepřipouští. Ještě dnes se proto může dokonce vztahovat k budoucnosti – v novém dokumentárním filmu několikrát ve víře v potvrzení správnosti všeho, co kdy konal, zopakuje „Jednoho krásného dne…“
Nacisté to říkali jen trochu jinak – Es kommt der Tag – přijde den…