S Waltrem Bartošem, stínovým ministrem školství ODS a předsedou parlamentního školského výboru jsme léta soupeři a nic si nedarujeme. Občas na něj mám pěkný vztek, protože hájí náramnou ptákovinu a hájí ji docela zavile. Občas mne v diskusi nepěkně převeze a já mu oplácím stejnou mincí. Dělám si z něj šoufky, že je zbytečně naivně ideologický. Ode mne to určitě sedí, protože jsem zrovna takový. Ale jsme z jiných světů a v leckteré naší debatě zazní emoce.
Článek Mašínovské drama jsem sušil v počítači nejméně čtyři měsíce. Čekal jsem až emoce opadnou, že ho podám s trochou barvitého nadhledu jako shrnutí faktů a úvah. Intenzita a obsah diskuse mne ovšem trochu vyděsily. Příběh je pomalu šedesát let mrtvý a v předešlé debatě už byla dohledána téměř všechna relevantní fakta. V závěru textu, který se snažil naznačit, že ani ona truchlivá doba nebyla černobílá, jsem se přiklonil k názoru obou novodobých prezidentů Václava Havla i Václava Klause. Oba přes četné návrhy Mašínům neudělili vyznamenání.
Občas mne čtenáři mile vyzvou, zdali bych též cosi nenapsal k populárním postavám ČSSD. Zní to asi tak: „Ty Hotentóte levicovej, piš o průšvizích socdemáckýho stáda a nestarej se o druhý!“ Tento taktní imperativ ovšem nerespektuje zásady politického řemesla. Politici jsou něco jako fotbalisti a hrají na soupeřovu branku. Pokud si dá slávista v Edenu vlastní gól, nebudou ho za to domácí tribuny oslavovat. A když míčový génius Poborský kritizoval trenéra, vymetli ho ze Sparty, ani si nestačil zabalit.
Miroslav Kalousek se příkře ohradil proti tomu, že by snad v době, kdy byl náměstkem ministra obrany, loboval u jeho nohou cesťáky honorovaný lobbyista Čunek. Novináři to pečlivě rozebírají. Je to snad projevem nově propuknuvších sporů mezi dvěma lídry lidovců? Má to znamenat otevřené vyhlášení války jednoho křídla vůči druhému?
Ctirad a Josef Mašínové rozdělují českou společnost. Část jim chce budovat pomníky a vyznamenat jejich statečné činy nejvyššími vyznamenáními. Jiní se nemohou smířit s tím, že zabili při přepadení policejní stanice službukonajícího Oldřicha Kašíka, nožem podřízli svázaného četaře Honzátka jako podsvinče a zastřelili naivně se bránícího účetního Rošického, kterému vzali jménem jimi započaté revoluce necelý milión. Hořkým vtipem je, že ty sebrané peníze záhy ztratily cenu díky peněžní reformě. Mašínové prý ze zálohy zastřelili i dva německé policisty. Řada lidí si myslí, že byli v právu.
Hovory s lidem nejsou disciplínou úplně jednoduchou. Náš lid je jistě dobrý, a jak praví poeta, přitisknete-li ret, neodtrhnete více. Jest však náš lid též spravedlivě kritický a trpkými výtkami nešetřící. Onehdy mne oslovil přísně vypadající starší muž, z jehož oček sálala inteligence: „Pane, jak můžete být pohromadě s těmi sprosťáky Paroubkem a Ráthem?“
Mirka Topolánka jsem poznal jako předsedu senátorského klubu někdy v roce 2000. Po pracovním obědě mezi čtyřma očima jsem byl lehce okouzlen. Přišlo mi, že mu patří budoucnost. Neoslnil mne zrovna pronikavým intelektem, ale zjevnou schopností se intuitivně vypořádat s problémy. Zdálo se, že si může vypěstovat i jisté charisma. To bylo u dalších pretendentů moci v ODS slabinou. Zahradil, Nečas, Říman, Tlustý nebo Langer charismatické předpoklady neměli.
Když popřel Jiří Paroubek, že sociální demokracie má vlastní tajnou službu, vyslovil nebezpečnou polopravdu. ČSSD má ve skutečnosti hned několik tajných služeb. Dále má likvidační komando „Pecka,“ anarchistickou bojůvku „Kácha“ a soukromý radar „Benda“ v Českém středohoří. Na letišti Raná u Loun (Ransdorf), máme dále zaparkovaných několik ultralightů vyzbrojených moderními Langrovými hnojomety.