Milovníci spikleneckých teorií, hysteričtí mesiáši či hypnotizéři davů mají v poslední době opět žně. Nestabilita vývoje totiž roste, i když to ještě neznamená nějakou apokalypsu. Aktuálně se tento problém týká zejm. znejistělého osudu Evropské unie. Jaká jsou tedy reálná rizika a hrozby ?


V České republice, která je zasažena klausovským euroskepticismem, patří k dobrému tónu zanadávat si na EU jako kořen zla. Velmi oblíbené jsou různá proroctví o krachu eura či pádu velkých bank angažovaných na eurozóně a o nadcházejícím příchodu superkrize. Na druhou stranu ti, kteří v nastalých zmatcích volají po opačném vývoji, tedy po fiskální unii, zdanění finančních transakcí, emitování eurobondů a po evropské kontrole bank, tak jsou označování za zloděje nabyté svobody a evropská solidarita je označována .za trest pro odpovědné.
Mají více pravdy profesionální panikáři, kteří svým sugestivním populismem líčí na protestní elektorát a nabízející mu na jeho frustrace Bruselský hromosvod ? Nebo máme věřit různým analytikům, kteří veřejnost zase uklidňují, protože v zájmu svých evropských chlebodárců chtějí naopak panice bránit ? Usilujme se raději z nadhledu a bez konjukturalismu bilancovat klady a zápory dnešního složitého světa, jeho příležitosti a rizika. Apoštolové hlásající konec prohnilé evropské říše nebo slibující evropským národům nový, harmonický a suverenní Eden jsou podezřelí.
Skutečností je, že EU viditelně prožívá krizi rozhodování v souvislosti se svojí dluhovou krizí. Rozhodla se vybudovat společný záchranný mechanismus, ale obavy že bude chránit jen finanční sektor, ale už ne konkurenceschopnost evropské ekonomiky, jsou na místě. Navíc je tu spor zda EU potřebuje prohloubení integrace směrem k pevnější hospodářské vládě (názor politické levice) a nebo snížení regulací a přerozdělovacích mechanismů a tím nahradit integraci hospodářské politiky pouhou kooperací na volnému trhu (názor politické pravice).
Aktuálně se řeší zda je levnější euro stabilizovat, a nebo být rozhodnější, pokud jde o vystavení účtů nezodpovědným i kdyby mělo euro skončit. Ano, soukromé banky angažované v eurozóně drží ve svých bilančních sumách nafouklá pasiva v rozsahu bilionů eur. Evropský záchranný mechanismus má disponovat částkami o řád nižšími, tudíž je absurdní myslet si, že lze takto sejmout z finančního sektoru celé riziko finančních bublin. To snad ani Evropská centrální banka jako hlavní hasič dluhové krize nezamýšlí. Ale životaschopná fiskální pravidla pro euro, která by neblokovala budoucí růst jako jediné trvalé řešení dluhové krize, to už není v kompetenci ECB, to je věcí politiků.
Společná pomoc má směřovat pouze k cenným papírů států ohrožených insolvencí. Přesněji řečeno jde o garantovaný rozdíl mezi úroky z takto získaného kapitálu a realitou. Bez této garance by totiž šlo o podřadné dluhopisy, na peněžním trhu ztrátové. A v podstatě jde o rozložení dopadu odpisu těchto ztrát. A tady se dostáváme k problému nalezení shody na řešení transparentního systému oddlužení nejvíce postižených zemí – tj. o podmínkách dobrovolné reprofilace dluhu a pořadí prominutí části pohledávek (soukromé banky, státy) s ohledem na sociální práva občanů a bezpečnost země ale současně bez uvíznutí v píscích morálního hazardu. Vracet půjčené je totiž zásada, kterou je třeba ctít, ale také nad věřiteli musí být jiná autorita, než jenom finanční trhy.
Nejen proevropštější levice, ale i euroskeptický Václav Klaus na pravici věří, že jak EU tak i eurozóna svoji krizi přežije. Následky dominoefektu, který měl být spuštěn Řeky (popíjejících své ouzo pod cypřiši), ovšem už vyhodnocuje každý jinak. Jeden z profilujících ale také sporných opozičních názorů stínového ministra financí za ČSSD např. zde : „Řecku by drachma prospěla “, publikovaný nedávno na webu pro finanční ředitele CFO World.
Tyto zmatky potvrzují názor, že snaha po inovaci smluvního základu EU byla sice správná, ale že kompromis lisabonské smlouvy nebyl dobrý základ pro budoucnost. EU se před dvěma desítkami let rozhodla být hospodářskou a měnovou unií – plnohodnotné podmínky pro to však nevytvořila.
Odchod Řecka z EU by eurozóna asi opravdu ještě ustála, možná ještě i Portugalska. Návrat k drachmě či k escudu samozřejmě neřeší problém těchto zemí. Okamžitá devalvace těchto měn by byla zákonitá a její důsledky na obyvatelstvo by byly spolu s inflací ničivé: Zastavily by se ale další společné záchranné balíčky, které jsou předmětem sváru a závazky francouzských a německých bank by už musely řešit duo Paříž – Berlín s Řeky samo. Samozřejmě tato operace by bylo komplikovaná, nejen pro to, že nemá definovanou proceduru, ale hlavně by to s ní nemuselo skončit. Pokud by následovalo Španělsko a Itálie, tak to už je problém jiného řádu.
Co by znamenalo další zužování dnešní eurozóny ? Pokud by v EU od projektu společné měny odpadla většina zemí, zejm. na jižním a východním křídle evropské integrace, znamenalo by to nejen potvrzení vícerychlostní integrace, ale vzhledem ke geopolitickým tlakům na Evropu i reálnou možnost nového dělení Evropy, srovnatelného se změnami sfér imperiálního vlivu po rozpadu jaltského uspořádání tohoto kontinentu po roce 1989. Tyto otázky samozřejmě i u nás padají – např. opět zde : „Předpokládám vytvoření tvrdého unijního jádra“ (z webu CFO World). Ovšem zejm. v ČR chybí práce na promyšlených odpovědích. Domýšlejí toto ti naši dnešní rozjitření eurohujeři a eurofňukny ?
Česká republika, která není ani předlužený jih ani nejchudší východ, by stála brzy před nejednoduchou volbou, kam se zařadí. Ze zemí dosud odkládající užšší integraci s EU v oblasti společné měny by se to ještě asi týkalo Skandinávie (Dánsko a Švédsko) a ze Střední Evropy ještě Polska (Slovensku či Slovinsku odchod z eurozóny myslím nehrozí). Z tohoto pohledu nemusí být nastolení tématu trvalého opt-outu pro ČR prezidentem Klausem, tedy právu nevstoupit do měnové unie jen hloupou provokací. Ovšem ti co s národoveckým zápalem bojují proti finančním upírům a eurokratům usazeným na ose Paříž-Berlín by měli také říci, co by následovalo.
Oslabení Evropy po takovém nabourání integračního projektu by přineslo výrazný ekonomický pokles, krachy firem, zvýšení nezaměstnanosti a další miliardy by se vypařovaly s pomocí inflačních a devalvačních mechanismů do nenávratna. A ti, co dnes jen brání či boří současnou podobu evropské integrace by s leknutím mohli zjistit jakou chybu udělali, že se nezajímali o konkrétnější řešení. Různá ta atlantická či euroasijská řešení sledují jiné, než čistě evropské zájmy a globální soutěž určitě neskončí.. A naše Evropa se tedy podle mne neobejde bez alternativy lepšího spojení tržních a regulačních sil při prohloubení integrace, které se zase neobejde bez demokratizace evropského rozhodování.