Když nemáte uprchlíky, dejte tam gender nebo politickou korektnost.

Konkrétního nepřítele můžeme popsat, najít slabá místa, naplánovat strategie a pustit se do boje. Abstraktní obraz nepřítele má tu výhodu, že budí neurčitou hrůzu. Nevíme, jak vypadá, jak je silný, co chystá, kdy a jak udeří a jak se mu bránit.

Donedávna děsili veřejnost a ohrožovat tradiční manželství homosexuálové. K tomu známý kreslený vtip: u dveří zazvoní pán a oznámí užaslému manželskému páru: „Dobrý den, já jsem homosexuál a přišel jsem vám rozvrátit manželství“. Nakonec se přišlo na to, že tradiční manželství si heterosexuální páry likvidují samy. Anketa KDU-ČSL o nepřijatelnosti stejnopohlavních manželství dopadla katastrofálně. Pro KDU-ČSL.

O politické korektnosti se dávno debatovalo v dobách, kdy v Československu ještě vládl hluboký socialismus. Desítky let poté se u nás politická korektnost mylně vykládá jako zákaz upřímně promluvit. A přitom jde o způsob vyjadřování, který „usiluje o odstranění označení, která mohou být považována za urážlivá n. mající negativní konotace“(NESČ). Zjednodušeně ji můžeme nazývat slušností či zdvořilostí. Například: když se na nějaké činnosti podílejí muži i ženy, slušný člověk to chce vyjádřit.

Výraz „truhlář“ údajně zahrnuje ženy i muže. Po rozkliknutí internetové nabídky vyučení na truhláře se může objevit informace „obor je vhodný i pro dívky“. Ejhle, že by označení „truhlář“ přece jen nezahrnovalo ženy? Dívky se necítí osloveny? Nešlo by tudíž nabízet vyučení v obou rodech, „truhlář, truhlářka“ nebo „truhlář/ka“?

Monokultura generického maskulina prospívá názorové rozmanitosti asi jako řepka olejka krajině. Ukázala to psychologická studie Svobodné univerzity Berlín, uveřejněná v roce 2015 v časopise Social Psychology.

Vědecký tým Bettiny Hannover a Driese Verveckena předložil 591 žákyním a žákům základních škol v Belgii a Německu seznam šestnácti povolání, z toho osm takzvaně typicky mužských povolání (s podílem mužů nad 70 %, například „automechanik“), pět profesí dominovaných ženami (například „kosmetička“), a zbylé tři profese s reálně vyrovnaným počtem žen a mužů.

Děti ve věku 6–12 let odhadovaly, jak jsou jednotlivá povolání prestižní a náročná, zda se v nich vydělává spíše hodně nebo málo peněz, zda je těžké či snadné se jim vyučit nebo je vystudovat a zda by si samy danou profesi vybraly. První skupina dostala dotazníky pouze s mužskými tvary názvů profesí („truhlář“ a podobně, jak jsme na ně zvyklí v Česku), druhá formuláře s rodově vyváženými označeními („truhlář/ka“).

Děti, jež viděly vedle sebe ženské a mužské názvy profesí, oceňovaly i „těžké“ profese jako snadněji dosažitelné a častěji je zahrnovaly do úvah o vlastní budoucnosti. Ženské názvy povolání zmírnily dopady stereotypu, podle něhož se profese MINT (matematika, informatika, přírodověda, technika) odjakživa považují za příliš obtížné pro ženy.

B. Hannover k tomu podotýká: „Rodově vyvážený jazyk posiluje naději dětí na úspěšnou životní dráhu v oborech, které se jinak považují za velmi náročné“. Systematické používání rodově vyváženého jazyka by podle psycholožky mohlo přispět k motivaci mladých lidí vydat se na náročné životní dráhy. Kteří rodiče by si nepřáli, aby si jejich dítě více věřilo?

Na druhé straně navodilo použití vyváženého jazyka dojem nižší prestiže a nižšího finančního ohodnocení daných profesí. Jako by pouhá optická přítomnost žen činila obor méně obtížným a hůře placeným. Jazyk tady „načapal“ společnost při hierarchizování pohlaví.

Politicky a genderově korektní způsob pojmenování osob, věcí a jevů hraje významnou roli při utváření postojů. Zda je požadavek slušnosti a zdvořilosti tyranií či příspěvkem k demokratizaci společnosti a zda se do politické korektnosti dá zahalit totalita (jak nedávno pravil Jaroslav Kubera v projevu nad oběťmi koncentračních táborů), záleží na kritickém posouzení každého jednotlivého případu zdravým rozumem.