V textu premiéra České republiky (Rizikem by byla vláda ČSSD, HN 29. 7.) je nakupeno tolik chyb a věcné nevědomosti, že lze říci jenom jediné. Hlavním rizikem ČR je nesoudný premiér Topolánek. Žádné nebezpečí nemůže být horší než on sám.
Obávám se, že ke gruzínskému konfliktu bychom měli přistupovat bez větších emocí, a spíše analyticky dospět k názoru, kde jsou naše a evropské zájmy. A podle toho zaujmout střízlivé stanovisko. Otázka toho, zdali má být mrňavá Osetie v Rusku nebo Gruzii, není tak podstatná. Podstatné není ani hledání, kde se stala poslední chyba. Gruzínský prezident Saakašvili byl zřejmě odněkud ujištěn, že Rusové nezasáhnou.
V osmašedesátém mi bylo jedenáct. Byl jsem dost starý, abych porozuměl, že cosi se stalo. Příliš mladý, abych pochopil, jak hluboce to můj život předurčilo. Pražské jaro bylo krátké, v úzkém smyslu bylo ohraničeno lednovým plénem ÚV a ukončeno ruskou invazí v srpnu. Ve skutečnosti až tak krátké nebylo, koncentrovala se v něm poválečná historie a zpečetila naše trpká sudba až do roku 1989. Část našeho osudu kulminovala, jiná začala.
Byli kdysi dnové, kdy jsme se o členství v Evropské unii pokorně ucházeli, plazili jsme se před jejími zadními vchody a byli jsme ochotni metat kozelce, jen aby nás tam vzali. Nejsme v EU ani pět let, a už jsme náramně zpychli. Ohrnujeme své nosíky nad bruselskými byrokraty, posmíváme se snaze o sjednocení právních norem a pláčeme nad tím, jak nám Evropa systematicky škodí.
Sleduji rozhořčení obou stran nad gruzínsko ruským konfliktem. Jedni tvrdí, že naše podpora je na straně Gruzínců, protože stojí v jedné řadě s demokratickým ýbrmenšem vyspělého světa a vzdoruje postkomunistickému ruskému untrmenšovi. Jiní říkají, že gruzínský trouba si začal, zabil nám strejčka, a to má za to. Američani přece taky zplanýrovali Srbsko tak, že tam nakonec bylo vlastně víc obětí než genocidou zabitých Albánců v Kosovu. A šermuje se emocemi a gumovým mezinárodním právem.
Ať napíše předseda sociální demokracie co chce, sklidí od pravice nářez. Cheche, on chce euro! Páni, to je truhlík! Nakládačka je založena na několika neotřesitelných axiomech (pravdách-předpokladech, které se nedokazují). Paroubek (dříve Zeman) je definičně hulvát, diletant, nemakačenkofil, chorobně bažící po moci (jde vládě po krku). Další díl masakru spočívá ve vršení ideologických floskulí. Floskule je naučená (odposlouchaná) populární fráze, která ovšem nemá reálný obsah. Dovolte mi, abych se dnes věnoval těm floskulím.
Můj text, který jsem umístil na blogu, vyvolal hezkou reakci pani doktorky Kláry Veselé Samkové. Můj příspěvek byl jen částí polemiky s jiným právníkem, ctihodným JUDr. PHD. Janem Kudrnou z Právnické fakulty v Praze. Textů bylo více, tři z každé strany. Můžete srovnat výsledek. Stejně se do tam všechno nedostalo. Poděkování patří paní doktorce, protože se chopila další výzvy.
Název textu jistě vzbuzuje u ultrakonzervativně útlocitného čtenáře mdloby. Je-li na světě něco, co si zaslouží ochranu, je to jistě vlastnictví, zejména pak vlastnictví soukromých osob. A přece je realita téměř všech zemí zcela jiná. Ze svého pracovního příjmu odvede fyzická osoba běžně padesát procent na daních a povinném pojistném. Stačí si sečíst daně přímé a nepřímé s pojistným. Polovina výdělku je bez ohledu na svátost vlastnictví státem „sprostě“ odebrána.