Rozhlas proti tankům/7

(Místo epilogu)
V úterý 27. srpna vzkazuje Fatra Napajedla do Xaverova, že má připraveno dostatečné množství silonových sáčků pro balení drůbeže. Paní Jarmila Štulcová z Prahy oznamuje synovi: „Otec umřel. Pohřeb ve čtvrtek.“
V 7.00 oznamujeme: Moskevský rozhlas hlásil, že jednání v Moskvě skončilo a že se československá delegace v čele s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou vrací do vlasti. Další zprávu jsme zatím nezískali. Jakmile nějakou podrobnost zjistíme, vstoupíme do vysílání.“
V New Yorku jednal ministr zahraničí Jiří Hájek s generálním tajemníkem OSN U Thantem. Novinářům potvrdil, že má spojení s delegací v Moskvě a že přerušení jednání o Československu v Radě bezpečnosti je v zájmu moskevských rozhovorů.

Více »

Rozhlas proti tankům/6

(Bojujeme o každou minutu)
Ráno 22. srpna zněl z rozhlasu hlas unaveného, nevyspalého redaktora: „Není přece možné, aby na nás dříve nebo později nepřišli. A stejně jako se nerozpakovali internovat vládu a vedení strany, nebudou se rozpakovat likvidovat legální vysílání pražského rozhlasu. Možná, že si počínáme pošetile, když bojujeme o každou minutu svobodného vysílání. Chceme však, abyste si zapamatovali tuto chvíli. Abyste si pamatovali hodiny, kdy jste na transistorových přijímačích chytali slovo svobodného vysilače Praha. Pamatujte si, že jsme se nevzdali.“

Více »

Rozhlas proti tankům/5

(Intermezzo 21. srpna)
Jezdinský:
„Odšroubovali mikrofon pomocí bajonetu a vykázali nás ze studia do zadního traktu budovy. Přeřezávali kabely od telefonů, ale brzy jsme zjistili, že na některé zapomněli. Začali jsme s některými diskutovat. Důstojník, s kterým jsem hovořil, mi tvrdil,že budovu neobsazují, že pouze čekají na příchod našich vlasteneckých vojsk. Ta prý přijdou během několika minut a oni jim rozhlas předají. Když hořel tank, přišel nějaký seržant a slušně nás požádal, abychom se stáhli do vzdálenější části budovy; že prý můžeme vyletět do povětří. Stejně slušně jsme mu poděkovali, dodal jsem ovšem: ´Eto vaše dělo´.

Více »

