Kopání do Miloslava Vlčka patří k dobrým mravům současnosti. Dovolte, abych se k upalování čarodějnic výjimečně nepřipojil. Připadá mi to nespravedlivé. S Mílou jsem spolupracoval skoro dva roky, byl jsem jeho externím parlamentním poradcem, připravoval stanoviska k vybraným materiálům a občas podklady k vystoupením. Snad jsem ho přitom trochu poznal.
Evropský parlament je pro mne stále odosobněnou studenou budovou. Aseptické bruselské prostředí připomíná cosi mezi velikou nemocnicí a letištní budovou. Obrovitánské prostory, kudy proudí davy vymydlených Evropanů označených evidenčními cedulkami. Jsou tu muži všech velikostí břich a dámy v kostýmech všech barev.
Stížnosti na vysoké daně pravidelně zaplňují komentářové stránky. Je to pohodlné. Lidé vždy pochválí kritiku vysokých daní, nízkých platů, veřejných dluhů nebo přemnožených, přeplacených a líných úředníků. Populistický novinář nebo politik proto pravidelně míchá tyto ingredience, aby se svému klientovi zalíbil.
François, vévoda de La Rochefoucauld napsal někdy v sedmnáctém století aforismus: „Co je směšné? Všechno, co se stane někomu jinému.“ Pravdivost této věty si na Aktuálně ověřuji již čtvrtý rok (nedávno bylo třetí výročí zdejšího blogobraní). Sebenevinnější vtípek na adresu těch druhých vyvolá záplavu ublížených výkřiků. Hnedle poté jsem u potrefeného jemnocitného ptactva mdlého rozumu, špatného vychování, hlavní příčinou úpadku staroslavných univerzit a morální špínou neposkvrněné české politiky. Ale jistě si výprask zasloužím.
Jen deset procent dotázaných si myslí, že ODS může vyhrát volby. Dotazování agentury Falzum probíhalo mezi členy grémia ODS.
Slavný americký ministr zahraničí Henry Kissinger kdysi pronesl větu, že když chce znát názor Evropy k nějaké otázce, tak vlastně neví, komu zavolat. Nejspíš proto se Evropská unie rozhodla mít Vysokou představitelku pro zahraniční a bezpečnostní politiku, kterou se stala britská labouristka Catherine Ashtonová. Evropští politici se dnes chlubí, že konečně mají pro Kissingera to postrádané číslo.