Archiv článků: červenec 2007

31. 07.

Romové podruhé, snad bez emocí

Jiří Havel Přečteno 113587 krát Přidat komentář

Ve svém minulém jednoduchém textíku jsem se pokusil vysvětlit svůj laický pohled na romskou otázku. Děkuji všem za připomínky i za věcné tóny diskuse. Ty byly velmi povzbudivé. Právě proto bych chtěl odpovědět na některé, které zazněly nejčastěji a nejnaléhavěji.

Více »

28. 07.

Záhada jména Nicolas rozluštěna

Jiří Havel Přečteno 26975 krát Přidat komentář

K narození dítěte se gratuluje. Gratuluji tedy českému státu k úspěšnému množení vrcholných ústavních činitelů. Gratuluji samozřejmě i šťastné mamince Lucii Talmanové a v tomto ohledu již zkušenému otci Mirku Topolánkovi. Jen houšť!

Pokud jde o jméno Nicolas, považuji ho za zcela uměřené. Toto jméno pochází z řečtiny a lze ho volně přeložit jako vítězství lidu. Každý vládnoucí politik považuje své volební vítězství hlavně za vítězství lidu. Narodí-li se dítě dvěma politikům vládnoucí strany, nelze ho vlastně jinak pojmenovat.

Někteří komentátoři se malicherně zlobí, proč se dítě nejmenuje zrovna českou podobou jména Mikuláš. To je ovšem ideologicky zcela nemožné. Svatý Mikuláš všechen majetek rozdal chudým, naopak Modrá šance prosazovaná stranou šťastných rodičů chce rozdávání sockám zastavit. Jméno v cizím jazyce ani Sv. Mikuláše ani nenáviděný sociální stát už tak provokativně nepřipomíná.

Z cizích podob je potom anglicko-francouzská forma Nicolas (Nicholas) asi nejfrekventovanější. Rodiče správně zamítli ruské formy Nikolaj a Nikita s ohledem Putinovy zpupné plky o radaru, který jediný může zajistit plné štěstí novorozence. Jiná slovanská podoba jména Nikola také nepřipadala v úvahu, protože tady jméno zase pokazil Nikola Šuhaj Loupežník, který individuálně vybíral daně bohatým, a co neprochlastal, předal chudým.

Rumunskou podobu jména Nicolae pokazil diktátor Ceausesku, maďarský tvar Miklós zase admirál Horthy. Dánský Niels nebo švédský Niklas jsou nepřijatelní, protože oba státy v Evropě vedou v přerozdělování. Irský Níoclas a lucemburský Néckel byli jistě lákaví a ideově přijatelní, ale jsou přece jen příliš neotřelí.

Jméno Nicolas v sobě především skrývá svou německou zkrácenou podobu. A to je Klaus! Uznejte však, že jméno Klaus Topolánek by působilo trochu vlezle. Ať žije Nicolas!

22. 07.

O voze, o koze a o Romech

Jiří Havel Přečteno 9615 krát Přidat komentář

Když se otevře nějaká otázka týkající se Romů a Sintů, rozdělíme se do dvou nesmiřitelných táborů a nadáváme si jednou do rasistů a ondy do rasistů naruby. Ti, kdož se Romů jen náznakem zastanou, dostanou mnohá upřímná doporučení. Mají si Romy nastěhovat domů, mají se odstěhovat do Chánova a vůbec si zkusit s nimi žít. Až Romové nebudou privilegovanou vrstvou, až se jim z našich daní nebude cpát horem dolem, zkrátka až se na ně vezme klacek, bude dobře. Hmm…

Nechci se stěhovat do Chánova. Nechci mít společnou domácnost ani s romskou ani s jinou rodinou Homolků. Chci žít po svém. Nepřehlížím ale skutečnost, že někteří moji spoluobčané po svém žít nemohou. Své sousedy si nevybrali, a přesto musí alespoň částečně sdílet jejich životní styl. Odlišné životní hodnoty blízkých sousedů leckdy vadí, provokují, někdy vysloveně škodí a snižují třeba hodnotu nemovitostí. Tvrdit, že problém neexistuje, je krátkozraké. Problém tu je, a my nevíme, jak ho řešit.