Rozhlas proti tankům/4

(Rusové přicházejí)
Technici na vysilačích se dovolali se Smrkovskému, který jim řekl, že Hoffmann je zrádce. V půl páté obnovili signál. Hlasatel četl prohlášení předsednictva ÚV KSČ. Karel Jezdinský, Věra Šťovíčková a Jeroným Janíček shrnovali informace z telefonátů a ze zahraničních stanic. Z ÚV volal jeho pracovník Kárný. Popsal situaci v budově obsazené okupanty snad z posledního telefonu, který ještě fungoval. Sdělil, že Dubček je v budově, ale není k němu přístup. Žádal také informace o tom, co se venku děje.
Lánský:
„Už jsme věděli, že provolání vedení strany a státu jsme našemu lidu předali. Technici a redaktoři začali zajišťovat náhradní pracoviště, abychom mohli vysílat i po obsazení hlavní budovy na Vinohradské třídě. Do éteru vstoupil vysílač Vltava, který špatnou češtinou hlásal, že vojska přišla na pozvání bránit socialismus před kontrarevolocí a imperialisty. Kolem sedmé hodiny se už kolem rozhlasu ozývala střelba. Upozorňovali jsme proto posluchače, že naše vysílání může být násilně přerušeno.
Od rána se valily rezoluce, dosvědčující, že první politickou bitvu jsme vyhráli. Opakovaným vysíláním stanoviska ústavních činitelů byla zmařena možnost, že stoupenci invaze zneužijí něklterých nižších orgánů, případně, že vznikne nejistota. Odpor k invazi vyjádřily všechny krajské výbory KSČ, strany Národní fronty, odbory, organizace svazu mládeže. Připojovala se armáda a bezpečnost, vysoké školy, společenské organizace a továrny, tedy ona dělnická třída, na jejíž ochranu okupanti prý přišli. Komunistické organizace požadovaly okamžité svolání 14. Sjezdu, jehož delegáti už byli zvoleni.“
Kolem šesté hodiny ráno rozhlas vysílal osobní vzkaz Alexandra Dubčeka, aby všichni nastoupili na svá pracoviště. Když už nešlo myslet na aktivní obranu, bylo třeba zajistit, aby intervenční vojska nedostávala záminky ke střelbě a násilí. Přicházely zprávy o prvních mrtvých. Rozhlas proto vyzýval ke klidu, k pasivní rezistenci. Nenechat se vyprovokovat.
Spojení s vedením státu bylo přerušeno. V budově ÚV KSČ byli internováni Dubček, předseda parlamentu Smrkovský, předseda Národní fronty Kriegel a další. Ministerský předseda Černík byl odvezen z budovy vlády neznámo kam. Nezbývalo než konstatovat: „Milí přátelé, poslouchejte Československý rozhlas a pracovníky, kteří k vám promlouvají. Neboť Československý rozhlas je v těchto okamžicích zatím jediným legálním mluvčím naší oficiální československé vlády.“ Rozhlas začal fungovat jako hlavní a často jediný nástroj komunikace i mezi členy ústavních orgánů, zbavených vlastních technických prostředků.
Mluvil Lánský: „K budově rozhlasu se po Vinohradské třídě blíží tanky. Uslyšíte-li na této vlně jiné hlasy než ty, které znáte, znamená to, že už nevysílá Ćeskoslovenský rozhlas, legální orgán legální vlády. Naší zbraní je klid a pasivní rezistence. Je třeba být na svých místech, vidět a nevidět, diskutovat a říkat: Vraťte se, je to naše vlast, naše země.“
Jezdinský:
„Jiří Pelikán mi diktoval telefonem prohlášení předsednictva Národního shromáždění, odmítající intervenci. Každou vteřinu jsme čekali, že nás obdsadí. Říkal jsem mu: Dělej, dělej a slova jsem psal jenom jako první dvě písmena. Utíkal jsem s tím do studia, kde v té době mluvili Sláva Volný a Jirka Dienstbier. Při prvním čtení jsem koktal, ale podruhé a potřetí už jsem to četl dobře.“
