Spor právníků o to, zda mohou poslanci nebo senátoři navrhovat více kandidátů na prezidenta je zajímavou ukázkou případu, kdy i většina z nich se může mýlit v důsledku jedné nešikovně formulované věty v zákoně a proč je proto užitečné číst Důvodovou zprávu.

V souvislosti s neočekávaným a raketovým vstupem Mirka Topolánka do klání o Hrad se znovu objevila otázka, za jakých podmínek může poslanec či senátor podepsat návrh více kandidátů. Například Server idnes.cz svůj článek 8. 11. 2017 nadepsal slovy: Experti tepou vnitro. Topolánek může přijít o prezidentskou kandidaturu a název rozvedl v úvodní části

Ministerstvo vnitra vneslo do prezidentské volby chaos. Jeho stanovisko, že zákonodárci mohou kandidaturu posvětit více lidem, je podle ústavních právníků nesprávné. Díky podpisům těch samých poslanců či senátorů ovšem podmínku splnilo hned několik kandidátů. Například i Mirku Topolánkovi nyní hrozí, že soud jeho kandidaturu zruší.

Kandidáti se až doteď drželi oficiálního výkladu zákona, podle kterého jim stačilo nasbírat pro postup do voleb 20 podpisů poslanců či 10 podpisů senátorů, aniž by vadilo, že se předtím zákonodárci podepsali také některému z protikandidátů.

Ústavní právníci, které MF DNES oslovila, to ovšem označují za nesmysl. Podle nich ze zákona jednoznačně plyne přesný opak: jeden zákonodárce, maximálně jeden podpis jednomu kandidátovi.

„Výklad ministerstva odporuje zákonu, který je relativně jednoznačný,“ konstatoval ústavní právník Jan Kysela.

Nejde ovšem jen o názor tohoto respektovaného znalce ústavního práva, v témže článku jsou citováni i bývalá ústavní soudkyně a nyní senátorka Eliška Wagnerová

„Už když jsem stanovisko ministerstva viděla, pomyslela jsem si, že se nejspíše někdo zbláznil a může někoho udělat hodně nešťastným. Není pochyb o tom, že každý zákonodárce má pouze jeden podpis,“

a další významný ústavní právník Václav Pavlíček:

„Pokud někdo podá kandidátku, která obsahuje podpisy zčásti stejných zákonodárců jako jiný kandidát, taková kandidátka by nemohla být předmětem hlasování,“

Stejné výroky jsou i v textu na iROZHLASu Prezidentští kandidáti v ohrožení? Zákonodárci směli dát jen jeden podpis, tvrdí někteří právníci a dalších médiích. Proti těmto jednoznačným výrokům renomovaných osobností stojí pouze vyjádření ministerstva vnitra citované ve výše uvedeném článku na serveru idnes.cz

Ministerstvo vnitra analyzovalo výkladová stanoviska z předchozí přímé volby prezidenta republiky a dospělo k závěru, že v případě, že by tentýž poslanec nebo senátor podpořil kandidaturu více než jednoho kandidáta na prezidenta, a to v rámci jiné skupiny navrhujících poslanců nebo navrhujících senátorů, neexistuje právní opora pro nezapočítání podpisu takového poslance nebo senátora. Při první přímé volbě prezidenta republiky takový případ v praxi nenastal a tudíž ani v praxi nedošlo k neuznání podpisu poslance nebo senátora z takového důvodu

a vyjádření Chovancova náměstka Petra Mlsny

Ústava ani zákon o volbě prezidenta republiky nezakazuje, že mohou podepsat jenom jednu kandidátní listinu, z čehož naprosto logicky vyplývá, že stejně jako občan může podepsat kandidátní listinu všem kandidátům, kteří sbírají podpisy občanů, tak i poslanec nebo senátor se může rozhodnout pro vícero kandidátních listin

Nejsem právník, ale přesto si dovolím tvrdit, že pravdu má Ministerstvo vnitra a Petr Mlsna i když ne přesně z důvodu, který uvádí. Jsem zvyklý nespoléhat na to, co jedna paní povídala a číst původní texty, v tomto případě Ústavu ČR a zákon 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky. V Ústavě ČR je v článku 56, odstavci (5) stanoveno

Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů.

tedy ani slovo o nějakém omezení na to, kolik kandidátů mohou navrhovat jednotliví poslanci či senátoři. V zákoně 275/2012 Sb. jsou z tohoto hlediska klíčová dvě ustanovení § 21 Podání kandidátní listiny:

(1) Kandidátní listinu může podat nejméně dvacet poslanců (dále jen "navrhující poslanci") nebo nejméně deset senátorů (dále jen "navrhující senátoři"), anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky (dále jen "navrhující občan").
(2) Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu. Kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

Připomínám, že navrhujícím občanem může, ale nemusí, být i sám kandidát a v prvním případě musí s kandidaturou vyslovit souhlas. Z dikce odstavce (1) plyne, proč nemá Petr Mlsna pravdu, když srovnává podpis občanů na petici podporující návrh „navrhujícího občana“ s podpisem poslance či senátora na samotném návrhu na kandidáta.

Příčinou sporu je výklad věty „Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu.“, kterou Jan Kysela, Eliška Wagnerová a Václav Pavlíček interpretují tak, že poslanec či senátor může být uveden jen na jednom návrhu „navrhujících poslanců“ nebo „navrhujících senátorů“. Tato interpretace je možná, ale stojí proti ní skutečnost, že to samé by pak muselo platit i pro „navrhujícího občana“. Neexistuje ovšem žádný racionální důvod, proč bych nemohl navrhnout Jardu, Frantu a Boženu, když na všech třech peticích pro jejich podporu seženu potřebný počet podpisů. Kdyby mi to zákon výslovně zakázal, návrh by předložili moji kamarádi a bylo by to.

Při diskuzích o interpretaci různých ustanovení zákonů je vždy vhodné podívat se do Důvodové zprávy, které obsahuje komentář předkladatelů zákona a která je součástí překládaných materiálů. V době, kdy vláda předložila návrh zákona 275/2012 Sb. do Poslanecké sněmovny, což bylo 27. 2. 2012 i po celou dobu schvalování zákona byl náměstkem místopředsedkyně vlády a předsedkyně Legislativní rady vlády Karoliny Peake Petr Mlsna. V Důvodové zprávě k zákonu 275/2012 Sb. ke k ustanovení § 21následující komentář

Právo navrhovat kandidáta pro volbu prezidenta upravuje návrh novely Ústavy; toto právo má skupina nejméně dvaceti poslanců nebo nejméně deseti senátorů. Vedle toho se zavádí právo státního občana České republiky, který dosáhl věku 18 let (ke dni podání návrhu), navrhovat kandidáta na prezidenta, je-li tento návrh podpořen peticí podepsanou nejméně 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky. Kandidát pro volbu prezidenta může navrhnout sám sebe (pak může nebo nemusí mít zmocněnce).

Volebním obvodem pro volbu prezidenta republiky je území České republiky, proto navrhující poslanci nebo senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu; kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

První výše citovaný odstavec jen opakuje obsah ustanovení Ústavy ČR a uvádí to, co jsem připomněl výše, tj. že kandidát může navrhnout sám sebe. Klíčové pro interpretaci oné sporné věty je slovíčko PROTO v druhém odstavci. Předkladatel návrhu zákona, v tomto případě sama vláda, požadavek, aby navrhující poslanci, senátoři, nebo navrhující občan podali jen jednu kandidátní listinu, odůvodňuje výslovně a jedině tím, že volebním obvodem pro volbu prezidenta je celé území ČR. Na rozdíl voleb do Poslanecké sněmovny, kdy strany a hnutí předkládají různé volební kandidátky v jednotlivých krajích, v nichž se voleb zúčastňují. Jinými slovy, jedna kandidátní listina pro jednoho kandidáta. Nikoliv tedy, že by stejná dvacítka poslanců nebo desítka senátorů nemohla podat více návrhů. Zde vidím důvod, proč má pravdu Petr Mlsna a proč bych mohl i já navrhnout Jardu, Frantu i Boženu.