Totalitní i posttotalitní modely řešení romské otázky selhaly. Před rokem 89 ovšem získala část romské populace chabé vzdělání a aspoň pracovní návyky. Velká část té mladší „svobodné“ generace už nemá ani to. Část naší komunity včetně části komunity romské prostě neumí zacházet se svobodou.

Kdo zavolá po řešení klackem, získá nepochybně kus popularity. Děti rády šikanují toho, kdo se odlišuje. V dětském kolektivu často trpí ten, kdo nosí brýle, kdo je tlustý, slabý, malý nebo hubený. My dospělí nejsme o moc lepší: „Romové si za svou bídu mohou sami. Tak ať si taky sami pomůžou. Proč jim něco dávat?“ Tahle hesla v různých podobách oslovují slušných pár procent voličů. Někteří politici to dobře vědí, a neváhají to svým voličům taktní či méně taktní cestou vzkázat. Jenže jedna věc je zastřeně prohlásit, že: „Cikány je potřeba brát u huby,“ a druhá věc je navrhnout řešení. Přičemž se všichni tak nějak shodují, že nejlepší řešení je vlastně žádné řešení. Stačí se tvářit, že se nic moc neděje, a jen důsledně Romy zavírat, když něco provedou.

Pohlédneme-li na konkrétní řešení, které naši populární „Romobijci“ provedli, zjistíme, že se zmohli leda na odstěhování nepohodlných obyvatel z obvodu jednoho starosty do pravomoci jiného starosty. Invenčnější municipální politikové pak chtěli stimulovat vystěhování do zahraničí. Napřed chtěli přispívat na letenky, ale nakonec přidělovali navráceným Romům obecní byty. Pak už byly jen ty plané plky o sebrání podpor. Což se samozřejmě nemůže udělat na rasovém základě.

Smutnější je, že ani intelektuální koncepty ohánějící se humanismem zprava nebo zleva sociálně handicapovaným mnoho nepřinesly. Ještě drsnější je skutečnost, že mnohé rodiny, kterým se emigrace zdařila, v zahraničí uspěly. Nenašel jsem ale studii, která by statisticky vyhodnotila, zdali jde o občasnou náhodu, nějaký pozitivní výběr, důsledek opuštění širší rodiny nebo zákonitost. Škoda.

Pohlédnu-li do čtenářských diskusí, jistě se shodneme na tom, že romský problém tu existuje. Dále se většinově shodneme i na tom, že pro Romy vlastně nechceme nic mimořádného dělat. Leda je strčit do kriminálu, když něco provedou. Všichni se ovšem shodneme i na tom, že kriminál ještě nikoho nepřevychoval. Reflektujeme problém, ale přejeme si řešení, které nikam nevede.

Politikové jsou definičně hloupí. Ve své hlouposti se ovšem snaží dělat, co chtějí křičící voliči. Za této situace se nedá očekávat, že by něco skutečného pro Romy politici udělali. Budou o tom jenom mluvit a mluvit. Sládkovce uklidní tím, že slíbí Romy řezat a humanitárním organizacím budou pečlivě dokládat, že Romy řežeme stejně poctivě jako ostatní. Humánně.

Jsem taky trochu politik. Možná i proto žádné zásadní řešení romské otázky nemám. Přesto si myslím, že to děláme úplně blbě. Pro začátek bychom se snad aspoň měli zbavit iluzí.

