Jindřišek bude mít v září už čtyři a půl roku. Loni jsem byla dost skleslá, protože se mi nepodařilo najít školku, kde by byli ochotní mého syna přijmout. Přesněji nenašla jsem klasickou školku, kde ho byli ochotní integrovat.


Letos jsem se do boje pustila znovu a volala a psala maily, že mám autistického syna, který je ale hrozně hodný, tichý, nikoho nekouše a nebije, jestli by se pro něj nenašlo místo.

Ríša takovou školku má. Jeho štěstí je, že se narodil o dva roky dřív než Jindřišek a tehdy nebyla ve školkách tak zoufalá situace jako dnes. Dnes se při zápisu pořizují pořadníky, jako kdyby šlo o přihlášku na prestižní univerzitu. Handicapované dítě může jen doufat, že nějaké místo zbude i pro něj.

Jindru jsem loni vozila dvacet pět kilometrů do rehabilitačního stacionáře. Je to tam jistě fajn, jen tam nejsou zdravé děti a nevím, jestli náhodou předškolní věk není ta poslední příležitost, kdy si mí kluci mohou přítomnost zdravých dětí prožít.

Cena benzínu se už nebezpečně blíží ceně kvalitního sudového vína a taky by se naší rodinné pokladně dost líbilo, kdybychom už nejezdili stovky kilometrů měsíčně.

Proto jsem se do toho marného boje pustila letos znovu.

První bitvu jsem prohrála na celé čáře, dost hloupě a navíc vinou našeho taťky. V den zápisu do školky v naší vesnici jsem byla s dětmi na léčení v lázních. Táta tedy dostal za úkol se na zápis dostavit a Jindřiška přihlásit.

V okolních školkách mne ujišťovali, že nejvíce šancí má v místě svého bydliště. A tak, i když je u nás školka přeplněná, jsem to chtěla zkusit. Vždyť v době zápisu měl už čtyři roky.

Tatínek vyzvedl přihlášku, zapsal si termín do kalendáře v telefonu a čekal až ho zvukové znamení upozorní, že má do školky na zápis zaskočit.

My jsme se vrátili z lázní kvůli nemoci kluků o pár dní dřív a ukázalo se, že si táta naštěstí nemusí brát volno v práci. Jsem už doma, takže na zápis mohu zajít s dětmi sama. Kluky jsem ustrojila a přišli jsme jako první, hned v deset hodin, kdy zápis začínal, jako bych doufala, že kdo přijde první, bude mít větší šanci.

Ve dveřích mne zastavila kuchařka.
"My jdeme k zápisu, už je otevřeno?" ptala jsem se, celá napjatá, jak dopadneme.
"Zápis už byl před dvěma dny," odpověděla překvapeně. "Ale běžte se domluvit s paní ředitelkou."

Ředitelka mi jen potvrdila, že zápis již proběhl.
"Aha, takže manžel si špatně zapsal datum," pomalu jsem začala chápat.
"Byla jsem překvapená, že jste nepřišli, když si manžel vyzvedl tu přihlášku," řekla ředitelka.
"Já už mám všechno uzavřené, bohužel se nedá už nic dělat."

Tak jsme během chvilky přišli o naší hlavní letošní šanci upíchnout syna někde poblíž našeho bydliště a zařadit jej do kolektivu zdravých dětí, které mluví, dívají se do očí, smějí se vtipu a zajdou si samy na záchod.

Není to příjemný pocit vidět, jak těžko lze handicapované dítě začlenit již v tak raném věku. Jaké to pak bude v jeho dospělosti? Všechno záleží jen na lidech, kteří pracují v předškolním nebo školním zařízení. Vše záleží na tom, jestli budou ochotni přijmout takové dítě i za cenu toho, jaké nesmírné administrativní a organizační starosti jim to způsobí.

Paradoxně se mi poslední dobou několikrát stalo, že jsme se díky průkazkám ZTP/P našich dětí dostali někam zadarmo. Koupila jsem za "nula korun" lístek na Pendolino do Prahy, když jsem měla jet se synem na kontrolu do nemocnice. Šli jsme zadarmo plavat a kluci zadarmo skáčkou na trampolínách v zábavním parku Bongo. Jeli jsme zadarmo lodí na brněnské přehradě.

To se máme dobře, tolik výhod!

Všechno bych to vyměnila za právo integrovat své dítě do školního zařízení v místě bydliště. Vyměnila bych to za stejné právo na vzdělání, jako mají zdravé děti.

Starší Ríša půjde za rok do školy. Jedna z mála jeho možností je autistická škola v Brně. Žádné podobné zařízení v České republice neexistuje. Je to unikátní škola s pedagogy, kteří školí učitele po celé republice.

Bohužel škola sídlí v ošklivé budově s tmavými chodbami, bez pořádného vytápění. Děti sedí na starých židlích, u starých stolů a pracují s pomůckami, které si pedagogové a rodiče vyrábějí na koleně. Prostředí je tak depresivní, že mám jen málo chuti, tam své dítě zavřít na půl dne. (viz reportáž)

Když jsem se navíc letos dozvěděla, že Ríšova pedagogická asistentka ve školce, která na půl úvazku dělá pedagogickou asistentku a na půl úvazku ve školce uklízí, má jako uklízečka více peněz, pochopila jsem, že integrace postižených dětí opravdu není v naší zemi priorita.

