Veřejně udáváme, tajně natáčíme - estébáci musí zažívat orgasmus. A lidé se opět začínají bát. Naše listopadová generace pláče.



Nešňupu. Ovšem představa, že ve svém blízkém okolí mám člověka, který je připraven natočit kde co a kde komu to prodat, je šílená.

Někdy jsme v náladě. Někdy provozujeme sex. Občas jsme někde nahatí. Někdy jsme nemocní na nemocničním lůžku, a ty pozice tam nemusí být důstojné. Všichni máme rodinné rituály, které chápeme jen my sami. Tedy každý zažíváme ryze intimní chvíle, a nemusí jít ani o nic lechtivého, prostě jen důvěrného, kdy si neumíme představit, že by byla někde tajně kamera, a pak by s nahrávkou někdo obchodoval.

Přesto se to tady děje. Lze se tomu ale divit v zemi, kde se udávání prohlásilo za něco normálního? Veřejného? Na státem (!!!) zřízeném a placeném webu?

Posouváme hranice tam, kde bychom si to před pát lety neuměli představit. Každý z nás se stává věcí veřejnou, s níž se dá "obchodovat". V dnešní přetechnizované době to není nic složitého. Jde jen o to, kam to necháme zajít. A tady se bohužel ukázalo, že hrát na ty nejnižší lidské pudy se vyplácí. Dokonce volebně. Takže se zachází hodně daleko.

Staví se na nenávisti jedněch proti druhým. Jako v osmačtyřicátém. Jedna třída proti druhé. Pak taky přišla tuhá padesátá léta. Kdy se stal člověk bezmocným proti státní zvůli. V novodobé podobě se k padesátým letům blížíme. Člověk přestává být důstojná bytost, ale stává se majetkem státu. Který může téměř vše, a to téměř je, obávám se, skoro dočasné. Začínáme se totiž státu opět bát. Jak je to probůh možné? Že nás štval, to tu bylo, je a bude. Ale od roku 1989 jsme se zatím nebáli. Až teď se to blíží mílovými kroky. Stát si osobuje právo hlídat všechny naše kroky, činy, i soukromý život. Bude nás prý řídit.

Média se navíc propůjčují k veřejnému lynči a dehonestaci, a navíc se některá nechají sama koupit - pak, co se nehodí, se ztratí, a co se hodí, tak se koupí a zveřejní.

Zákony nás přestávají chránit, a co hůř, přestávají být nástrojem účinné a rychlé obrany. Ale i to se možná někomu hodí. Zákony nejsou pro laiky, řekl ministr spravedlnosti. Tak pro koho jsou?

Pokud se však ocitáme v situaci, že se státu začínáme bát, zákony nefungují a jsou tak složité, že se v nich nikdo nevyzná, některá média dávají najevo, že je zde poptávka po nejhorší sortě podlosti, a stát zřizuje weby na udávání nás...

Slovy Murphyho: "Cítíte se dobře? Nebojte, to přejde!"

Komunisté taky vyhráli volby na vyvolávání nenávisti jedné skupiny proti druhé skupině, na dehonestaci nepohodlných, estébácké metody se neštítily ničeho, co upevní moc vládnoucí třídy...

Bohužel je už téměř jisté, že někdo tady chce stát, kde bude strach, podezřívání a udávání, to vše lemováno absolutní ztrátou soukromí a korektivů slušnosti

Takže otázka doby zní - Chceme to my? Zase se bát státu, bezpráví a médií ve službách těch vládnoucích? Potřebujeme, aby nám někdo říkal, jak máme žít?

Ne. Ne. Ne.