Zaprvé se ten problém nevyřeší radikálními hesly a máváním kouzelných klobouků frátera Čunka a Zelené Džamily… USA ten problém řeší od občanské války a po sto padesáti letech jsou snad v poločase. Mají zákony, jak správně diskriminovat černé a bílé. Černí se přesto dožívají kratšího věku, a mají výrazně horší zdravotní péči, vzdělání, a poloviční životní úroveň ve srovnání s průměrem. Přesto je to pokrok, protože ještě po válce leckde černí nesměli s bílými do školy nebo do hospody. Existuje černá inteligence, bohatá vrstva, černí soudci, prokurátoři, lékaři, důstojníci i generálové. Protože jsme jistě „chytřejší“ než Američané, a protože máme ty jejich zkušenosti, bude nám to trvat aspoň o sto let méně. Pár desítek let to ovšem zabere.

Američané na řešení problému vynaložili peníze, o jakých se nám nesní. Tolik samozřejmě nemáme. Přesto si nemůžeme myslet, že řešení nám spadne do klína a že nám tam spadne zadarmo. Každé romské dítě s řádně ukončenou základní docházkou znamená šanci, každý romský vysokoškolák terno. Jenom peníze k takovému výsledku nestačí.

Pokud nenalezneme motivační a sociální mechanismy, jak dostat romskou populaci do dobrých škol a do slušné práce, jsou vynaložené prostředky k ničemu. Budeme-li používat jenom bič, dočkáme se pouze revolty. Každou ztrátu důvěry jen a jen mastně zaplatíme. Klíčem k úspěchu je jen trpělivá individuální sociální práce v terénu. Nenechme se mýlit tím, že bude většinou neúspěšná. I u některých uznávaných špičkových lékařských postupů je čtvrtinová naděje přežití pacienta skvělým výsledkem.

Problém nikdy zcela nevyřešíme. Ani to není důvodem to vzdát. Vzdát to, je totiž podstatně dražší alternativa.

10. 07.

Mentální fašismus v nás

Jiří Havel Přečteno 5878 krát Přidat komentář

Jako malý kluk jsem si představoval, že můj dědeček zahynul s pistolí v ruce. Tuhle scénu jsem znal z filmu Sedm statečných, nesčetných filmů o odboji a konečně i z knížky o štábním kapitánu Morávkovi. Hrdina v posledním boji odpraví několik ničemů, avšak než by byl jat, ušetří kulku pro sebe. Jako parašutisti.

Pravda je jiná. Dědeček nebyl v centru odboje jako Mašín, Balabán nebo Morávek. Byl řídícím učitelem. V Terezíně. Střílel prý báječně. Byl hrdým kapitánem dělostřelectva v záloze a strávil tři roky na frontách první války. A byl aktivní nimrod. Za okupace si ovšem nikdy nevystřelil.

„Tak hloupý nebyl,“ řekla k tomu babička. Když přišli Němci, nařídili odevzdat zbraně. Bylo mu to líto a nic neodevzdal. Celý svůj arzenál naházel do Labe. Dobře věděl, kolik by za to rodina zaplatila.

Dědova odbojová činnost byla klukovskýma očima docela fádní. S kolegy si zjistili, že část vězňů z Malé pevnosti Terezín chodí ven za prací. Ti lidé byli vyčerpaní a podvyživení. Skupina opatřovala potraviny a předávala je vězněným. Z popisu takového „odboje“ jsem byl jako kluk zklamaný. Nebyl tam žádný hvizd kulek ani výbuchy sabotážních náloží… Až jako starší jsem si uvědomil, jak i to bylo náročné a riskantní. Shánět potraviny v systému hubených přídělů bylo těžké a hrozily přísné tresty. Riziko, že to odhalí dozorci, bylo vysoké. Mohl to říci i vězeň, který by se chtěl zavděčit. Zdálo se mi to hodně naivní a vědělo o tom příliš mnoho lidí. Dnes si myslím, že to nebylo naivní. Oni to prostě chtěli udělat. Museli…

Dědečka udal soused z vesnice. Jen o pár chalup dál. Nebyl fašoun. Měl od nás pronajaté pole a za války na těch hektarech vydělával majlant. Za pár hlávek zelí na černém trhu bylo pomyšlení. Nájem polí končil a vznik terezínského Ghetta připravil dědu o místo ve škole. Zdálo se, že se jednoduše vrátí na statek, a bude hospodařit na polích. Místo toho pro něj přišlo gestapo.