Kdo bude ochoten pracovat jako pedagogický asistent postiženého dítěte za plat nižší, než má uklízečka? Kdo bude ochoten postižené dítě integrovat ve škole nebo školce, když mu to přinese jen práci navíc?

A pak se to stalo. Taková ta náhoda, která zvrátí běh věcí.

Když už všechny další možnosti selhaly, téměř v závěru roku, po všech zápisech mne kamarádka upozornila na to, že se v blízkém městě otevírá úplně nová školka, církevní. Školku provozují "Chudé školské sestry naší Paní".

"Ano, to je asi naše cesta. Tam by opravdu mohla být šance," řekla jsem si, " známe přeci to rčení - Blahoslavení chudí duchem."

Jestli někde mohou přimout naše dítě takové, jaké je, je to církevní školka.

Já věřící nejsem a s dětmi do kostela nechodíme. Naštěstí víra není podmínkou. Je to neuvěřitelné, ale opravdu mám doma potvrzení o přijetí Jindřiška do školky.

Benzínu ušetříme jen trošku, místo dvaceti pěti kilometrů budu jezdit osmnáct. Navíc se bohužel ukázalo, že školka prozatím nemá finance na pedagogického asistenta.

Ministerstvo školství totiž, ač to může znít trochu legračně, přiděluje peníze na asistenty na rok kalendářní, ne školní. Když tedy vznikne nová školka a dá si žádost o finance na asistenta, nedostane je už od září, ale až ledna.

Nejdříve to vypadalo, že se budu snažit sehnat někde sponzory na plat pedagogického asistenta do prosince (na čtyři měsíce). Opravdu ale nevím, jak bych to měla udělat, protože církevní školka nesplňuje podmínky různých sbírkových kont, která přispívají spíš občanským sdružením, ne školským zařízením.

Vyřešíme to nakonec dost elegantně, že asistentku Jindřiškovi budu do konce roku dělat já sama. Jsem výborný kandidát, protože to budu dělat zadarmo. Navíc ještě ušetřím na benzínu, protože budu jezdit jenom dvě cesty denně, místo čtyř.

Před námi je Ríšův poslední školkový rok. Čeká ho škola a tuším, že tenhle rok, je pro něj veliká šance. Jak se nyní za poslední měsíce zlepšil, jak (snad nejenom prozatím) ustoupila jeho epilepsie, připadne mi, že se zase začal vyvíjet. Mohl by snad dohnat, co ztratil za poslední rok. Mohl by se zpátky přiblížit šanci, že se někdo uvolí ho integrovat do třídy zdravých dětí.

Ne jenom, proto, že chudí duchem jsou blahoslavení. Ale proto, že to je šestiletý kluk, který chce dělat to, co ostatní kluci. Ono to jistě všechno nezvládne, nebo bude potřebovat pomoc. Ale chce to aspoň zkusit.

Před pár dny jsme byli na jednom novém dětském hřišti. Moderní hřiště s vysokou skluzavkou, na kterou se ale leze po síti z tlustého lana ve výšce asi dvou metrů. Žádné pohodlné schůdky pro dítě, které kulhá, na skluzavku nevedou.

„Co bys chtěla, vždyť to je hřiště pro zdravé děti,“ vysvětloval manžel, když jsem tím přístupem na skluzavku byla zklamaná.
„A kde je tedy hřiště pro naše děti?“ říkala jsem si v duchu.

Kluky jsme zvedali vysoko nad hlavu, abychom je dostali nahoru na skluzavku. Ostatně dělali to tak i rodiče dvouletých dětí, které také nebyly schopné po lanové síti na skluzavku vylézt.

Děti velké jako náš syn Ríša ale hbitě šplhaly po lanech nahoru. A Ríša to chtěl taky dokázat, taky se tam chtěl vyšplhat. Nakonec jsme mu to dovolili. Kkdyž jsme ho oba přidržovali a postrkovali nahoru, dokázal to.

Měl velkou radost. Úspěch je příjemný každému.
I ve škole ho bude muset někdo přidržovat. S pomocí,s asistencí, to může zvládnout. Když dostane šanci.
Snad naše obě děti dostanou šanci na vzdělání.

P.S. Zajímala jsem se o původ rčení „blahoslavení chudí duchem“ a zjistila jsem, že obecné pochopení tohoto biblického výrazu není vůbec správné. Nejedná se totiž o lidi přihlouplé, ale o chudé ve smyslu majetku. Chudí (ti,co nejsou bohatí) jsou podle Ježíše blahoslavení, blažení.

Pro mne naštěstí, se stala taková náhoda, která zvrátila běh věcí. Nečetla jsem nikdy Bibli a žila jsem tak v domnění, že blahoslavení jsou opravdu lidé chudí duchem (ti ne příliš chytří). A že proto církevní školka bude naše spása.

A ona opravdu je.