Tak velkou čtenářskou obec a tak rozsáhlou diskusi, jaké přitáhla má první úvaha v tomto blogu na téma Jak sponzorujeme stát, jsem rozhodně nečekal. Problém byl pouze v tom, že jsem text psal někdy v polovině prosince, takže než byl uveden do elektronického prostoru, byl už rok nový a některé věci začaly být jinak.

Teď už mám své rámečky, do nichž mohu psát přímo, a tak uvedu na pravou míru alespoň něco. Totiž že mezitím byl strop pro placení pojistného zvednut ze 48násobku na 72násobek průměrné české roční mzdy, čili z dosavadních 1,13 milionu korun na 1,7 milionu korun ročně. Zatímco tedy loni a předloni přestávali dříve či později platit pojistné již lidé s příjmem 86 240 Kč za měsíc, nyní se to týká až těch, kdo mají měsíční příjem přes 142 000 Kč hrubého. Rovněž platba za státní pojištěnce se o něco zvýšila. Takže něco do fondů zdravotních pojišťoven přece jen přibude, byť to samozřejmě zdaleka není přírůstek rozhodující.

Rád bych také dodal, že mi v zásadě nešlo o to, aby někdo bral méně. Ani aby stát platil více za státní pojištěnce; vždyť on to konec konců nemůže stejně platit odjinud než z našich kapes. Já si prostě jen chtěl vytvořit odrazový můstek k dalším úvahám, jež vám vbrzku nabídnu.

• O tom, že tzv. regulační poplatky neřeší ani rostoucí náklady na zdravotní péči, ani omezenost zdrojů k jejich pokrytí.

• O tom, že to zdaleka nejsou především pacienti, kteří generují náklady zdravotní péče, protože daleko před nimi to jsou:

- celý náš systém organizování a financování zdravotní péče, který je neracionální, nabubřelý a podporuje honbu za výkony a jejich nejvyšším bodovým ohodnocením;
- lékaři prosazující heroickou medicínu;
- farmaceutické a přístrojové firmy usilující o medikalizaci našeho života.

• O tom, že za růst nákladů na zdravotnictví zdaleka nemůže v první řadě stárnutí populace.

• A konečně o tom, že v moderní medicíně samotné jsou naštěstí zakódovány mechanismy, které raketový vzestup nákladů na zdravotní péči když ne zastaví, pak tedy do cela určitě významně zmírní.

Zatím Vám ale nabídnu úvahu, k níž mě vyprovokoval čas sváteční. Je o celebritách a elitách.

Rozhovorů s celebritami byly na konci roku, v kontextu bujarého silvestrovského veselí, všechny noviny a časopisy, jakož i rozhlasové a televizní vlny plny. Respektive byly jich plnější než obvykle, neboť celebrity zaplňují média nejen v době třeskutého veselí kolem Silvestra (což by se snad ještě dalo přežít), ale prakticky nepřetržitě (což už se stává zdravému rozumu nebezpečné).

Rozpustilé štěbetání a sebeprosazování celebrit, jejich plytké a sebestředné vyprávění o tom, jaké drží diety, jak jsou sexuálně úspěšní a jak jsou vyčerpaní poté, co půl roku natáčeli nové CD a současně zařizovali svůj nový dům, nacházejí místo mnohem snáze než seriózní informace. Celebrity také mají zvláštní nutkání vyjadřovat se ke kdečemu, respektive média cítí se nutkána se jich na to ptát. Tazatelé tak neriskují, že by mohli dostat odpověď příliš složitou, natož aby byli odmítnuti. Většině novinářů rozhovory s těmito celebritami ovšem dělají dobře, protože dotazovaní je rádi poskytují, hovoří k dotazujícím se slovy srozumitelnými a vyjadřují se bez zábran k čemukoli. Oni jsou ředitelé zeměkoule, rozumějí všemu a cítí potřebu dávat nám všem své názory k dispozici. Celebrity se druží, navzájem se podporují a bez zábran a špetky skromnosti a vkusu si dělají reklamu. Nemají o sobě pochybnosti a považují se za střed vesmíru. Když se navzájem zvou do svých talk show nebo na stránky svých časopisů, ani se nepředstavují, neboť automaticky předpokládají, že je každý ve vesmíru zná a ví, v čem jsou tak neskonale skvělí. Ve skutečnosti ovšem ten jejich vesmír končí hranicemi naší země, protože za nimi ztrácejí veškerý svůj lesk a neznamenají pranic.

Díky narůstajícímu počtu celebrit a jejich schopnosti zaplnit jakékoli místo v mediálním prostoru nemají pak skutečně závažná a složitá témata, jakož ani lidé, kteří by o nich dokázali seriózně pojednat, v bulvarizujících se médiích směřujících k „infotainmentu“ šanci. Vždyť pro získání většího objemu inzerce je třeba mít co nejvyšší náklad či sledovanost, a tu skrze složitá témata a přemýšlivé lidi nezískáte. Masy chtějí hry a chléb, a tak je musíte „ubavit k smrti“. Jedině když zamoříte veřejný prostor plytkostmi z úst celebrit, bude se vedle nich dobře vyjímat reklama na bůček z Lidlu.

Příslušníci skutečných elit ( jak jistě chápete či vzápětí pochopíte, mám na mysli nikoli pseudoelity politické či jinak rychlokvašené, nýbrž skutečné elity odborné, v mém případě konkrétně medicínské) nemají v takovéto konkurenci mnoho šancí. Nebývají – až na výjimky, jež z nejrůznějších důvodů mámení médií podléhají - na titulních stránkách obrázkových časopisů nebo v televizních estrádách vítáni a vídáni. Příslušníci skutečných elit se neprezentují na nesčetných večírcích, kde by si dělali reklamu a povětšině se řídí rčením „drž se ševče svého kopyta“. Nebývají také hypertroficky sebevědomí a sebestřední – spíše plní pochybností o sobě i o světě kolem. Nejsou to ředitelé zeměkoule a vesmíru, byť k jeho poznávání přispívají tisíckrát více než všechny celebrity dohromady. Jsou totiž vedeni nikoli namyšlenou pýchou, nýbrž skromností a vědomím své nedokonalosti, kterou se nebojí přiznat. Proto i jejich odpovědi na otázky jsou spíše uvozovány slovy „Myslím si“, „Předpokládám“ či „Domnívám se“ a často se v nich objevují vazby jako „ano, ale“, „ne, ale“. Nejsou totiž ochotni dávat laciná a jednoduchá prohlášení a vyjádření o všem, protože vědí, že člověk musí nejprve něčemu rozumět, než se k tomu začne vyjadřovat. Respektují, že lidské poznání je kontinuálním trvalým procesem náborů poznatků mnoha lidských mozků a jejich příspěvek může být jen jedním z kaménků v celé mozaice, jež přesahuje každého jednotlivce v prostoru i čase. A když hovoří o své práci, vždy zdůrazňují, že jsou jen členy týmu, jen součástí mezinárodní komunity. Proto také platí, že na rozdíl od celebrity elita zůstává elitou i tehdy, když překročí hranice. Zatímco celebrita považuje za zcela samozřejmé sama sebe za celebritu označovat, skutečný příslušník skutečné elity to o sobě sotvakdy prohlásí.

Summa summarum – jestliže se do popředí dostávají celebrity vyráběné médii, a z nich pak zejména médii pokleslými a vlezlými, dochází k erozi přirozené hierarchie hodnot. Veřejnosti se nedostává skutečných autorit, osobností a elit, které by mohly být garanty všeobecně platné hodnotové škály. A škála samotná? Vypadá podle toho.