Udavač si myslel, že když rodinu zmáčkne, podepíše mu další pronájem půdy. Trochu se přepočítal. Gestapo zavětřilo náznak organizace a to mu stačilo. Následovalo propadnutí veškerého majetku říši a cedulka do koncentračního tábora Osvětim. Udavač ostrouhal, pole i dům dostal německý správce.

Bohužel víme, jak děda zemřel. Stál celý den na nástupu vězňů v Birkenau. Ve vězeňských šatech, které nechránily proti zimě. V únorovém mrazivém dešti. Po osmi hodinách to nevydržel a upadl. Potom ho zbili. Umřel druhý den.

Když skončila válka, bylo najednou všude plno lidí, co chtěli organizovat svobodu a honem si navlékali pásky. Společné jim většinou bylo to, že o nich za války nebylo slyšet. V našem domě bydlel Němec. Válečný invalida, který tam byl erárem přidělen hospodařit. Lidi se divili, že mu strejda pomohl naložit vůz. A maminčin bratr jim na to medově odpověděl, že za války potkal v Německu i hodně slušných lidí. Možná víc než doma. Pamatovali si to a udali ho o sedm let později. Kvůli těm polím. Měl vcelku štěstí a už za osm let se z Jáchymova vrátil. Ten Němec tenkrát dojel dobře. Napsal.

Koncem května 1945 zaklepali u nás revoluční gardisté. Řekli babičce, že zatkli jejího udavače, a jestli se přijde podívat, až ho zítra odprásknou. Žádný štráchy. Babička zfialověla a odpověděla, pokud mu zkřiví vlas, přijde leda na jejich popravu. A řekla jim, že přece nejme vrazi, abychom někoho popravili bez soudu. Koukali na ní divně, mysleli, že jí udělají radost. Pár měsíců po válce to tak skutečně chodilo, lidi vzali „spravedlnost“ do vlastních rukou. Čím méně zpravidla měli odvahy za války, tím více rozhodnosti nacházeli po válce…

Ten soud o něco později opravdu byl. A jako všechny soudy byl spíš o právu, než o spravedlnosti. Všichni věděli, kdo dědu udal, ale advokát korektně upozornil, že na gestapu prokuratura prostě nenašla ty správné doklady. Tak ho soud osvobodil. Babička se potom na toho špínu musela dívat ještě řádku let. O jeho vině nebylo pochyb, sám se totiž v slzavé opilosti přiznal. Ptal jsem se párkrát babičky, zdali ji to nemrzí. „Jestli mě nemrzí, že jsem slušnej člověk?“ usmála se vždycky s trochou bolesti a dodávala, že na spravedlnost člověk musí věřit víc než na Pánaboha. Prý to ta Spravedlnost víc potřebuje. A pokud jde o jejího udavače, věřila tomu, že je pro něj horším trestem, že s tou vinou musí žít. Že to všichni vědí.

Po válce babička byla u soudu ještě jednou. Dobrovolně svědčila ve prospěch říšského Němce. Dosáhla jeho osvobození. Protože to byl slušný člověk, který za války pomohl spoustě ubohých lidí. Nám taky. Stejně pomohla řada „obyčejných“ lidí, do kterých byste to předem neřekli. Řada kamarádů zklamala.

Myslím, že v každém režimu jsou slušní a neslušní lidé. Je jich v podstatě stále stejně. Těch slušných je určitě mnohem víc, ale většinou se umí hůř bránit. Taky méně křičí. Hranice mezi slušností a neslušností není rasová, není národnostní, není finanční a táhne se napříč i politickými stranami. Není složité to pochopit.

03. 07.

