Výrok Johna Galliana naprosto odsuzuji. Opilost nepokládám za polehčující okolnost. Naopak, v opilosti lidé mluví pravdu, nemají zábrany. V jeho pokročilém věku nemůže jít ani o nějaký naivní výkřik. V době, kdy světem hýbou rasové nepokoje a kdy je tu stále dost těch, kteří mají své mrtvé z koncentračních táborů, nebo jimi prošli sami, je to výrok velmi odporný. Sám Galliano si neuvědomuje, že by šel v době Hitlera do vězení jako jeden z prvních.

Nástup Johna Galliana do návrhářského světa se podobal pádu křišťálového lustru doprostřed tanečního sálu. Bylo to na počátku devadesátých let, kdy se očekávalo, že móda bude stát na střízlivých nohou. On však přišel s něčím docela novým. Jeho okřídlená fantazie neznala mezí. Bylo to ovšem jen krátce poté, co se móda dostala mezi umění, kdy se přestalo rozlišovat mezi skutečným uměním a kýčem. Pojem kult a kultura splynuly. Díky ochotným sdělovacím prostředkům probíhala urychlená sexualizace kultury. Móda se stala náboženstvím a návrháři bohy skotačícími na některém z Olympů, například v ulici Saint Honoré. Mladé dívky přestávaly číst kvalitnější literaturu a začaly pouze listovat v módních časopisech, kde číst ani nepotřebovaly umět, stačilo dívat se na obrázky a občas si přeslabikovat mnohdy slaboduchý popisek.

Svět módy je především byznys. To krásné, ona podmanivá hra s odhalováním a zahalováním se často vytrácí. Nebo to taky může být jinak: Galliano se možná domníval, že svět je jeviště a zákazníci jsou herci v jeho režii. Někdy to tak vypadalo. Neronovo nekonečné představení teď sice náhle skončilo, ale stejně by je konec neminul. S nostalgií jsem sledovala jeho pánskou přehlídku, v níž připomněl legendárního tanečníka Rudolfa Nurejeva, onu prodlouženou ruku Ballet Russe, tanečníka, který inspiroval i Micka Jaggera, módního kormidelníka Rolling Stones. Recese, která následovala po září 2008 přece jen společnost, jak se zdá, změnila. Nenakupuje se do zásoby, movití více šetří, více se hledí na kvalitu života. Značky, které vykazují zisk, jsou ty, které expandovaly na nové trhy, zachraňují je zákazníci ze zemí, kterým se dohromady říká BRIC (Brazilie, Rusko, Indie, Čína). Je cítit návrat k tradici, obdiv k lokálním výrobkům. Heslo „méně je více“ odstartovalo periodu módního purismu, která se již v historii opakuje (1945, 1965, 1985 a nyní po roce 2008). John Galliano, muž s velkým talentem, který tak úspěšně vykrádal kulturní skříně minulosti a nakradené zboží opatřoval svou neodolatelnou pečetí, je pochopitelně nahraditelný. Ve světě módy je mnoho těch, kteří mají talent, ale nemohou jej kvůli nedostatečnému finančnímu zázemí rozvinout.

John Galliano se kdysi vyjádřil, jak obdivuje Paula Poireta, módního tvůrce počátku dvacátého století. To byl opravdu statečný muž. Po vypuknutí první světové války odešel dobrovolně na frontu – v uniformě, kterou sám navrhl pro francouzské vojáky. Opustil prosperující salon, neboť jeho morální kvalita mu velela jít bránit vlast. Takto si počínala i slavná návrhářka Elsa Schiaparelli. Opustila Hitlerem okupovanou Paříž a pracovala pro Červený kříž. Po válce, když se vrátila do svého pařížského bytu, ve kterém bydleli Němci a našla tam vizitky řady svých známých, kteří tehdy kolaborovali, okamžitě s nimi přerušila styky. Naopak Chanelová byla po válce nucena odejít kvůli kolaboraci do emigrace. Od vězení ji zachránilo jen to, že se za ni přimluvil Churchil.
Svět módy může tolerovat výstřelky, dnes vlastně již téměř není čím šokovat, ale rasistické výroky, které ze svých úst vypustil Galliano, jsou něčím úplně jiným. Jsou velkým nebezpečím pro nás pro všechny a vypovídají o absenci soudnosti i o absenci citu a lidství. Ale bohové módního Olympu jsou závislí na nás, kteří jejich výtvory kupujeme, ne my na nich…