V prostorách pražské galerie Dvorak Sec Contemporary se 17. 2. představila společnost L´Oréal tradiční parfémy a kosmetiku značky Yves Saint Laurent. Nově tu byla prezentována vůně Parisienne… možná právě ona vyvolala nostalgickou vzpomínku na osobnost módního světa, z jehož návrhářského slovníku čerpají i významní současní tvůrci módy.

Elegance, tvé jméno je Yves Saint-Laurent

Nad světem, ve kterém žil, slunce již zapadlo. Krajina jeho tvorby září dál. Francouzský návrhář Yves Saint-Laurent ovládal světovou módní scénu více než čtyři desetiletí. V tomto směru jej překonala jen jedna žena – Coco Chanel. Pro současný módní svět je však stále zdrojem inspirace. Jeho nejsilnější vlastností, jak sám říkal, byla vůle, tou nejslabší ostýchavost. Poslouchal Bacha, četl Prousta, z malířů mu byl nejbližší Picasso. Spolu s beatníky miloval černou barvu a u lidí nejvíce oceňoval vstřícnost, pohrdal bohatými snoby.

Ve znamení Lva
Y. S. Laurentovi se dostalo obdivu, úcty a ocenění, jakými nebyli poctěni doposud žádní žijící módní tvůrci. Svědčí o tom i retrospektivní výstava jeho tvorby (25 let designu YSL) uspořádaná významnou editorkou amerického časopisu Vogue, Dianou Vreeland, v roce 1983 v Metropolitním muzeu v New Yorku i řád Rytíře Čestné legie, který mu o dva roky později osobně předal prezident Mitterrand. V jeho návrzích se mísí to nejlepší z tvorby Diora i Balenciagy. Podle jeho tvrzení ho však inspirovali především výtvarní umělci, ale také slavný kostýmní návrhář z počátku dvacátého století Leon Bakst, který spolupracoval s Ruským baletem¸ či spisovatel Marcel Proust.
Pierre Bergé o něm jednou prohlásil: „Narodil se jako uzlíček nervů“. Ovšem ve znamení Lva. Hvězdy mu předurčily, že se stane umělcem tělem i duší a že motivační energie ho neopustí po celý život.

Sociální kontra teatrální
Mladíček s jemnými rysy z alžírského Oranu se dostal do věhlasného pařížského Diorova salonu údajně po pětiminutovém pohovoru. Po Diorově smrti, v roce 1957, se ujal vedení domu. Bylo mu pouhých jedenadvacet. Tento rekord nebyl ve světě módy doposud překonán. Přiblížila se mu pouze Stella Mc Cartney, dcera legendárního člena skupiny Beatles, když se ve svých pětadvaceti stala hlavní návrhářkou salonu Chloé.

První modely od Y. S. L. navržené pro Diorův modelový dům – „lichoběžníkové“ šaty uvolněné od průramků, měly obrovský úspěch. Okamžitě se stal miláčkem tisku. Ironií je, že později právě on vedl s celou řadou časopisů spory, nesnášel kritiku, a jakmile se novináři nechovali k jeho tvorbě vstřícně, zakazoval jim přístup na přehlídky. K jeho podrážděnosti samozřejmě přispěla i drogová závislost.

V roce 1960 pobouřil „jemnocitnou“ společnost haute couture svou kolekcí černých kožených kabátů doplněnou černými roláky. Možná proto, že evokovala Marlona Branda v roli buřiče Johna z filmu The Wild One (Divoch), ale i revoltující mládež z pařížského Levého břehu. Britský Vogue tehdy onu kolekci nazval „Beat Look“ (beatnická) a podezříval autora, že se snaží zpochybnit uznávaná pravidla salonní módy.

Po této skandální kolekci dostává na popud nespokojeného majitele firmy Dior povolávací rozkaz do alžírské války a vytrácí se z Paříže. Vedení salonu se ujímá Marc Bohan, návrhář s českými předky.

Po necelých třech měsících byl ovšem Y. S. L. z armády propuštěn, pro deprese, kterými trpěl, a vrátil se do Francie. Zjišťuje, že jeho místo bylo nezákonně obsazeno. Podal žalobu na Diorův salon a za vysouzené peníze založil za pomoci svého intimního přítele Pierre Bergého vlastní modelový dům.

Senzitivně reaguje na změny společnosti v šedesátých letech, kdy se reklama a design dostaly do rukou mladé generace. V době pařížských nepokojů v roce 1968 dokonce pobíhá po barikádách se skicářem v ruce, aby si zaznamenal oblečení studentů.