Nebezpečí mentálního fašismu

Jiří Havel Přečteno 5741 krát Přidat komentář

Pan kolega Just napsal ve svém blogotextu O mentálním milicionářství ČT (Slovo k Televizi I.) jedno srovnání, které mne od té doby stále pronásleduje. Požaduje, aby nás v rámci veřejné služby ČT informovala o vraždách německých civilistů Čechy po válce, a to se stejnou frekvencí jako o Lidicích a podobných exekucích. Prohlašuje: „Zdravá bude tato společnost a její média teprve tehdy, až bude těch snímků stejně, jako jich existuje – opět plným právem - o Lidicích.“

Je mi samozřejmě líto všech obětí války, židovských, romských, českých, ruských a samozřejmě i německých. A všech ostatních. Nemohu však sdílet to, co někteří čeští intelektuálové vyjadřují v posledních letech. S trochou nadsázky se mi zdá, že chápou II. světovou válku jako drobnou epizodu v rámci strašlivého utrpení, které čeští lotři způsobili sudetským Němcům. Tím nepopírám skutečnost, že byli čeští lotři. Bylo jich dost. Nepopírám ani skutečnost, že sudetští Němci nesli břímě porážky nacismu tvrději, než ostatní skupiny německého národa.

Války a jejich epilogy zřetelně vychylují pojem spravedlnosti. Právo si umí poradit s fenoménem vraždy, pokud je řídký. Ale standardní trestní právo je těžké důsledně uplatnit tam, kde byla do včerejška masová vražda oficiální státní politikou. Což není žádná omluva, jen popis děsivé reality. Není bez významu si uvědomit, kdo a čím tento posun hodnot vyvolal.

Rozdíl mezi Lidicemi, Terezínem, Treblinkou, Majdankem a Birkenau na jedné straně a spontánními popravami německých zajatců a civilistů po válce na straně druhé, je docela zásadní. To jedno je projevem oficiální politiky. Žid, Slovan a Cikán jsou v ideologii nacismu podřadnou rasou. Tyto špinavé rasy je nutno hubit, užívat k otrocké práci, ponechat jen vytříděný, geneticky použitelný materiál. Heydrich řekl asi tolik, že přítomnost Slovanů ve střední Evropě by byla projevem germánské slabosti.

Rudolf Höss, velitel koncentračního tábora Osvětim, tuto politiku jen prováděl v praxi. Byl to takový slušný člověk. Miloval svou rodinu a měl rád zvířátka. Ale Himmler ho pověřil náročným úkolem, a on svou vlast (Vaterland) nezklamal: Vyřešil náročný problém průmyslové likvidace lidí. Vlak přivezl polomrtvý náklad s lidmi až na kolej v Birkenau. Ti ubožáci trávili v dobytčáku i sedm až deset dní. Nejen bez jídla, ale často i dny bez vody. Kdo umřel, zůstal ve vagóně celou cestu. V Birkenau se vypotáceli ven a lékaři SS je vytřídili. Ti nejsilnější byli vybráni k práci. Asi sedmdesát procent zásilky, děti, starci, lazaři šlo na druhou stranu. Odebrali jim jejich osobní věci, ostříhali a svlékli. Pak je poslali do sprchy. Byla to divná sprcha, netekla v ní voda. Jen seshora spadaly nějaké krystaly. Ty uvolňovaly nahořklý mandlový plyn. Trvalo dvacet minut, než zahubil všechny. Zvláštní vězeňské komando pak vytěžilo zlato ze zubů mrtvol. Krematoria byla hned vedle. Ta v Birkenau (Osvětim II.) spálila přes milión těl.

Válka má mnoho odporných podob. Němečtí piloti, kteří nalétávali na obytné čtvrti Londýna nebo Coventry, věděli velmi dobře, že neplní čistě vojenský úkol, že prostě popravují ženy a děti tam dole. Britští a američtí piloti, kteří kobercovými nálety zničili obytná centra Drážďan a řady dalších měst, věděli samozřejmě totéž. Ani piloti, kteří nalétli na Hirošimu nebo Nagasaki, nemohli mít iluze. Bylo to hnusné, ale klasickými prostředky by podle názoru štábů trvala válka v Pacifiku až do roku 1947. Je pravděpodobné, že atomové bomby zmenšily celkový počet obětí války. Pro americkou stranu to platí určitě. A ta tu válku nezačala.

