Občánek, který právě opustil matčino lůno, aniž si tento osud sám vybral, zatím ještě nic neví o světě, o reformě financí nebo o státním rozpočtu. Snad jen svým kříkem naznačuje, že jaksi podvědomě tuší, že to, co ho v příštích hodinách, letech a desítiletích čeká, nebude jen přisátí k mateřskému prsu, které si právě svým hlasitým projevem vynutil. Zatím ještě neměl šanci ani vydělat si těch šedesát korun, které tu má zaplatit za potravu, kterou si neobjednal a kterou mu stejně nedají, protože kojeneckou dietu tu nenabízejí. Něco jistě dají matce, ale pochybuju, že jí to za těch dvakrát šest šupů stojí, aby nasytila sebe a posílila a zkvalitnila proud svého mléka.
Koneckonců je to v pořádku. Mít dítě a jít s ním do porodnice ji nikdo nenutil. Na potrat nepomyslela. Rozmnožovat občanstvo v zemi, která zápasí se svými demografickými potížemi, si vymyslela sama, případně jí k tomu přispěl její manžel nebo partner. Ten tu sice neleží, ale bylo by spravedlivé, kdyby mu za tu nezodpovědnou přičinlivost při rozmnožování národa vyměřili také nějakou dávku.
Příplatek rodinám, přijatý jako kompromis po odmítnutém požadavku, aby děti do 15 let neplatily poplatky, by sotva stačil, kdyby novorozenec musel zůstat pár týdnů v inkubátoru. Hlavně, že všichni podporujeme rodiny s dětmi.
Snad šlo jenom o přehlédnutí v návrhu zákona. A protože křik neviňátek není artikulovaný, ozývejme se my ostatní. Snad nás ve vládě a v parlamentě uslyší.