Tyto dny jsou nejlepšími dny Michala Šmardy v politice. Čtete opravdu správně.

Michal Šmarda byl jedním ze čtyř účastníků šachové partie o trůn, tedy o ministra kultury. Na svém facebookovém profilu jsem o tomto boji napsala, že „jeden nechce ustoupit od jeho návrhu, druhý ho nechce jmenovat, třetí s ním nechce být ve vládě, a čtvrtý se nechce vzdát kandidatury, a těm zbývajícím deseti milionům je to jedno. A ať to probůh těm čtyřem někdo řekne.“
Byla to humorná nadsázka, ale zase ne až tak. Ve své podstatě mi bylo Michala Šmardy líto. Ocitl se ve hře, ve které šlo o všechno jiné, než o křeslo ministra kultury. Argument, že na to neměl odborné vzdělání, je úsměvný, protože kdybychom šli desítky let zpět, pak odborné vzdělání v oboru mělo opravdu minimum ministrů. A to, že nemá vysokou školu? Vysoká škola není patent na rozum, a aniž chci snižovat důležitost vzdělání, které sama mám, a které je pro určité profese skutečně nezbytné, rozhodně to neplatí pro politiky. Pro politika je důležitá přirozená inteligence, charisma a charakter. Bylo proto docela zábavné, jak Michala Šmardu kádrovali lidé, kterým jeden až dva až tři z těchto atributů scházely. Ze všeho kolem bylo prostě jasné, že v boji o křeslo ministra kultury jde o všechno, jen ne o ministra kultury. Dokonce ani o tu Vídeňskou operu.

A proč jsem se rozhodla napsat tento blog?

V českých zemích bývá zvykem kopat do těch, kteří jsou na kolenou. Tak jsem se rozhodla, že udělám něco jiného, a teď nemluvím o Michalu Šmardovi. Mluvím o ČSSD. Ve své podstatě bych jí měla co vracet – podobně jako to dnes dělá s gustem Miloš Zeman. Kdysi dávno, v roce 2002, jsem totiž na její kandidátce do poslanecké sněmovny nasbírala z pátého místa více preferenčních hlasů, než tři poslanci v součtu (!) nade mnou, a jen o fous jsem nepřeskočila tehdejšího lídra Pavla Dostála. Naivně jsem si tehdy, v Kristových letech, myslela, že na mém výsledku, jednom z nejlepších v republice, budou stavět, ale opak byl pravdou – šlo jim hlavně o to rychle se mne zbavit, aby moje popularita ty „strejdy“, kteří byli z mých hlasů zděšeni, neohrozila. A podařilo se. Za pár týdnů jsem byla out. Nic lepšího se mi ovšem nemohlo stát – přestala jsem schůzovat, a začala se naplno věnovat své profesi, a na politiku rezignovala. Takže mohu tehdejší ČSSD vlastně děkovat, že jsem se přestala rozptylovat „kdo s kým“ a „kdo proti komu“, a začala dělat to, k čemu jsem byla předurčena – veřejnému právu. Tak to dnes cítím. Píši to tedy hlavně proto, aby bylo jasné, že moc dobře vím, jak ČSSD ve své personální politice dělala diletantské chyby. Obavy ze schopnějších tam držely ty druhé, a výjimky jen potvrzovaly pravidlo. Ostatně v této oblasti by si ČSSD mohla podat ruce s ODS a kdysi i s KDU-ČSL, která tehdy skončila na čas i mimo sněmovnu. Staří pardálové prostě nepouštěli vedle sebe novou krev, aby nepřišli o svá stará křesla. Unikla jim maličkost – že bez nových schopných mohou skončit v propadlišti dějin. A to se nyní děje, a bylo to společným jmenovatelem razantního nástupu ANO – stagnace těch ostatních.

A jak to souvisí s Michalem Šmardou? Velmi. Člověk, který třetí období obhájí post starosty města, musí být schopný, komunikativní, dost pracovitý a minimálně u velké části voličů svého Nového Města na Moravě dobře přijímaný. Ostatně i jeho přirozený projev na kameru o něčem svědčí – kam se hrabou ve svých vystoupeních někteří ministři! A podobných lidí s přirozenou autoritou i projevem má ČSSD v samosprávě dost – ostatně ta značka za jménem tam není až tak důležitá, protože na tu se v komunále nehraje. Hlasy se sbírají napříč kandidátkami, tedy volby do zastupitelstev obcí a měst jsou nejvíce ryzí, a nasbírané hlasy nejvíce vypovídající. Tedy tito lidé dělají spíše dobré jméno ČSSD, než by jim značka ČSSD pomáhala k funkcím.

Teď se zpronevěřím tomu, že už jakoukoli stranickou politiku příliš nekomentuji. Jak jsem se dnes dívala na Michala Šmardu, a znajíc ty desítky dnes nešťastných lidi z ČSSD dole v komunále, a vnímající roli ČSSD v této vládě, a tak vůbec postavení ČSSD po evropských volbách, byl by pro ČSSD dnešních dnů možná nejlepší tento odvážný scénář.

Odejít z této vlády. Svolat mimořádný sjezd. Zvolit předsedou ČSSD a jejím lídrem Michala Šmardu. Prvním místopředsedou Martina Netolického. Tedy onu novou „socdemáckou krev“. Udělat si pracovní skupiny z komunálních politiků, a ti nechť připraví své rodné straně zdola volební program. Protože ti v komunále to mají v hlavě fakt srovnané. Tedy ČSSD musí, nechce-li zmizet jako strana s významnou historií z politické mapy, prostě zariskovat. S novými lidmi typu Michala Šmardy. Ten si už lehce okusil ovzduší „tam nahoře“. To mu vůbec neuškodilo. Nebyl jmenován do funkce ministra kultury – to mu pouze prospělo. Zná ho dnes celá republika, přestože nevleče za sebou žádné politické hříchy minulosti. I ten věk má tak akorát. A s mírnou nadsázkou – i kamera ho má ráda. V době vlády médií to není vůbec na škodu.

A kultura? Tu by mohl začít aplikovat ve vysoké politice jako takové. Protože ta je dnes vším, jen ne kulturou. Sám to zažil.

Možná mi budou mnozí spílat, protože nemohou ČSSD ani cítit. Chápu. Jenže já si myslím, že by bylo dobré mít na politické scéně zase tři čtyři strany na výběr, pro všechny skupiny voličů. Pravicové, levicové, středové… Aby měli důvod k volbám jít. Proto jsem vyslovila tento názor, bez ohledu na to, koho sama volím. Že Michal Šmarda by mi dnes jako předseda ČSSD docela sedl. I s tím rizikem, že se mohu mýlit. Doufám ale, že má intuice se neplete, a že by to dal.

Má to jedinou podmínku - on sám musí chtít za tím jít.