Řádění koronaviru už nám všem leze krkem. Hlava se točí i z četných zákazů a příkazů. Naše děti už rok nechodí pořádně do školy. Jsme neklidní a nespokojení. Mnozí mají depresi. Přesto jedinou cestou, jak infekci porazit, je zodpovědnost a solidarita. V téhle vlně všemožných „nesmíš” a „musíš“ nelze jen práskat bičem. Lidi je nutné k rozumnému chování motivovat.

V současné době každá infikovaná osoba sděluje hygienikům v průměru ani ne jeden kontakt, v průzkumech přitom dotázaní deklarují zhruba pět kontaktů. Zejména z obavy o výpadek příjmů převládá malá ochota nechat se testovat, vstupovat do karantény a sdělovat kontakty. Ti zodpovědní jsou pak za svoji opatrnost a ohleduplnost trestáni. Jak jinak nazvat pouhou šedesátiprocentní nemocenskou? Máme se snad smířit s tím, že zaměstnanci budou kvůli zachování důstojného příjmu riskovat zdraví svoje, svých kolegů a příbuzných?

Proto navrhuji zavedení bonusu, který by po dobu deseti dní kompenzoval výpadky příjmů lidem v nařízené karanténě i lidem s covidem. „Izolačka“, jak mu říkám, je mnohonásobně levnější než nekonečné uzávěry ekonomiky. Na MPSV jsme připravili tři její varianty. V zásadě jde o příspěvek až pět set korun na den po dobu deseti dnů pro zaměstnance a dohodáře, kteří nemají home office, nebo o devadesátiprocentní nemocenskou. Tři varianty znamenají, že se chceme dohodnout, že hledáme cestu.

Zbytečnou administrativu jsme hodili za hlavu a nechceme ani, aby náklady na toto opatření nesli zaměstnavatelé, kteří už tak jsou těžce zkoušeni. V případě příspěvku zaměstnavatel získá v řádu hodin od státu informaci o vystavení karantény či izolace. Nemusí podávat žádnou žádost o refundaci, příspěvek k náhradě mzdy si sám odečte od povinného odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Chápu, že postoje odborů, zaměstnavatelů i politických stran odprava doleva jsou různé, prakticky od Šumavy k Tatrám, a jsem připravena o nich debatovat. Čas ale letí a záleží na každém dni. Jde o život, zdraví a o práci!

Zásadně však odmítám přístup, který zformulovaly nejen někteří pravicoví politici, ale i ministryně financí Alena Schillerová. Izolačka podle nich nemá smysl, testování a trasování by nepomohla a zaměstnanci by ji jen zneužívali. To prý ať už raději vznikne nějaká nová chudinská dávka.

Nevěřím svým uším a nechce se mi věřit, že sloupce úmrtí a nakažených nechávají klidnou i moji kolegyni z vlády, která jinak pro miliardové úlevy a ústupky pro bohaté či nadnárodní korporace nejde daleko. Vždyť všichni odborníci říkají pravý opak. Vládní NERV nám izolačku radí už od října!

V potírání nákazy je Česká republika na evropském chvostu. Jeden z důvodů naší neochoty k testování a trasování tkví v dopadu na peněženky. Rakousko, uzavřené stejně jako ČR, má sedmidenní průměr 1400 nakažených. V čem je rozdíl? Nemocenská činí sto procent platu po dobu šesti týdnů. V Německu to je v bleděmodrém. Minimálně o dvacet procent vyšší nemocenskou mají i tak rozdílné země, jako je Švédsko a Slovinsko.

U nás se již dříve sociální demokracii podařilo vrátit proplácení prvních tří dnů nemocenské. MPSV v reakci na koronavirovou spoušť prosadilo vyšší ošetřovné, ale i program Antivirus, jenž podpořil přes milion pracovních míst.

Přesto si nemůžeme dovolit ustrnout. Na jedné straně na nás doléhá ještě nebezpečnější britská mutace covidu, na straně druhé lidi žijící ze mzdy nesmí pohltit chudoba. A pokud nechceme sedět zavření až do léta, musíme udělat všechno proto, aby se nemocní neskrývali a byly snáze mapovány jejich kontakty. V penězích na „izolačku“ vidím nejen chytrou investicí do našeho zdraví a životní úrovně, ale také jednu z možných cest z nekonečného kolotoče lockdownů.