Vinohradská třída byla ucpána lidmi, kteří jako živá zátka v délce několika set metrů bránili přístup k rozhlasové budově. Vojáci pálili salvy do vzduchu a do okem rozhlasu. Tanky a transportéry se hrozivě rozjížděly proti zástupu, ale na poslední chvíli se vždy zastavily.
Dienstbier:
„Vyšel jsem na balkón a všiml jsem si, že tanky, předtím rozestavěné, se nad vinohradským tunelem řadí do kolony. Také živá barikáda pochopila, že teď to může být vážné. Lidé zmlkli a a podvědomě se tísnili k sobě, jako by tím mohli čelit tunám oceli. Tanky vyrazily, řidič prvního na okamžik zaváhal, ale pak se pomaličku znovu rozjel. Začal jsem křičet: ´Rozestupte se o otočte se k nim zády.´ Ti, kteří mě slyšeli, se rychle tlačili k chodníkům. Ostatní bleskurychle pochopili. Během několika vteřin se barikáda rozdělila na dvě ještě těsnější zátky na obou stranách ulice. Tanky pomaličku projížděly vzniklým průduchem. Dvacetiletí kluci za jejich volantem splnili rozkaz a nemuseli zabíjet. Za těch pár hodin v Československu už jistě pochopili, že s jejich rozkazy je něco v nepořádku.“
Ve chvílích, kdy jsme už většinou informovali jen o tom, co jsme viděli z oken, jsme konečně navázali spojení s Hradem. Ve čtvrt na devět byl u telefonu prezident republiky Ludvík Svoboda. Žádal rozvahu a klid.
Vojsko teď postupovalo z horní části Vinohradské třídy systematicky. Lidé se snažili zabarikádovat pomocí automobilů a nákladních vozů. Vypuklla pekelná střelba kulometů a samopalů. Okna rozhlasu se vysypala. Chytl tank a budova nad rozhlasem. Později na ni někdo napsal: Ex oriente lux.
Jezdinský:
„Nejmladší z naší redakce Ondřej Neff si dal stůl k oknu, psal neustále na stroji, přesně a rychle líčil, co se dělo pod okny a házel nám to na stůl do studia. Vydržel tam do poslední chvíle, kdy začala do toho otevřeného okna palba. Museli jsme ho násilím odvést. Bránil se s výkřiky, že si vždycky přál být válečným zpravodajem.“
Lidé konečně nevydrželi a prchali. Vykřikovali: Dubček! Dubček! Vojáci už pronikali do rozhlasové budovy zezadu. Také ze dvora stříleli do oken. Ještě v této chvíli zapůsobily profesionální návyky. Režisér se pokoušel zavřít okna a zvukotěsné dveře operativního studia, ale rychle pochopil. Závěrečná vystoupení rozhlasových novinářů na pozadí rachotu samopalů si dodnes pamatují posluchači nejen doma.
Před devátou pronáší poslední slova z vinohradského studia Igor Kratochvíl. Jménem pracovníků rozhlasu vyzval, aby občané nedělali nic, co by vedlo ke zbytečnému krveprolití. Srážky by vedly pouze k obětem, které nikdo nechce, aby padly zbytečně. Do studia pak vtrhli sovětští vojáci, studio zamkli, před zvukotěsné dveře posadili stráž a tím podle svého přesvědčení ukončili vysílání. Předtím technička ještě stačila pustit státní hymnu.
Odmlka trvala asi dvě hodiny. V té době se podařilo zahájit vysílání televize, takže nejnutnější informace posluchačů byla zajištěna. Technici zatím připravili náhradní studia. Kolem 11 hodiny bylo vysílání legálního Čseskosovenského rozhlasu obnoveno, aby už bez přerušení proběhlo maraton dramatických srpnových dnů.

