Stále častěji slýcháme názor, že řízení kulturních institucí nejlépe zvládají tzv. manažeři, tedy lidé bez základních odborných předpokladů, kterým přece stačí jejich přirozený smysl pro systém a neotřesitelná rozhodnost. Nevím přesně, odkud tento mýtus relativizující hodnotu příslušného vzdělání a manažerské schopnosti odborníků pramení, nicméně se jistě dobře hodí v situacích, kdy se vedoucí pozice v muzeích, divadlech či orchestrech mají proměnit v trafiky pro „zasloužilé a spřátelené“. Samozřejmě ani zde není generalizace na místě, neboť existují i pozitivní příklady, ačkoliv ty opačné nejspíše převažují.