Bývalý disident a prezident Václav Havel je nepochybně nepřehlédnutelnou postavou našich dějin. Otázkou je, zda jsme dva roky od jeho úmrtí už schopni zamýšlet se nad ním sine ira, s objektivním historickým nadhledem a bez dobové mytologie.



Co Václavu Havlovi nikdo neupře je jeho známost v zahraničí. Pro svět se stal značkou a respektovanou ikonou české „velvet revolution“. Stali jsme se díky jeho jménu ve světě známější i když tento sametový dojem z událostí ve střední Evropě mohl být často klamavý. Nelze mu upřít ani jeho podíl na hladkém, nekrvavém přechodu od minulého režimu do nových časů. Byl vlastně jakýmsi garantem takzvaného sametu, tedy mocenského kompromisu
Hodnocení Václava Havla se neobejde bez historického hodnocení jeho působení v disentu jako klíčové osobnosti Charty 77. Kritika se nyní soustřeďuje zejména na éru jeho prezidentování. Určitě ale málokoho nechal lhostejným a to jak v praktické, tak i v symbolické rovně. Měl svůj uctívající kult ale také nenávistný antikult. Tirády o poklonkování havlismu bilderbergu, sudeťákům, židům a cikánům mají až silně zahnědlou podobu. Přitom je nepochybně co kritizovat, ale ovšem věcně a v historickém kontextu. Nelze přeci zapomínat že na charakter ekonomické transformace země (tzv. rozkradení země) měl daleko vět vliv člen tehdejší exekutivy Václav Klaus. To že se liberál Havel jeví bigotním jeskyním konzervativcům jako neomarxista nemá velkou poznávací hodnotu. Vždyť pro Havla byl Marx jen ješitný patriarcha.
Přerod z disidenta prezidentem musel mít vliv i na Václava Havla samotného. Byl spíše intelektuál než představitel moci. Musel se v něm svářit konflikt mezi jeho moralistními vizemi a poněkud anarchistickým pojetím nepolitické politiky s tvrdou realitou zájmových skupin, které záhy po roce 1989 začaly vystrkovat rohy. V společnosti působil jako kontraverzní osobnost, spojující dobré i špatné, co přišlo po roce 1989. nenáviděný i milovaný, bořící tabu, ale sám někdy uzavřený v nereálném světě. Pravičáky označen za levičáka a pseudohumanistu, levičáky za agenta imperialismu a revanšismu. Nacionalisty pak označen za kosmopolitu. Nebyl to ani Gándí ani Mandela, ale rozhodně ani člověk bez charismatu.
Vzpomínám si když jsem před 2 roky podepisoval kondolenční listiny, jak v tom mnozí až iracionálně hledali politické souvislosti a ne jen normální pietu vůči člověku i státníkovi. Jako by se ztratila elementární kultura. Není důvod se pozastavovat nad tím, že rozloučení s Václavem Havlem v prosinci 2011 ve Vladislavském sále se zúčastnili zástupci všech politických směrů Ostatně rozloučení s prezidentem Benešem se v září 1948 zúčastnila i tehdejší komunistická vláda.
Havlův přístup k vypořádání s minulostí nevyhovoval ani představitelům minulé moci ani rychlokvašeným revolucionářům volajícím po rázném vypořádání s „totalitou“. Poprvé byl do prezidentské funkce zvolen komunistickým parlamentem v prosinci 1989. Často filosofoval o solidaritě a sociální spravedlivosti, ale nedemokratičnost minulého režimu pro něj byla nepřekročitelná věc. Lustrační zákon odmítl podepsat ale zákon o zločinnosti minulého režimu už ano. Polemizoval s Klausovým mocensky konzervativním pojetím politiky, jeho vymezení vůči mafiánskému kapitalismu bylo ovšem velmi abstraktní.
S jeho jménem se i po jeho smrti pojí propagandistická válka. A taková válka často příliš nerozlišuje, pracuje se zkratkami a zcizenými obsahy. To že otevřel téma vysídlení versus násilného vyhnání českých Němců (troufnu si říci bohužel dost ahistoricky) z něj udělalo nepřítele Benešových dekretů. Stavěl se za helsinský proces aby byl současně podporovatelem našeho členství v NATO. V tomto ohledu ale nebyl sám. Ostatně při zásahu NATO v Jugoslávii byl premiérem současný prezident. Havel volal po zavření českých a slovenských zbrojovek, ale to byly kroky, které naplňovala exekutiva a ne prezident. Havel se také zasazoval za autentickou federaci, i když na obranu společného státu bojovněji nevystoupil. Havlova amnestie byla více než trumfnuta amnestií Klausovou.
Jako každá viditelnější osobnost bude mít Václav Havel své zastánce i odpůrce Romantizující i účelové přístupy dosud dominují. Když se ve sněmovně hlasovalo o Lex Havel, zdržel jsem se nejen proto, že tato hodnocení jsou povrchní a příliš živá. Ale i proto že politické hodnocení historických osobností v zákoně je problém. Lze vést polemiky s filosofií Václava Havla z pozic konzervativních či marxistických. Lze rozebírat jeho chyby v zahraniční politice či na domácím poli. Jeho skutečné zhodnocení a skutečně užitečný„spor o Havla“ ale bude vyžadovat serioznější přístupy. A k naplnění takového požadavku nepochybně zatím platí ono známé „Non multa sed multum“. A míra věcí by měla být i při vzpomínání jako je to dnešní.