Divoký tok globalizace je vážnou hrozbou
Je až zarážející, jak se náš svět, naše společnosti řídí vždy podle vody – teče cestou nejmenšího odporu, po svahu dolů. A přitom všichni víme, že vždy a ve všem musíme bojovat proti hrozící entropii.
Naše tělo to dělá až do nevyhnutelného konce a naše společnost, pokud chce přežít, by se touto hrozbou entropie měla seriózně zabývat. Prvním z pravidel je komunikace, umění dosáhnout společného názoru a společného postupu, ať je to v čemkoliv. Jakmile někde vázne komunikace, můžeme si být jisti, že se rodí problém, který může být i fatální.
Jedním ze zásadních příkladů nedostatku diskuze je globalizace. Svět se do ní vřítil po hlavě, ale na globální úrovni ještě neproběhla diskuze, jak tuto globalizaci ustát, regulovat. Na tomto nedostatku by mohl havarovat celý kapitalistický systém. Někdo si možná řekne – konečně! Bohužel ale nikdo neví, co by se z toho krachu zrodilo, takže buďme velmi opatrní.
Příkladem z každodenního života mohou být banální ceny v našich nákupních chrámech. Víme, jak se tvoří, jakou roli hraje konkurenční boj. Nákupčí mají za hlavní náplň práce vyjednat nejnižší cenu. Ale kdo určí, že ta nejnižší cena je ta nejrozumnější, nejspravedlivější? Že neuvede dodavatele do vážných problémů? To je příklad oné samospádem tekoucí vody, dosažení výsledku bez nejmenší námahy.
Je zřejmé, že nejsofistikovanější cena je ta, která vznikne na základě poctivého vyjednávání, reálných faktů, je výsledkem diskuze. Taková cena je ta nejlepší – a nemusí být nutně ta nejnižší. Pokud bychom usilovali dlouhodobě o nejnižší ceny, pak docílíme jen poklesu a vyčerpání kupní síly ze systému, protože nereálně nízké ceny mají přímé dopady na platy v dodavatelských firmách, v řadě případů vedou ke konkurzu. A výsledkem je stagnace ekonomiky. Pak stále větší část obyvatelstva, jak je tomu dnes, má oprávněný pocit nespokojenosti.
Z výše uvedeného příkladu je zřejmé, že ceny zboží musí vycházet z férové diskuze mezi výrobci a distributory a měly by reflektovat nejen parametry trhu, konkurence, ale zohlednit i slušné a spravedlivé mzdy, sociální ochranu, budoucnost dodavatelských firem a ekologické aspekty. Jedině permanentní dialog vede k tomu, že ekonomika funguje k prospěchu všech. Pověstné „nejnižší ceny“ mohou vést k jedinému cíli – že nás sežerou. Už dnes evropské ekonomice hrozí stagnace a pracující jsou mnohde nespokojeni, podíl mezd na HDP klesá.Ve Francii se to dnes projevuje nejvíce. Podíl mezd na HDP klesl za posledních dvacet let ze 71% na 60 % a to je obrovský propad, nějakých 150 miliard eur, které se ztratily z ekonomiky a objevily se někde jinde.
Narůstající spokojenost naopak panuje v Číně, kam míří investice také od evropských ekonomických subjektů. Čínská centrální banka již spravuje kapitál ve výši přes 1000 miliard dolarů. Kdyby značná část této sumy byla aktivně investována v Evropě, bylo by Evropanům lépe. Ale to jsme opět u problému divoce plynoucí řeky globalizace a entropie.
Naše tělo to dělá až do nevyhnutelného konce a naše společnost, pokud chce přežít, by se touto hrozbou entropie měla seriózně zabývat. Prvním z pravidel je komunikace, umění dosáhnout společného názoru a společného postupu, ať je to v čemkoliv. Jakmile někde vázne komunikace, můžeme si být jisti, že se rodí problém, který může být i fatální.
Jedním ze zásadních příkladů nedostatku diskuze je globalizace. Svět se do ní vřítil po hlavě, ale na globální úrovni ještě neproběhla diskuze, jak tuto globalizaci ustát, regulovat. Na tomto nedostatku by mohl havarovat celý kapitalistický systém. Někdo si možná řekne – konečně! Bohužel ale nikdo neví, co by se z toho krachu zrodilo, takže buďme velmi opatrní.
Příkladem z každodenního života mohou být banální ceny v našich nákupních chrámech. Víme, jak se tvoří, jakou roli hraje konkurenční boj. Nákupčí mají za hlavní náplň práce vyjednat nejnižší cenu. Ale kdo určí, že ta nejnižší cena je ta nejrozumnější, nejspravedlivější? Že neuvede dodavatele do vážných problémů? To je příklad oné samospádem tekoucí vody, dosažení výsledku bez nejmenší námahy.
Je zřejmé, že nejsofistikovanější cena je ta, která vznikne na základě poctivého vyjednávání, reálných faktů, je výsledkem diskuze. Taková cena je ta nejlepší – a nemusí být nutně ta nejnižší. Pokud bychom usilovali dlouhodobě o nejnižší ceny, pak docílíme jen poklesu a vyčerpání kupní síly ze systému, protože nereálně nízké ceny mají přímé dopady na platy v dodavatelských firmách, v řadě případů vedou ke konkurzu. A výsledkem je stagnace ekonomiky. Pak stále větší část obyvatelstva, jak je tomu dnes, má oprávněný pocit nespokojenosti.
Z výše uvedeného příkladu je zřejmé, že ceny zboží musí vycházet z férové diskuze mezi výrobci a distributory a měly by reflektovat nejen parametry trhu, konkurence, ale zohlednit i slušné a spravedlivé mzdy, sociální ochranu, budoucnost dodavatelských firem a ekologické aspekty. Jedině permanentní dialog vede k tomu, že ekonomika funguje k prospěchu všech. Pověstné „nejnižší ceny“ mohou vést k jedinému cíli – že nás sežerou. Už dnes evropské ekonomice hrozí stagnace a pracující jsou mnohde nespokojeni, podíl mezd na HDP klesá.Ve Francii se to dnes projevuje nejvíce. Podíl mezd na HDP klesl za posledních dvacet let ze 71% na 60 % a to je obrovský propad, nějakých 150 miliard eur, které se ztratily z ekonomiky a objevily se někde jinde.
Narůstající spokojenost naopak panuje v Číně, kam míří investice také od evropských ekonomických subjektů. Čínská centrální banka již spravuje kapitál ve výši přes 1000 miliard dolarů. Kdyby značná část této sumy byla aktivně investována v Evropě, bylo by Evropanům lépe. Ale to jsme opět u problému divoce plynoucí řeky globalizace a entropie.