Ctirad a Josef Mašínové rozdělují českou společnost. Část jim chce budovat pomníky a vyznamenat jejich statečné činy nejvyššími vyznamenáními. Jiní se nemohou smířit s tím, že zabili při přepadení policejní stanice službukonajícího Oldřicha Kašíka, nožem podřízli svázaného četaře Honzátka jako podsvinče a zastřelili naivně se bránícího účetního Rošického, kterému vzali jménem jimi započaté revoluce necelý milión. Hořkým vtipem je, že ty sebrané peníze záhy ztratily cenu díky peněžní reformě. Mašínové prý ze zálohy zastřelili i dva německé policisty. Řada lidí si myslí, že byli v právu.

Lidé jsou na mrtvé zvyklí z filmů o Jamesi Bondovi a krev jim nevadí. Stalinisté také popravovali, což plně ospravedlňuje metody, které jinak chápeme jako teror. Když ovšem americký voják postřílí zajatce v Afghánistánu, od premiéra či prezidenta žádnou medaili nedostane a jde před soud. A když vojanda nutí Saddámovy hrdlořezy v iráckém vězení chodit nahaté, hrozí jí za to deset let. Reálný svět se od těch filmů s Bondem přece jen trochu liší. Ve světě fantasmagorií právo chybí, ale v kulturním světě tvrdě vymáhá.

Mašíny posunuje na hrdinský piedestal nedostatek jiných akčních hrdinů. Desítky prominentních popravených měly komunistickou legitimaci, takže se k příkladům nehodí. Ostatní zlomila vazba, takže přiznali vinu, kterou nenesli. Hrdinou taky nemůže být nikdo, kdo při vlastní popravě provolal slávu KSČ. To Milada Horáková při procesu nepopiratelnou dávku hrdosti prokázala a část viny statečně přebírala na sebe, aby ulehčila ostatním. Chvíli snad měla iluzi, že jí jako ženě nehrozí nejvyšší trest. Mnoho iluzí mít ale jistě nemohla.

Ani Dr. Horáková není správnou hrdinkou. Byla socialistka. Souhlasila s budováním jiné než kapitalistické budoucnosti. Hlasovala pro znárodnění. To se už pro neokonzervativní čítanky nehodí. Pravdou je, že při stalinistických procesech se jeden obžalovaný právník nepřiznal a účinně se bránil. Nezlomili ho ani agresivní vazbou a zřejmě mu to nakonec zachránilo život, dostal „jen“ dlouhý kriminál. Tenhle člověk je ovšem historicky už úplný vyvrhel. Jmenoval se Gustáv Husák.

Moderní české dějiny jsou plné hrdinů, kteří jsou spíše jako Gándhí, bojují hlavně slovem a hrotem pera. Masaryk, Beneš, Tigrid, Havel, Uhl. Jiní bojují pohrdáním, ale dávají si náramný pozor, aby to na nich nebylo moc vidět. Skuteční novodobí vojenští hrdinové dbali úzkostlivě na svou čest. Otec Mašín bojoval příkladně u Zborova. A v ilegalitě druhé války hledal důstojné cíle jako byla centrála gestapa (bomba v briketě) či Himmler. Posílal cenné zprávy. Nikdy nepřepadl protektorátní četníky, ačkoli právě ti ho pomáhali dopadnout. Vystřelil v obraně, když kryl úspěšný útěk spolubojovníků. Gestapu rytířsky řekl, že je jako československý důstojník vázán přísahou a nic neprozradí. Neprozradil. Zato se několikrát pokusil útěk a sebevraždu. Popravili ho za heydrichiády.

Otázka viny nebo hrdinství bratří Mašínů nemůže být zodpovězena. Patří totiž do řeckého dramatu. Má Orestes právo zabít vlastní matku? Jistě, Klytaimnéstra s milencem zabila jeho otce, ale má právě syn právo či dokonce povinnost být soudcem a katem? Provinil se Oidipus zabitím otce a incestem? Když netušil, že nerudný stařec, kterému vrátil ránu, byl jeho otec? Spáchal incest ten, kdo neznal svoji matku? A jak s tím teď má žít?

Nezávidím těm, kdo v tom mají jasno. Přes dva tisíce let na to není odpověď.