Přímo pionýrským počinem bylo otevření Laurentova butiku Rive Gauche (Levý břeh). „Konfekce pro mne neznamená odvar salonní módy, není ani berličkou pro mou subjektivní tvorbu, spatřuji v ní prostě budoucnost. Šaty by měly odrážet osobnost nositelky a ne demonstrovat sílu peněženky,“ zdůrazňoval v době, kdy kdekdo, včetně slavné Chanelové, předpovídal, že haute couture je v agonii.

Byl to on, kdo kromě jiného probudil zájem o etnické odívání svými indiánskými oděvy s třásněmi a maurskými kaftany. Toalety z průsvitného šifonu s péry exotické rajky a zlatým páskem ve tvaru hada nositelku spíše svůdně odhalovaly než zahalovaly.

V sedmdesátých letech oslnil svým dámským smokingem, který pro Vogue perfektně nafotil Helmut Newton. V USA jej pokládaly i emancipované ženy za nepřijatelný tak jako kdysi minisukně. Ameriku šokoval také jeho parfém „opium“, nejen pro svůj název, nýbrž i proto, že jeho flakon měl podobu pouzdra, ve kterém tuto omamnou látku uchovávali v arabském světě.
Maskulinní modely vystřídal folklór, kolekce vycházející z inspirací Ruskem a cikány ale i rustikální modely evokované venkovem přelomu století. Neváhal vypravit se za náměty do staré Číny, Maroka, střední Afriky.


Portrét Y. S. L. od Andy Warhola

Pocta umělcům
Kolekce „Carmen“ je dokladem jeho aktivity v oblasti divadelní. Vytvořil kostýmy pro řadu představení (např. Růžový kavalír, Cyrano z Bergeracu, Figarova svatba). Spolupracoval s filmovými tvůrci – režisérem Buñuelem, Truffautem, Cavallierem aj.

Je známo, že Y. S. L. byl nejen sběratelem umění, ale i mecenášem řady uměleckých projektů. Svůj obdiv Vincentu van Goghovi neprokázal pouze výšivkou jeho obrazu na legendárním saku, ale i tím, že se finančně podílel na oživení vzpomínky na tohoto umělce v městečku Auvers-sur-Oise. Právě zde si Vincent vpálil kulku do hrudi a je tu i pochován.

Laurentova „Pocta Mondrianovi“ pochází z roku 1965. Kolekce šatů bez rukávů, barevné plochy ohraničené černými lištami působí jako pohybující se plátna tohoto slavného holandského malíře. Modely ve stylu pop artu navrhl o rok později. Měly být poctou Warholovi, jeho příteli, ovšem do jisté míry si pohrávají i s myšlenkami surrealismu. Migrující části těla na oděvu, nohy, obličeje, jakási růžovočerná torza. Se surrealismem souvisí i hold, který složil věhlasné návrhářce z třicátých let Else Schiaparelli. Navrhl sako, tvarově podobné jejímu, s nápisem pod kresbou na předním díle: „To jsou Elsiny oči.“ Dokázal tak, jak si cení jejího jasného tvůrčího vidění. I další kolekce „Pocta Picassovi“ (1979), Braquovi (1984) či Matissovi (1981) jsou důkazem jeho silného uměleckého cítění.

O Laurentovi by se až do osmdesátých let dalo říci, že byl citlivým barometrem pařížské módy. Právě v tomto období, kdy se pěstoval kult těla, v období okázalosti a luxusu, kdy móda byla povýšena na umění, se jakoby opouzdřil. Mohl snad cítit sympatie k osobnostem módní scény devadesátých let, k Alexandru McQueenovi, který své modely nechával rozjíždět pneumatikami aut, k Marcu Jacobsovi a Anně Sui, představitelům popelnicového stylu „grunge“, k orvaným džínsám a vytahaným svetrům, které na molu předváděly často zfetované antikrásky? Y. S. L. – rebel šedesátých let – vypadal náhle ve srovnání s rebely z konce století jako krotký mládenec.

V roce 2002 se rozhodl svou činnost ukončit. Spolu s Pierre Bergérem založil ve stejném roce nadaci Y. S. L. sídlící v Paříži na Avenue Marceau. V jejím vlastnictví je více než 15 000 salonních modelů, doplňků, kreseb a fotografií, mapujících kreativitu tohoto couturiera. Zemřel o pět let později a na své přání byl pochován v Maroku, v zahradách města Marrakech.