Rozhlas proti tankům/3

(Expozice)
Dienstbier:
„Telefon zazvonil asi pět minut poté, co jsem usnul. ´Probuď se, obsazují nás Rusové,´ volal směnový redaktor Zázvorka. V rozespání jsem zabručel, aby si nechal takový blbý vtipy. ´Mám tu dálnopis z Bratislavy. Už jsou tam. Neslyšíš ten hukot?´ Nebylo pochyb, že nad domem přelétá jedno letadlo za druhým. ´Hned jsem tam .´ Zavěsil jsem a za deset minut jsem byl v radiu.“
Lánský:
„Spěchal jsem do redakce. Když jsem před půlnocí dorazil na Vinohradskou, bylo tam již několik desítek lidí. Zvláštní bylo, že se dostavil také bývalý ředitel Miloš Marko.“
Jezdinský:
„Když jsem ve vinohradském bytě zaslechl letadla, vracel jsem se do rozhlasu hodinu a půl poté, co jsem ho opouštěl. Už tam byl Marko. Choval se dost klidně, snažil se všechny přesvědčovat, že je třeba zachovat klid. František Hon mu řekl, že tam nemá co dělat.“ (Poslušného aparátníka Marka nahradil v Pražském jaru Zdeněk Hejzlar - pozn.)
Lánský:
„S Markem přišel Miloš Vacík a několik příslušníků Státní bezpečnosti. Střídavě tvrdil, že přišel z pověření Dubčeka, pak zase, že mu volal z Bratislavy Zdeněk Hejzlar. V kanceláři programového náměstka s ním postupně seděli Jiří Kmoch, šéfredaktor v zahraničním vysílání Igor Kratochvíl nebo já s dalšími, abychom zjistili jeho záměry, případně zněmožnili realizovat zatím neznámé plány.“
Markova skupina počítala s tím, že v noci bude v rozhlase jeden redaktor, technička, hlasatel a pár techniků. Měli zřejmě zajistit vysílání nějakého textu schvalujícího invazi a zabránit informaci o tom, že vedení státu ji odsuzuje. V budově však při jejich příchodu bylo více než dvě stě lidí.
Po telefonátech s Dubčekem, Smrkovským a Mlynářem jsme věděli, že se připravuje stanovisko předsednictva ÚV KSČ. Teď šlo o to, abychom je dostali dřív než dorazí tanky. Konečně po půl druhé Zdeněk Mlynář nadiktoval telefonem text. Když ho však začal hlasatel Fišer číst provolání Všemu lidu Československé socialistické republiky, v polovině první věty vypadly vysilače“ (na příkaz ministra Karla Hoffmanna – pozn.)¨
Dienstbier:
„Do minuty od okamžiku, kdy Fišerův hlas uprostřed věty zmizel, začalo pod okny zběsilé houkání automobilních klaksonů. Vyšel jsem na balkon. Rozzuření řidiči, většinou taxikáři, křičeli: ´Jakto, že nevysíláte?´- ´Vypnuli nám vysilače,´ řekl jsem. – ´Tak je zapněte!´, zahřmělo z ulice. ´To nemůžeme. Nejbližší je u Mělníka.´ Ale řekněte, komu můžete, že nás obsazují armády pěti zemí Varšavské smlouvy, že Dubček, Smrkovský, Černík ani Svoboda o tom nevěděli a odsuzují to. Právě vydali prohlášení.´ Rozletěli se s houkáním na všechny strany.
Byl jsem převědčen, že s rozhlasovým vysíláním je konec. Při všech převratech se nejdříve obsadí rozhlas, pošta a telegraf, dnes i televize. Nemohlo mě napadnout, že tak mocné síly by mohly selhat ve věci, kterou zvládne každý pučistický plukovník v Africe.
Po krátké poradě jsem si vzal kopii prohlášení a vydal se na jugoslávské velvyslanectví, kde jsem znal radu Radinoviče. Budky na Malostranském náměstí nefungovaly, ale v Karmelitské ulici svítilo světlo v malém krámku. Za stolem plakala stařenka. Bědovala nad vnukem na vojně v Komárně. Za ní zněl z rozhlasu po drátě známý hlas. Chvíli jsem nevěřil svým uším. Hlasatel Fišer četl, že ´předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva´. V úžasu mi došlo, že zapomněli na „dráťák“, kterým by byrokraté nejraději nahradili ostatní přijimače, protože na něm mohou vysílat jen to, co sami určí. Navíc medium, které nepatřilo rozhlasu, ale ministerstvu spojů, tedy Karlu Hoffmannovi, který nám nechal vypnout vysilače. (Náměstka ředitele rozhlasu Rostislava Běhala držel Hoffmann spolu s dalšími funkcionáři medií, kteří odmítli zajistit podporu invazi, do noci ve své kanceláři. Když vypadly vysílače a rozhlas po drátě vysílal dál, Hoffmann rozčileně vykřikl: ´Kdo je odpovědný za rozhlas po drátě?“ Rosťa Běhal s úsměvem poznamenal: ´No přece ty, Karle´ pozn.)
Stařenka mi dovolila zatelefonovat a s Radinovičem jsme se sešli u Malostranské kavárny. Prohlášení už měli z dráťáku, právě je předávali do Bělehradu, ale psaný dokument uvítali.
Vracel jsem se pěšky do rozhlasu. V ulicích zmateně pobíhali lidé. Před budovou ÚV se tísnil dav. Byl jsem spokojen alespoň s tím, že role, kterou nám bylo dáno v rozhlase sehrát, jsme se zhostili úspěšně: lidé doma i venku se dověděli, že českoslovensští představitelé nezradili. Byla to útěcha slabá, ale alespoň nějaká a o tom, co přijde, nemělo teď ještě smysl uvažovat.
Naproti mně šel kluk s hrajícím transistorákem. Spíš ze zvyku jsem se zaposlouchal. Ten hlas! A už ne dráťák, ale kapesní transistor, k němuž po vlnách fungujícího vysilače posílal svůj podmanivý baryton Jeroným Janíček. V Černé knize o tom její autoři učiní tento záznam:
„4.30 hod. Československý rozhlas v Praze začal normální ranní provoz. Vysílal provolání předsednictva ÚV KSČ a další zprávy a komentáře ke vstupu vojsk na suverénní československé území. Započala čtrnáctidenní hrdinská epopej Československého rozhlasu.“