Nezákonných poprav zajatců a civilů se nevystříhaly skoro všechny armády. Není to nic, nač by byly hrdé. Jsou ale známy případy, kdy se třeba i důstojníci Wehrmachtu nezákonných poprav odmítli účastnit a podali formální protest. Daleko častěji se o těchto smutných věcech mlčí. Žádná země také nepřistoupila nijak nadšeně k trestání svých válečných zločinců. Historka o tom, jak se Německo vzorně očistilo od fašismu, je sice dojemná, ale nepravdivá. A co víte o rakouském účtování s fašismem? Nebo italském? Nechte si vyprávět od pár bývalých vězňů, kteří svědčili před německými soudy. Ukazovali na mnohonásobné vrahy, ale měli doložit svá svědectví daty, časy a přesnými popisy těch vražd, které nebyly v souladu s předpisy. Vraždy v souladu s předpisy se do viny nepočítaly. A mazaní advokáti se bývalým vězňům chechtali do tváří. No, je to jejich profese. Případ nezřídka soudil soudce, který byl ve funkci už za třetí říše. Čechům nebyli vydáni ani bestiální terezínští dozorci.

S trestáním válečných či poválečných zločinů se nespěchá ani dnes. Ani Chorvati, ani Bosňáci, ani Srbové natož kosovští Albánci, nespěchají s odhalováním svých hříchů. Ostatně masakr 504 (347?) obyvatel vietnamské vesnice My Lai chtěla americká armáda taky tutlat. Velícího důstojníka Williama Calleyho (jako jediného) za to pak i trošičku potrestala: domácím vězením…

Lidice byly oficiální represí státu proti lidem, vůči kterým nebyly důkazy. Nebylo soudu. Tomuto aktu byl však osobně přítomen ministr K. H. Frank. Akt byl oficiálně oznámen jako součást represivní politiky okupační moci. Mimo jakoukoli pochybnost nešlo o žádný exces, nešlo o lynčování z hlouposti, nešlo projev zoufalství či vyhrocené nenávisti obětí systematického útlaku. Nebylo to selhání moci, byl to její standardní projev…

Stojíte-li na rampě v Birkenau, kde dělal selekci i nikdy nepotrestaný Mengele, vcelku rychle pochopíte, proč kombinace němčiny a plného zásobníku vyvolávala u mnoha lidí vražedné nálady. Vyslechnete-li životní osud osmdesátileté Němky, dojde vám, že obyčejná lidská bolest je samozřejmě všude stejná. Jsou to ale stále dvě odlišné roviny jednoho problému. Ty roviny, dle mého názoru, nelze zaměňovat.

Příčinu nelze ztotožnit s následkem a desetiletí uplatňovanou státní rasovou a vyhlazovací politiku nelze ztotožňovat s protiprávními excesy.

Až budeme klást mezi tyto věci rovnítko, bude to znamenat, že jsme rehabilitovali nacismus.

PS: Nejotřesnější události však v Terezíně proběhly až na samém konci války. V polovině dubna 1945 bylo v ghettu 17 tisíc původních vězňů. V posledních dnech dubna a počátkem května k nim přibylo dalších 15 tisíc vězňů v transportech smrti. V otevřených nákladních vagónech byli stojící vězňové několik týdnů na cestě bez jídla, pití, základní hygieny. Poslední transport převzal MUDr. Raška 5. května na bohušovickém nádraží. Bylo v něm 1700 vězňů, z toho 200 mrtvých. Pološílení vězni se snažili ze stojícího vlaku utíkat, ještě 5. května po nich ostraha transportu střílela. MUDr. Raška zjistil na tělech mrtvých známky kanibalismu. (Citace textu Jana Gruntoráda, emeritního profesora Karlovy univerzity)

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy