V USA mají dobrý zvyk: pokud se někdo posune v příjmovém a kariérním žebříčku výš, přestěhuje se mezi lidi stejné kategorie. Třeba i několikrát za život. Pokud stoupá, vždy na lepší adresu, do většího domu s delší příjezdovou komunikací, na absolutním vrcholu i s vlastním heliportem. Pokud se nedaří, stěhuje se, dobrovolně a zcela samozřejmě, opět dolů. Má to velkou výhodu: nikdo nikomu nic nezávidí, všichni kolem jsou na tom stejně dobře, hůř či dokonce špatně, bohužel.


Asi musí být velmi frustrující pro české zákonodárce s oficiálním platem na úrovni mzdy středního managementu v soukromých i státních firmách stýkat se s lidmi typu Martina Romana, byť je stejně jako oni většinovým zaměstnancem státu. Jen výrazně lépe placeným než jsou politici.

Zatímco v západních demokraciích se budoucí senátoři či poslanci pyšní svým majetkem a voliči to vnímají jako pozitivní signál (je to schopný člověk, dobrý manažer, ten by mohl umět kvalitně řídit i stát), český politik se stále ještě většinou (jsou tu ale už i výjimky) rád prezentuje panelákovým bytem, pár korunami na účtech, ojetým autem, protože voliči by to mohli ocenit (je to náš člověk, také nic nemá, bude za nás bojovat). To je ale fatální omyl. A zásadní problém.

Snem českého chudého politika není bojovat za stejně chudé, jakkoliv to některé strany halasně vytrubují. Většinovým snem je dostat se mezi Martiny Romany, jezdit na stejně luxusních jachtách, bydlet ve stejně velkých domech. A pomoci k tomu má politika či spíše politikaření. Křišťálově čistý multimilionář Stanislav Gross, před vstupem do politiky chudý proletář, je velkým vzorem.

Že se zneužívají poslanecké náhrady se veřejně ví. Že se parlamentní „medvěd“ porcuje pro aktivity kamarádů se také ví. Stejně tak se ví, že se politici stýkají s lobbisty a konkrétními byznysmeny a vznikají z toho vzájemně výhodná spojenectví, protože veřejné finance jsou hodně zajímavé a mizerně kontrolované. Proto nechápu vzrušení kolem dovolenkových fotek z Toskánska. Vždyť je úplně jedno, kde se hoši sešli, zda v Toskánsku, ve Špindlerově Mlýně nebo v hotelu Savoy. Ale mediální okurková sezona si žádá téma.

Propojení české politiky, tajemného světa lobbistů a určitých byznysmenů je v Česku natolik zřejmé, že ho politické strany už ani neskrývají. Jen se snaží naházet více špíny na politické konkurenty. Oni jsou horší než my. A to je dost úděsný stav. Exprezident Václav Havel v nedávném rozhovoru pro agenturu Bloomberg konstatoval, že čeští politici nevidí dále než k příštímu průzkumu veřejného mínění a kriminálníci a veksláci se stali novou ekonomickou elitou. Jeho slova, bohužel, přesně odrážejí aktuální bídný stav morálky v zemi. Politici k tomu přispívají, i oni chtějí být ekonomickou elitou. I když na to legálně platově nemají, přesto „zázračně“ bohatnou a užívají si vysněných jachet. Bohužel, ani veřejné mínění to už nevzrušuje.

Není náhodou, že snad jedinou morální autoritou v zemi je z aktivních politiků Karel Schwarzenberg. Bohatý, inteligentní, neúplatný, s jasnými názory a čistým štítem, na němž ulpěla jediná kapka, když chtěl zachránit vládu při kauze Čunek. Chtělo by to mnohem více Schwarzenbergů v české politice, ale je otázkou, zda o to politické strany a jejich kamarádi ze světa byznysu stojí – prospěšnější pro jejich zájmy je poslušně hlasující vděčný chudák z paneláku než osobnost s bohatým, poctivě získaným majetkem a vlastním názorem. A tak se jako jediné východisko z morálního marasmu jeví to, o čem se dlouho hovoří: zrušení prapodivných stádně zneužívaných náhrad a zvýšení platů politiků natolik, aby v klidu mohli na oběd či dovolenou s podnikateli a nemuseli skládat novinářům účty, zda na to mají a nenechali se vydržovat za protislužby. Ale kde je hranice nezkorumpovatelnosti politika, má to být 200, 300 nebo 400 tisíc měsíčně? Nebo ještě víc, aby se závist ještě více smazala? „Kdo z vás to má,“ řekl by klasik Jiří Paroubek.