Rozhlas proti tankům/2

(Prolog)
Po Čierné a Bratislavě se zdálo, že konec srpna přinese alespoň trochu klidu. Po Titově návštěvě, při níž studenti rozvinuli u Matyášovy brány transparent: Tito ano, Ulbricht ne! se v Praze objevil Ceausescu. Čekal se generální tajemník OSN U Thant.
V sobotu 17. srpna svolalo vedení KSČ do Barnabitek poradu s novináři o společné strategii pro příští týdny do 14. sjezdu (který měl odstranit pohrobky stalinismu a zvolit nové vedení). Bylo podezřelé, že chyběl Alexandr Dubček. K nervozitě přispívalo, že přítomní činitelé, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, tajemníci ÚV Václav Slavík, Čestmír Císař a další se zdráhali jeho nepřítomnost vysvětlit. Pod slibem mlčenlivosti se někteří dověděli, že Dubček jedná v Komárně s Kádárem. To byla ještě ta nejpříjemnější možnost. Ale nejistota kolem Dubčekovy nepřítomnosti z porady učinila scénu pro desítky monologů, spíše diagnostických než vedoucích ke společnému postupu vůči tlaku z Moskvy, Varšavy a Berlína. František Kriegel řekl o situaci vlastně vše jednou větou: „Damoklův meč nad námi visí na tak tenké niti, že si to nedovedeme představit.“ Představit si pod tím bylo možné cokoli; jistě také vojenské obsazení, ale to se snažil každý vyloučit už proto, že proti takové alternativě bylo Československo bezmocné.
Na setkání příznačně chyběli představitelé konzervativního křídla, tajemník ÚV Alois Indra, členové předsednictva Drahomír Kolder, Vasil Bilak, Emil Rigo a šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka. Do „jámy lvové“, jak se vyjádřil o novinářích, se odvážil z této skupiny jen Antonín Kapek. Když stále mlčel a dělal si poznámky, vyzval ho Jiří Ruml, aby také řekl svůj názor. Kapek opakoval všechny výtky z Moskvy, řekl, že politice už nerozumí, po 14. sjezdu z ní odejde, protože si připadá jako kluk před válkou, kterého honili policajti s pendrekem za zvolání „Ať žije Sovětský svaz“.
Porada skončila všeobecným ujišťováním, že do sjezdu, který zvolí nový ústřední výbor, přijme nové stanovy a schválí novou politickou platformu, je třeba vyhnout se všem polemikám a neopatrnostem.
V neděli a v pondělí se nedělo nic. V úterý 20. srpna přineslo Rudé právo zprávu, že z Československa byl vypovězen zpravodaj New York Times Henry Kamm. Svědčila o tom, že vměšování pokračuje a to až po osobní otázky. (Pozn. Po sovětském požadavku se Henry Kamm dohodl s ministrem zahraničí Jiřím Hájkem, že odjede).
Den předtím měl službu Jaroslav Jírů. Když šéfredaktor Rudého práva Švestka chtěl vyměnit své zástupce Šípa a Sekeru za Hořeního a Moce, protagonisty pozdější normalizace, Jírů to neměl zveřejnit. Kritizovat „konzervy“ do sjezdu (na němž budou odstraněny, pozn.) se však nemělo. Šéf zahraniční rubliky Čestmír Suchý zahajoval poradu: ´Připomínám, že Švestka je přísně hájena.´ Když to však Kamm uveřejnil v New York Times, mohl Jírů citovat zahraniční tisk. Po Kammově vypovězení alespoň vyjádřil ve své poznámce údiv, že je vypovídán Kamm v době, kdy o nás nestydatě lžou jiní novináři.
Jírů:
„Po obědě 20.srpna svolal šéfredaktor členy redakce. Sdělil, že zasedá předsednictvo ÚV KSČ a nelze vyloučit, že k něčemu dojde. Věra Šťovíčková a já jsme měli reportovat případnou manifestaci na Staroměstském náměstí, kdyby došlo k pokusu přehlasovat Dubčeka. Kolem sedmé hodiny večer, to už tam byl také Karel jezdinský, který v tom týdnu dělal Svět dnes večer, nám Kmoch řekl, že krize pominula a můžeme jít domů...
Večer jsem doma poslouchal Jezdinského relaci, který nakonec řekl: ´Právě jsem dostal do studia zprávu AFP, že se v Moskvě schází mimořádné zasedání ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.´ Nejpodivnější se mi dnes zdá to, že jsem šel klidně spát.“
Jezdinský:
„Odpoledne jsme byli v pohotovosti. Počítali jsme poměr sil v předsednictvu a uklidnili se tím, že i když jen těsně, přece jen nám vycházela progresivní většina. Pak přišla zpráva, že všechno je v pořádku. Krátce nato mi začaly chodit na stůl agenturní zprávy, že je narychlo svoláván ÚV KSSS. To bývalo vždy drženo v tajnosti. Uvažoval jsem, zda je to seriózní informace. Proto jsem až na konci relace uvedl, že podle zpráv některých agentur zasedají významní sovětští činitelé v Kremlu.
Ve 22.25 začaly agentury vysílat první poplašnější zprávy o přesunech vojsk, zejména v NDR. Takové zprávy však od května chodily skoro denně. Odjel jsem z rozlasu s tím, že žádná informace není natolik důležitá, abych musel měnit svou relaci, která se bude v 11 hodin opakovat na VKV.“

