KSČM stojí před určitým milníkem, za kterým se dá i sejít z cesty – rozhoduje se zda se ponoří do své konzervativní minulosti nebo pokročí k modernizační budoucnosti, zda na té cestě vyváží rozbíhavé vnitřní názorové proudy a její směřování bude nejen o řečnickém protestním apelu ale i o obsahu, který bude mentálně více odpovídat levici 21. století?




Levici se v poslední době volebně nedaří. KSČM to vedlo k dřívějšímu svolání svého sjezdu a to již na tuto sobotu. Za 28 let existence této strany proběhla řada sjezdů, tento ale může být poměrně důležitý. Pod dojmem volební porážky se totiž otevírají některé staré rány, které komunisté utržili po roce 1989. A bude důležité jak touto křižovatkou projdou, aniž by ztratili směr. V složitém období do roku 1993, kdy KSČM hledala svou tvář a novou programovou identity, byl nastartován transformační kurz strany, která měla a má ambicí být moderní alternativní politickou sílou na levici. Radikalismus takové strany musí být v nové mylšence a ne ve vykřikování levičáckých frází v politickém ghettu.
Nebyla to cesta jednoduchá. Ti, kteří zjednodušují existenci KSČM na pouhý protestní apel, přehlíží význam schopnosti této strany vyvažovat v rámci relativně širokého kompromisu svou novou transformovanou identitu mezi směrem spíše tradicionalistickým, směrem mocensky pragmatickým a směrem modernizačním. To předešlo štěpení strany na neslučitelných a často i nezralých požadavcích a zachovalo do dneška její sílu, výjimečnou i v evropském měřítku. Naše programové vybavení se přitom oproti minulým stoletím viditelně kvalitativně posunulo. KSČM se jasně rozešla jak s politikou zdegenerovanou mocenským monopolem, tak s byrokraticky centralizovanou ekonomikou.
Tradicionalistický směr volá nyní po obratu k tzv. marxismu-leninismu jako původní jednotící ideologie. Dosavadní transformované směřování strany má za chybné, falešné a málo revoluční. Volá po návratu k tradici třídně zakotvené strany uvědomělých a morálně vyspělých proletářů, k obrodě vyhraněné strany, pro kterou by byl rok 1989 už jen pouhý převrat a pro kterou jsou reformní pokusy Dubčeka či Gorbačova selháním či zradou. Chtějí vytvořit jednotnou stranu, která bude vítězit ideovou převahou svého tradičního učení, zbaveného jakéhokoliv oportunismu.
Pragmatický směr argumentuje potřebou zpružnit stranickou strukturu, profesionalizovat nástroje propagandy, vycházet z možností legitimizace strany v strukturách obcí, měst a krajů ale i současným vyjednáváním o podpoře vzniku vlády po volbách v říjnu 2017. Ideologické horlení ve straně dávkuje s ohledem na veřejnost i politické partnery opatrně. Chápe, že marx-leninské brožurky lidi už neuspokojí a chce, aby debaty o minulosti nesvazovaly už ruce v práci pro budoucnost. Potřebu účinné poznávací funkce strany spojuje se schopností prakticky pomáhat lidem, nabízet voličům účinná a realizovatelná řešení a ne jen hesla.
Modernizační směr uvažuje o nezbytnosti udržet transformační kurz nastartovaný ve straně počátkem 90. let minulého století a dál ho rozvíjet v podmínkách 21. století. Mluvit o socialismu pro něj znamená cílit na jeho moderní a demokratickou systémovou alternativu, oproštěnou od chyb minulosti. Chápe, že teoretická výbava strany nemůže být dogmatizovaným kánonem, nemůže být ani nahrazena vírou v tradiční symboly myšlení a prožívání šířené vlastní stranickou propagandou. A posun očekává především od lidí, kteří se mentálně již přenesli do 21. století. Ne ti co normalizační stereotypy myšlení jen skrývají za povrchní efekt boucharónské rétorské manýry.
Narušené vyvažování těchto směrů a oslabený mocenský kompromis dosud zajišťující vnitřní stabilitu celku otevírá otázku, zda KSČM dokáže nastoupený transformační kurs vůbec ještě hájit. Pro budoucnost KSČM je nyní důležité, aby nesešla ze své strategicky nové cesty a zvládla i aktuální domácí výzvy. Využít určitého schizmatu politické pravice nám může získat nějaký čas, ale je to nesmírně náročný taktický úkol. Transformační program je klíčovým znakem naší identity, zpochybnit kontinuitu s ním znamená ohrozit naše místo ve společnosti. Je důležité ale ten program umět mnohem lépe zkomunikovat s lidmi, zaujmout je i myšlenkovým obsahem a ne jen doháněním jejich emocí.
Znovu se tu vracím k chápání KSČM jako strany protestního apelu. Stát v čele zájmů voličů nelze ztotožňovat s bezobsažným populismem a ustupování náladám z frustrace. Pro panikařící protestní voliče nelze opustit voliče hodnotově nalevo. Nelze se nechat kontaminovat ultrakonzervativními a xenofobními tendencemi, které jsou neslučitelné s členstvím v KSČM. Obchod se strachem a samoúčelný protest nenabízí perspektivu ani pozitivní řešení třídních či kulturních konfliktů. Kromě obecné kritiky je nutné také přinášet konkrétní návrhy, popř. projevit odvahu v kolektivním rozhodování jak jít do nového.
Iluzí je nejen nacionálsocialismus, ale také národní kapitalismus šířený některými privatizačními strukturami. Heslo, že domácí oligarchové zatnou tipec kolaborantům s kapitálem nadnárodním je naivní. Velkokapitál dnes nemá vlast více než jindy a pokud si oligarchové touží udělat si z národního státu své izolované léno, je to jen hra na suverenitu. Praxe ukazuje že hra na národní kapitál je problém u velmocí jako je USA, Čína či Rusko, natož v malé a otevřené ČR. Cílem moderní levice je nikoliv antiglobalismus ale alterglobalismus. Cílem evropské levice je lepší integrace a ne dezintegrace.
Značnou částí potenciálních voličů jsme bohužel vnímáni jak strana konzervativní a zastaralá. Tyto voliče odpuzuje jak „bařtipánská, tesilová“ image, tak nostalgické ozvuky po časech normalizačního kůlu v plotě. Chce to otevřít se vnějším inspiracím a nežít jen vnitřními doktrinálními spory. Jasná je potřeba viditelněji omladit, ale ne za nositele sektářské uzavřenosti, za "staré mladé", kteří odpuzují i ve vlastní generaci. Strana musí být méně „strážcem víry“ a více moderátorem progresivních sil ve společnosti. Méně politikaření a více aktivismu – to je nezbytný most do živé občanské společnosti.