Už to není, co to bývalo: v pohádkách se stále vyskytují úkoly, jejichž splněním si muži (občas i ženy) potvrzují svou hodnotu. Avšak zatímco dřív stačilo jít na kraj světa a obstát v banálních prověrkách, například přemoci dvanáctihlavého draka nebo ze dna moře vyzvednout perlu, nedávná repríza pohádky režiséra Jiřího Stracha Tři životy z roku 2007 připomněla, že existují mnohem horší rizika: muž musí otestovat svou připravenost k sexu. Až za hrob.

Tři vojenští zběhové procházejí ruinami hradu. Ve sklepení je zastihnou tři mladé ženy ve večerních toaletách černé, červené a zlaté barvy. Jedna z nich vojákům oznámí, že by mohli vysvobodit je i celý hrad z prokletí; podmínkou je strávit s nimi noc a nedotknout se jich. V případě, že zkoušku nezvládnou, budou navždy prokleti také oni, poučí je dáma v červeném.

Práce, o jaké se lidem u záchranky ani nesní. Jednoduše vedle někoho usnete a vytáhnete z trablí nejen dotyčnou osobu, nýbrž spoustu dalších lidí, celou královskou rodinu (tak třeba Vratislav z Pernštejna měl 21 dětí), stráže, služebnictvo, poddané a jejich rodiny v podhradí.

Na bedrech zběhů tedy leží velká zodpovědnost. Silnou motivací je budoucí bezbřehá vděčnost vysvobozených duší, zatím zoufale bloudících ve sklepeních zámku. Vojáci se ukládají ke spánku; jednoho z nich, Vojtěcha Dyka sledujeme při plnění úkolu. Dáma v červeném k němu přiléhá – a hrůzo hrůz! – proti vší logice (chtěla přece vybřednout z kletby?) se začne chovat jako profesionální sexuální pracovnice. Jenže voják se k ní otočí zády a usne. Příští ráno přinese tragické zjištění: dva ze tří mužů zkoušku nezvládli a jen tak mírnyxdírnyx, aniž by to někdo byl slůvkem komentoval, byli sprovozeni ze světa.

Od sledování pohádky v tu chvíli odpadly rejpavé nátury, kterým děj nasadil brouka do hlavy. Chovaly se zlatá a černá podobně jako červená? Proč žadonily o záchranu, když nakonec dělaly všechno pro to, aby to nevyšlo? Možná podle známého principu „žena neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane“? Oživuje se stereotyp svůdnice, neboť jen sexuálně přitažlivá a aktivní žena ztělesňuje pravé ženství? A dále: proč je proboha vojáci neodbyli, vždyť riskovali život? Nastoluje se tu obraz muže-samce, který „když může, tak musí“, i kdyby mu hrozil trest nejvyšší? Ba co hůř – jestli se zlatá a černá dáma na rozdíl od červené sexuální dotěravky dotýkání bránily, použili vojáci násilí?

Děti i dospělí u obrazovek dostávají jasnou zprávu. Tři vojáci se nesměli žen na jejich výslovná přání (!) dotýkat, ale dva (tudíž většina z nich) se jich v noci dotýkali (a bůhvíco ještě). Jinými slovy: je normální dotýkat se žen i přes jejich zákaz. Stejně nemyslí vážně, co říkají. Trest nestojí za zmínku, měli holt smůlu, co tam máme dál?

„Filmový a pornoprůmysl nám překládá nezdravé vzorce chování a škola v tomto ohledu v korekci nebo vyvažování pokulhává“, říká psychoterapeutka Mirka Papajiková, a potvrzují to výzkumy české tvorby pro děti včetně školních učebnic. Ženy jsou ve filmech a učebnicích marginalizovány až zneviditelňovány, jako by neexistovaly. Ve svém výzkumu s 572 dětmi a žáky/němi gymnázií jsem zjistila, že děti například nevědí, že žena se může stát vědkyní – zprávu o výzkumu jsem nazvala podle výroku desetiletého chlapce „Žena a vědec? To mi nejde dohromady“.

Ženy bývají zobrazovány v závislosti na mužích; hnacím motorem dění bývá muž, princezna je odkázána na kreativitu prince. Nad charakterovými rysy zobrazovaných žen vstávají vlasy na hlavě. V jedné učebnici němčiny jsem našla článek, v němž děti jedou na výlet do Salcburku, ale dívka spatří ve výloze sukni a přizná, že ji od toho okamžiku přestaly památky Salzburku zajímat: „Před mýma očima tancovala jen ta sukně“. Z cvičení na minulý čas utkví dětem v paměti ona dívka jako nevzdělavatelný uzlíček emocí – ani ten historicky přeslavný Salcburk ji nezajímá – prostě budoucí kapriciózní, hloupá ženská, jejíž manžel bude úspěšný jen tehdy, když vydělá víc, než ona utratí. (Jako učitelka jsem ten text ignorovala a préteritum trénovala na medailonech slavných objevitelek.)

Repríza pohádky o sexu až za hrob nám velmi citelně připomněla, že lidová tvořivost není národní poklad, který by se měl přijímat jako svatá hostie. Sexuální obtěžování a genderové stereotypy do moderních pohádek nepatří, i kdyby měly být „pouhou“ epizodou. Je jejich dnešní tolerance generačním problémem? Zaujmou příští režisérky a režiséři vůči nim nesmiřitelný postoj? Uvidíme, co přinese čas…