Do českého krytu už stejně prší

Nejsem diplomovaný ekonom. Nicméně, v letech 1957-58 nás mladá asistentka na filozofické fakultě Rita Klímová, po listopadu velvyslankyně v USA, nechala místo hloupých učebnic číst Smithe, Ricarda, Marxe, Keynese nebo debatovat o Rašínovi. Když jako takto poučený laik čtu debaty o výkyvech dolaru, eura nebo koruny, mám pocit, že jsem na tom podobně jako renomovaní domácí a světoví bankéři a podnikatelé. Také nevím, co bude.

Více »

Rozhlas proti tankům/1

(Vybrané části z knížky, kterou v roce 1988 vydali v samizdatu Jiří Dienstbier s Karlem Lánským o rozhlasovém vysílání v srpnovém týdnu 1968. Text publikoval Index v Kolíně nad Rýnem a po listopadu 1989 také nakladatelství Práce)

Více »

Duchů jež jsi zplodil...

Gruzíe zahájila vojenskou ofenzivu do jižní Osetie několik hodin po svém návrhu na příměří, doplněném výzvou k jednání. Ministr pro reintegraci separatistických území Tejmur Jakobašvili tento rozpor pařížskému Figaru vysvětlil tak, že nechtěli, aby jejich návrhy byly chápány jako slabost. Výsledkem této zvláštní úvahy je zničené Cchinvali, mnoho mrtvých a tisíce uprchlíků, bombardování vojenských základen, ruské námořní lodě na abcházském pobřeží Černého moře, mající zabránit dodávkám zbraní Gruzii a podpořit tamější separatisty, stahování gruzínských vojsk z Osetie, zvýšená ruská přítomnost v Osetii a faktické posílení separatistických požadavků jižní Osetie a Abcházie na samostatnost, případně rovnou na připojení k Rusku.

Více »

Koule na české noze

Po druhé světové válce kdosi poznamenal, že český národ měl více udavačů než národy jiné. Procenta udavačů z různých zemích neznáme. Tento názor mohl možná zaznít proto, že „vyrovnávání s minulostí“ nacistické okupace u nás našlo ve srovnání s jinými národy nadměrný počet vykonavatelů. Řečeno bez ubrousků – měli jsme víc poválečných udavačů než jiní. Často takových, kteří si úslužné chování k okupantům kompenzovali hyperaktivitou při vyhledávání, koho ještě nařknout z kolaborace.

Více »